Roberta Fulghuma asi není třeba více představovat. Téměř každý od něj něco četl, nebo slyšel útržky z jeho děl. Nejspíš nikomu se nebude chtít věřit, že tomuto muži, který nikdy nepřestal zaznamenávat postřehy z každodenního života, je již osmdesát let. Do Česka jezdí velice rád. Líbí se mu náš smysl pro humor, dobré pivo i krásy naší země. Jelikož jeho poslední román se odehrává právě zde, nenechal si po pár letech ujít další příležitost navštívit Prahu a svůj román představit osobně. Román Drž mě pevně, miluj mě zlehka, který vydal o několik let dříve, se dočkal také divadelně muzikálového představení v Divadle ABC.

Opravář osudů mezi čtenáři patrně vyvolá mnoho otazníků. Není to ani běžná kniha povídek, ani klasický román. Jenže kdo by čekal u Fulghuma nějaké škatulky? Opravář osudů klade na své čtenáře základní otázky lidské existence. Kdo jsme? Proč tu jsme? A do jaké míry se dokážeme změnit.

Na tyto otázky hledá odpověď také hlavní postava knihy George Novak. George je Čechoameričan, který přijede do Prahy pátrat po svých českých kořenech. Má dost peněz a po nepříjemném úrazu i dost času na to, aby se vydal do země svých předků a pokusil se je nejen najít, ale zřejmě také pochopit. Již po pár dnech si nepřipadá jako v cizí zemi, ale jako někde, kde to léta zná. Více než historie jeho vzdálených příbuzných ho zajímají lidé, se kterými se téměř denně setkává. Krásná sousedka a přítelkyně Vera je mu často záhadou. Je milá, společenská a plná pochopení, ale ukrývá v sobě velká tajemství. A pak je tu také hospoda U Devíti draků a ovce s hlavní celebritou zdejších štamgastů, strejdou Petrem.

Jednoho dne se Georgeovi v kuchyni zjeví něco jako duch. Je nehmotný, ani žena ani muž, a tak o něm hovoří jako o avatárovi. George se od něj dozví, že byl vybrán, aby se stal opravářem osudů. Nedostane k tomu ale žádný manuál, jen několik dobře míněných rad. Nikdy nemůže změnit minulost a nemá se snažit o velké změny, jelikož každá akce způsobuje také reakci, kterou by třeba nikdy nečekal. Georgeovi se to zdá nejdříve jako sen, ale pak pochopí, že tomu tak docela není.

Při pátrání po předcích se ve vlaku potká s ženou, která se představí jako Marcela. Té také jako prvnímu člověku odvypráví svůj příběh o setkání s avatárem, protože se zdá natolik nekonvenční, že by ho nemusela za něco takového odsuzovat. Marcela je bohémka, co se považuje za spisovatelku, takže nadšeně naslouchá jeho vyprávění. Ani jeden netuší, že se jejich cesty ještě v budoucnu setkají.

Jak už to tak u našeho národa bývá, z mnoha smutných a tragických událostí si dokážeme dělat legraci. Fulghum toto české specifikum pojal až trochu pohádkově, přesto v mnoha momentech velmi výstižně. Nejvíce je to patrné u dění v hospodě U Devíti draků a ovce. Strejda Petr pravidelně vyráží dech každému docela prostou otázkou: Kdo jsi? U Devíti draků a ovce totiž může být každý, kým chce. Je to místo vážných i nevážných rozhovorů, takřka divadelních představení, mnoha otázek a ještě více odpovědí.

Fulghum svůj styl psaní v nové knize samozřejmě nezapře. Pokud čtenář jeho knihy alespoň zčásti zná, snadno zjistí, že se něco z jeho předešlých glos, esejí, povídek, myšlenek v románu opakuje. Možná i dostává nový směr a význam než v díle původním. Proto je možné, že chvílemi se bude čtenáři zdát kniha nudná nebo známá. A o několik stránek dále tomu bude opět jinak.

Hlavními postavami Opraváře osudů jsou poměrně mladí lidé, třicátníci, které nesvazuje na první pohled vůbec nic. Mohou se pustit naprosto do čehokoli. Ale jako by příliš mnoho možností na tyto postavy hodilo velkou deku, z pod které není snadné se dostat. Jak čtenáři sami poznají, nejen v tomto poznal autor české poměry velmi dobře.

Opravář osudů se čtenářům může právem zdát literárně slabší, pohádkový, někdy neuvěřitelný. Přesah tohoto románu je ale v obsahu sdělení, a pokud by na každého zapůsobily třeba jen dvě stránky, rozhodně stál za přečtení. Opravářem osudů totiž může být každý.

Ukázka z knihy Opravář osudů:

Několik hodin si pak četl, co se mu na obrazovce objevilo. Tak především se dozvěděl, že není sám, zdaleka ne…

Pokud snad tedy začíná šílet, pak přitom má na cestě početnou společnost. Početnější, než by si kdy dokázal představit.

Lidé, kteří slyší hlasy, mají své spolky. Probíhá na toto téma chatování. Zjistil, že panuje shoda v tom, že s hlasy se dá nejlépe vypořádat, když si o nich promluvíme s druhými lidmi. Někteří odborníci z oboru duševního zdraví provozovali otevřené webové stránky, kam mohli lidé o své zkušenosti s hlasy napsat, vyprávět o svých zážitcích, dát průchod obavám a nalézt pochopení i rady.

Podobné to bylo i s dalšími paranormálními jevy, které útočí na všechny smysly: zrak, čich, hmat, sluch i chuť. Záběr mozku jako by neměl žádný strop ani dno, prostě žádné meze. A lidé se na sebe obraceli o pomoc, oporu i společnost. Kdysi se o tom mlčelo, ale dnes se paranormální jevy veřejně probíraly. Bylo to jako se sexem – mohlo se o tom mluvit.

George se na své kancelářské židli opřel a vzdych si. Po čtení se mu ulevilo. Jeho zkušenost byla celkem běžná, nic neznámého. Nic nebezpečného, co by nám mohlo nějak uškodit. Byla to záležitost záhadná, ale velmi lidská. Navíc se jeho zkušenost ani zdaleka neblížila prakticky neuvěřitelným, a dokonce děsivým zážitkům mnohých jiných lidí, jejichž vize a vnitřní hlasy byly hodně strašidelné.

Díval se na to teď jinak. (str. 56)

Související knihy

Fulghum, Robert

Argo, 2017