Čtení ke kávě: Čekání (Štěpán Neuwirth)

Čekání

7.11.2017 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Srna přicházela navečer; stařec ji pozoroval, jak se brodí vysokým sněhem, chvílemi zapadá až po břicho, ale stále stejným tempem se blíží k plůtku zahrady. Zavěsil tam pořádnou otep sena i svazky sušeného maliní a trsy jeřabin.

Zpola krytý květovaným závěsem sledoval srnčí při večeři. Trvalo to už měsíc, od prvního sněhu. V lese našel prázdný krmelec, hajný onemocněl na nohy a nestačil zvěři založit. Stařec se už také necítil na to, aby na sáňkách rozvezl krmení, horské svahy mu v posledních letech už dávaly pořádně do těla. Vyřešil to šalamounsky: spolehl se na čich zvěře a založil jí u své chalupy. Však také stála ve stráni, kousek pod starým lesem, a byla postavena z poctivých dubových trámů.
„Nebudeš věřit, Pavlínko,“ připsal do dopisu osmileté vnučce, „ale až přijedete na svátky, tak na vlastní oči uvidíš, co se nedá spatřit ani v zoologické zahradě…“
Psa zavíral na noc do předsíně – aby neštěkal. Hned první večer přišla srna se srnčetem, potom mufloni a nakonec – to už se blížila desátá – dvě laně, kolouch a mladý jelen. Co se dělo u plotu po půlnoci, to nevěděl. V polospánku však slyšel vrzat sníh a šustot, jak zvěř brala krmení. Musel se tu scházet celý revír, protože ráno bylo na tyčkách plotu prázdno, pouze na sněhu zůstalo pár stébel a plno stop.
„Přijeďte brzy,“ zdůraznil synovi v dopise, „nejpozději v poledne. K večeru se rád zvedá vítr a zafoukává cestu u Drakova… Mám pro Pavlínku ten nejhezčí smrček…“
Zdobil ho sám. Ráno zatopil v udírně a rozvěsil na háky dlouhé pletence klobás a pár šrůtků masa a slaniny. Držel se zásady, že o Vánocích musí chalupa vonět nejen jehličím. Ve stáji měl po koních kameninový žlab. Porybný ze sádek mu přivezl koš pstruhů. Do hor se kapr jaksi nehodil. Ale pstruh na kmíně, pstruh na másle, pstruh na paprice… musela jich být plná mísa a vedle ještě větší s bramborovým salátem.
Slunce ještě nestačilo vylézt nad Solnou horu a starý už dával do rozehřáté trouby pekáč s boubelatou, žlutou, poctivě vykrmenou husou. Nad domovní dveře zavěsil věnec z chvojí s hroznem šišek. Koukl na hřebeny; vzduch byl ostrý mrazem, obloha jasná, sníh jiskřil.
Kolem poledne sešel od chalupy na cestu a proházel znovu místo, kam syn postaví auto. Chvíli postál a díval se až k zatáčce, odkud měli přijet. Bylo však ticho, stromy stály nehnutě a mráz sypal z oblohy jinovatku.
V autě mají teplo, utěšoval se. Už by tu ale měli být!
Ve dvě otevřel udírnu a zkontroloval dobroty. Klobásy zlátly, anglická pronikala slibnou vůní do nosu, špalíky masa se scvrkávaly. Chvíli se nechal okuřovat dýmem z bukových polen a jalovce, pak přiložil další špalek a zmenšil tah. Udit se musí pomalu, bude to hotové až pozdě večer… Kde asi jsou?
Slunce spadlo za hory, první hvězdy blikaly na jasné obloze. „Přece by mi to Pavlínka neudělala,“ bručel zarmouceně. V šest – to už byla skutečná tma – vyšel znovu před chalupu, za plot. Vynesl ještě jednu otep sena a pár kousků řepy i několik jablek. Okno kuchyně svítilo do noci, z druhého pokoje zářil vánoční smrček.
Co se mohlo stát? V hlavě mu vířila jedna myšlenka za druhou. Holka by měla radost, tak se těšila, já se těšil… Stejně to dělám jen pro ni. Co my, dospělí? Nám už stačí tak málo, ale dětem se musí dělat radost, dokud jsou dětmi. Čím více jí zažijí, tím jsou šťastnější a veselejší i v dospělosti.
Vrátil se do tepla. Zhasil světlo v kuchyni a postavil se k oknu. Opřel se čelem o chladné sklo a nepřítomně hleděl ven, k lesu, odkud měla přijít zvěř. Není to dobré pro starého, být o Vánocích sám, myslel si. Kdyby dali vědět, co jim do toho vlezlo… Člověk by se netěšil, nebyl by tak zklamaný!
Najednou se mu zdálo, že slyší cinkání zvonků. Vytáhl kapesník a otíral si oči.
„Cink, cililink…“
Nezdálo se mu to tedy… „Snad mě nejede navštívit dědek Balabán,“ zahučel. „Starý blázen, ještě o svátcích bude honit koně do kopců, jen aby se mnou vypil láhev a povzpomínal na nebožku. Taky mu asi není doma moc veselo…“
Vyšel na dvorek. Zvonky ještě jednou zaklinkaly a pak utichly. Slyšel frkání koní a viděl černou siluetu saní.
„Dědo, dědečkůůů!“
Přidal do kroku, jak mu to jen ztuhlá kolena dovolovala. Zezdola se k němu hnala bílá postavička. „Dědečku, taťkovi něco prasklo v autě, šli jsme ta-ko-vý kus pěšky…“
„No, sakra, to vás musejí bolet nohy a jste asi zmrzlí…“ Hlas mu trošku zaskřípal, ale to už měl vnučku kolem krku. „Já myslel, že budu slavit Vánoce s jeleny…“
„Opravdu k tobě chodí?“
První přišla opět srna se srnčetem, po ní přitáhli ostatní. Vnučka klečela na širokém parapetu, syn se snachou starému nakukovali přes ramena. Zvěř se pomalu blížila, zmrzlý sníh povrzával, nad plotem se objevila majestátní jelení hlava.
Dívali se, jak zvěři chutná, vnučka se tulila k dědovi a stařec cítil vlahý pocit pohody a štěstí.

Štěpán Neuwirth

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí, přepracovaný román Pazderna a výběr z díla Zelené dědictví.