Koukla z okna.
Venku je nevlídně.
Občas poletují drobné sněhové vločky.
Dlouze se zamyslela.
„Musím na hrob donést kytky. Měla jsem tam jít už včera, ale lilo jako z konve.“
Nic ji dnes nebavilo.
„Naštěstí mám volno. Nebylo by mi líp v práci? Možná.“
Někdo zvoní.
Je nepříjemně vyrušena ze svých myšlenek.
Teprve po další sérii zvonění jde ke dveřím.
„Co si přejete?“ ptá se. Vzápětí vykřikne: „Lojzo! Lojzíku! Kde se tady bereš?“
„Jedu kolem, říkám si, stavíš se u Madlenky, už jsme se léta neviděli. Vlastně ani nevím, jestli tam ještě bydlí. Třeba budu mít štěstí,“ chrlí ze sebe spolužák ze střední a cpe se dovnitř.
„Pojď dál,“ zve ho Madla, ani nepostřehla, že na její pozvání nečekal.
„Je to tak dávno, co jsme se viděli,“ říká a prohlíží si ho ze všech stran. „Dáš si kafe? Že se vůbec ptám. Pojď, odlož si a posaď se.“
Vede ho do obýváku.
„Víš co, nejdřív si dáme panáka, co říkáš?“ nečeká na odpověď a hrne se pro skleničky. Vyndá ze skříňky Becherovku.
„Doufám, že na tebe není moc sladká. Někdo tomu říká babské pití. Mám ji docela ráda. Nic tvrdšího tady nemám,“ říká omluvně.
Lojza se na ni usmívá: „Dám si rád. Trošku alkoholu nikdy neškodí.“
„Nemáš hlad?“ už se žene do kuchyně. Rychle připraví pár obložených chlebů.
„Dneska chci usmažit obalovaný květák. Jestli nespěcháš a jíš ho, zvu tě na oběd.“
„Květák miluju už od mládí. S radostí přijímám.“
„Dobře. Dáme si ještě jednu stopečku. Udělej si pohodlí. Máš nějaké zavazadlo? Věci na převlečení?“
„Jedu nalehko. Mám jen několik dní volna, pak pokračuju na služební cestu. Řekl jsem si, že se podívám po Praze. Už jsem tady nebyl, ani nepamatuju.“
„Jestli ti to nevadí, dám ti nějaké domácí oblečení po Milanovi. Možná víš, že si našel jinou, mladší. Své věci tady nechal, nemám to srdce je vyhodit,“ řekla tiše. Oči se jí zamžily.
„Ještě jsem se neubytoval. Pokud ti nebudu překážet, rád bych zůstal tady. Neboj se, nebudu obtěžovat,“ zasmál se nevinně.
„Tenhle jeho úsměv! Kdysi jsem ho milovala,“ zaskočila ji vlna citu.
„Neblbni, všechno je jinak. Uteklo deset let. Jsme jiní,“ přemlouvá se.
Přesto na něj vrhla svůdný úsměv. Nemohla si pomoct.
„Kdybys něco potřeboval, řekni. Jdu vařit.“
„Mohla bys mi půjčit mobil? Někdo mi ho cestou ukradl.“
„Jasně. Není problém.“
Za chvíli si vzpomněla, že mu dá něco k pití. Vzala z lednice minerálku a nesla mu ji. Otevřela dveře do obýváku: „Nezavírala jsem je,“ napadlo ji s údivem.
Spatřila, jak se rozčiluje do telefonu.
„Nějaký problém?“ zašeptala.
Zavrtěl hlavou.
Postavila nápoj se skleničkou na stůl a odešla.
Zase za ní zavřel dveře.
„Má nějaké trable, chudák. Asi potíže s manželkou,“ řekla si.
Uvařila a nesla jídlo do obýváku.
„Už mám hotovo!“ hlásila.
„Co sem pořád lezeš!“ vykřikl vztekle a mrštil po ní skleničku.
Leknutím upustila talíře s jídlem: „Promiň, nechtěla jsem tě rušit.“
Rozplakala se.
„Neřvi tady a zavři. Jdi pryč!“
Ozval se zvonek u dveří.
Šla otevřít.
Cestou ji zastavil Lojza: „Opovaž se dát najevo, že jsem tady! Zabiju tě! Nebudu váhat!“ V ruce držel rozbitou skleničku.
Roztřásla se po celém těle.
Nebyla schopná pohybu.
„Jdi otevřít a řekni, že tu nikdo není. Nic nevíš!“
S vypětím všech sil se dopotácela ke dveřím: „Dobrý den, co si přejete?“ zeptala se uniformovaných policistů.
„Hledáme tohoto člověka. Zmizel v některém z domů tady poblíž. Neviděla jste ho?“
„Ne,“ řekla, ani se nepodívala na fotku. „Nic nevím.“
Podívala se na Lojzu, který stál za dveřmi a vyhrožoval ostrým střepem.
Pak se podívala na policisty. Měla slzy v očích.
„Můžeme si od vás zavolat? Nějak nám nefunguje vysílačka,“ zeptal se starší policajt.
„Ano, hned vám přinesu mobil,“ řekla. Zavřela dveře a tázavě se podívala na Lojzu.
Vzala od něho svůj telefon, otevřela dveře a podala ho policistovi.
Hned přibouchla.
Lojza chvíli nevěděl, co dělat. Pak kývl hlavou, aby odešla pryč.
Ozvalo se zvonění u dveří.
Pak bylo slyšet hlas: „Otevřete, prosím, vrátíme vám telefon.“
Lojza zavrtěl hlavou.
Bylo slyšet vzdalující se kroky.
Madla si oddychla.
Zhroutila se na židli v kuchyni.
Lojza šel do obýváku. Opatrně pokukoval oknem, co se venku děje.
Všude byl klid.
Najednou se rozlétly dveře a dovnitř vběhl tucet policistů. Kývla hlavou směrem k obýváku. Vtrhli tam a zatkli ho.
„Netušil jsi, že má sousedka klíče,“ řekla výsměšně. Nevím, co máš na svědomí, ale podle toho, jak se chováš, je moc dobře, že tě chytili. Potřebuješ se léčit.“
Odvrátila se od něj.
Vrátil se za ní jeden policista s omluvou, že s ní musí sepsat výpověď.
„Hledali jsme ho po celé Evropě,“ sdělil jí důvěrně. „Je podezřelý z daňových úniků. Zapletl se s jednou bandou. Vidina snadného výdělku, pak už se vezl. Nakonec utekl do zahraničí. Vrátil se, aby dal rodičům na hrob kytku, možná ještě není tak úplně zkažený. Nebýt Dušiček, nevrátil by se.“
Dlouho se nemohla vzpamatovat.
Hodně nad svým přítelem přemýšlela.
Nakonec mu napsala do vězení.
Třeba ještě není pozdě.
Snad mu pomůže najít správnou cestu.
Možná i sama díky němu najde smysl života.

