Čtení ke kávě: Září (Hana Militká)

Září

12.9.2017 Hana Militká Bez komentáře

Je krásně. Září jako vymalované. Pravé babí léto. Člověku by se chtělo trošku litovat uplynulého léta, že už odchází. Jakmile se rozhlédneme kolem sebe v přírodě, všechno v nás zajásá: „Ještě pořád je krásně! Nic nekončí, život v plné síle pokračuje.“

Jsme na chatě.
„Letos to bylo fajn,“ usmívám se. „Měli jsme pár návštěv, ne moc, tak akorát. Oslava svátku se nádherně vydařila. Byla legrace, dobroty, vínečko. Takhle si představuju príma život,“ říkám manželovi.
„Bylo to fajn,“ spokojeně vrní.
„Mohli bychom jít na houby. Myslím, že rostou. Na zahradě se objevily ryzce, už jsem je posbírala. Je fajn mít zásoby na zimu.“
Zarazím se: „Co jsem to řekla? Na zimu? Nevím, co to slovo znamená. Miluju jaro, léto a taky trochu podzim. Zimu bych škrtla. Někdo ji miluje, jezdí na lyže. Ať si užijí. Nejradši bych ji přeskočila.“
„Měli bychom zimu prospat. Kdejaký zvíře ví, že zimní spánek je to nejlepší.“
„Nechci myslet na zimu. Půjdeme na houby a uděláme si smaženici nebo řízky.“
„Nebo obojí,“ usmívá se manžel.
„Jo, ale postupně,“ přikyvuji.
Dopoledne vyrážíme na lov. Houbový lov.