---

MgA. Hana Militká

MgA. Hana Militká vystudovala základní školu ve Svobodných Dvorech. Poté střední ekonomickou školu v Hradci Králové.  V devatenácti letech vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla přijata na JAMU, obor herectví. V Brně na studiích si užila hodně legrace i hostování. Byla v ročníku s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Evou Gorčicovou, Zdenou Moučkovou, Evou Lapešovou, Renatou Doleželovou, s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Ivošem Hyršem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími.
Stala se členkou Divadla na provázku. V roce 1981 odešla do Prahy. Hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Spolupracovala se slavným režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc, na seriálu Wolfgang. S Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Pavlem Hášou na Povídkách Malostranských, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem, Janem Antonínem Pitínským, Zbyňkem Srbou. Nyní spolupracuje s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuje v Národním divadle. Povídky z povětří vyšly zjara roku 2013, detektivní román Záhadný šepot spatřil světlo světa zjara 2015. O rok později vychází v nakladatelství Agentura Krigl detektivka Pronikavý smích, v roce 2017 v červnu je vydaná detektivka Vražedný lov. Povídky z povětří se objevily v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, zjara vyšel napínavý román Vilma, v létě román Sára, na podzim román Jiří. Před Vánoci vyšel první díl nového detektivního seriálu Kapitán Bartoš Zasahuje 1 s podtitulem Složitý případ. Na přelomu roku vyšla e-kniha 13 povídek pro Klub Knihomolů. V březnu tohoto roku se objevila elektronická detektivka Kapitán Bartoš Zasahuje 2 s podtitulem Ledový žár, v květnu pak vyšla třetí detektivka ze série Kapitán Bartoš Zasahuje 3 s podtitulem Přicházím s deštěm. V srpnu 2017 vyšel detektivní román z nové série Velké případy kpt. Černé s podtitulem Čas nedoběhneš.

Související knihy

Záhadný šepot

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015

Pronikavý smích

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2016

Vražedný lov

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2017

Povídky z povětří

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013