„Jdu se podívat támhle z kopce, za chvíli se vrátím,“ volám na manžela. Neodpověděl. Možná mě neslyšel. Nevadí, jen nakouknu. Minule se tam nacházela velká rodinka křemenáčů.
Opatrně scházím z kopce. Les nádherně voní. Užívám si pocitu volnosti, svobody. Dokonce i sounáležitosti s okolím.
Najednou zaslechnu prasknutí.
„Někdo je nablízku?“ zastavím se a koukám kolem sebe. „Nesmysl, jen asi spadla šiška nebo uschlá větvička.“
Pociťuji znovu nabytou rovnováhu.
Nějaký šramot!
Strnu.
Srdce cítím až v krku.
„Pokud je někdo nablízku, schovává se. Jestli má někdo nevinné úmysly, proč by se skrýval?“
Začínám podléhat panice. Nejhorší je, že šramot se ozývá ze směru, odkud jsem přišla. Tam někde je můj manžel. Nedostanu se k němu lehce. Kromě toho do kopce se nedá utíkat. Vpadla bych vetřelci přímo do náruče.
Stojím nehnutě celou věčnost. Neslyším nic. Pomalu se probírám.
„Zkusím jít oklikou zpátky,“ říkám si. „Je to asi jediné rozumné rozhodnutí. Houby mi nestojí za nějaký konflikt nebo dokonce zranění. Kašlu na ně.“
Je ticho. Zlověstné ticho. Ticho, které roste! Jako před bouří!
Slyším nějaký zvuk. Něco jako chroptění.
„Může tam být někdo zraněný. Měla bych se přesvědčit, případně mu pomoct,“ napadá mě. Nedokážu se však tím směrem pohnout. Jako kdyby mi nohy vrostly do země.
Vtom se to stalo.
Křoví se rozhrnulo.
Nějaká obluda se vrhla proti mně.
„Takhle vypadá konec,“ napadla mě jediná myšlenka.
Zařvala jsem hrozivým způsobem. Z plných plic. V tom zvuku, který se mi vydral z hrdla, byl celý můj život, síla, která chtěla bojovat, bránit se, nepodlehnout.
Cítím nějaký nepříjemný dech.
Omdlela jsem.
Najednou slyším nějaký šepot: „Kde jsou tak dlouho? Proč nejedou?“ ptá se povědomý hlas.
Snažím se otevřít oči. Nejde to. Znovu omdlívám.
Vzbudilo mě nějaké silné hrkání. Někdo se mnou lomcuje. Zároveň slyším jednotvárný hukot. Otvírám oči. Vidím nějakého člověka, který se nade mnou sklání. Má oranžovou kombinézu.
„Záchranář,“ napadá mě.
„Je zpátky,“ říká někomu za sebou.
„Co se stalo? Kde to jsem?“
„Jedeme do nemocnice. Napadl vás kanec. Máte štěstí, že vám neprovedl nic horšího.“
„Bolí mě v boku. Necítím lýtko,“ skuhrám.
„Na boku bude pořádná modřina. Musíme vás nechat vyšetřit, zda nemáte pohmožděné vnitřní orgány, slezinu. Lýtko máte natržené. Musíte na operaci.“
„Houby!“
„Prosím?“
„Šli jsme na houby. Kde je manžel?“
„Zachránil vám život. Uslyšel váš výkřik. Riskoval napadení, zahnal kance. Dopadla byste daleko hůř,“ usmívá se záchranář.
„Nestalo se mu nic?“
„Ne, jen o vás má strach. Byl v šoku. Už je v pořádku. Jede za námi. Sice ho k vám dneska nepustí, ale když chce, ať jede,“ říká záchranář a věnuje se infuzi, která mi kape do žíly. Něco do ní vstříkl. Usínám.
Probouzím se trošku zmuchlaná, oblbnutá.
„Včera to muselo vypadat, nějak jsme tu oslavu přehnali,“ mumlám.
Chci vstát z postele. Hrozně se mi motá hlava.
„Co je? Snad nemám mrtvičku,“ pomyslím si s hrůzou.
„Musíte ležet, nebo si potrháte stehy na noze,“ přiběhne nějaká paní v bílém. Vypadá jak zdravotní sestra.
„Kde to jsem?“
„V nemocnici. Po operaci. Napadl vás kanec. Musíte mít trpělivost,“ říká konejšivě.
S úlevou si lehám. „Tak nejsem po flámu. Bylo mi to divný. Už dávno nepijeme jako za bláznivého mládí. Kanec?“ otřesu se. „Vzpomínám si. Děsně mu smrdělo z huby. Asi mu ústní hygiena nic neříká,“ napadá mě ironicky. Najednou vidím před sebou bílé obří kly. Celá situace mi proplouvá před očima vteřinu za vteřinou.
„Mohla jsem umřít,“ vstoupily mi slzy do očí.
Bolí mě na hrudi. Nemůžu se žalem ani nadechnout.
„Kde je můj manžel?“ pomyslím si zoufale.
Vtom vchází do dveří.
Nese kytku.
Usmívá se.
„Žiju,“ směju se v slzách.
„Musíš! Bez tebe bych nepřežil ani den,“ šeptá vroucně.
Pevně se držíme za ruce.
„Nic nekončí, život v plné síle pokračuje. Ještě pořád je na světě krásně!“

MgA. Hana Militká

MgA. Hana Militká vystudovala základní školu ve Svobodných Dvorech. Poté střední ekonomickou školu v Hradci Králové. V devatenácti letech vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla přijata na JAMU, obor herectví. V Brně na studiích si užila hodně legrace i hostování. Byla v ročníku s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Evou Gorčicovou, Zdenou Moučkovou, Evou Lapešovou, Renatou Doleželovou, s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Ivošem Hyršem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími.
Stala se členkou Divadla na provázku. V roce 1981 odešla do Prahy. Hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Spolupracovala se slavným režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc, na seriálu Wolfgang. S Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Pavlem Hášou na Povídkách Malostranských, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem, Janem Antonínem Pitínským, Zbyňkem Srbou. Nyní spolupracuje s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuje v Národním divadle. Povídky z povětří vyšly zjara roku 2013, detektivní román Záhadný šepot spatřil světlo světa zjara 2015. O rok později vychází v nakladatelství Agentura Krigl detektivka Pronikavý smích, v roce 2017 v červnu je vydaná detektivka Vražedný lov. Povídky z povětří se objevily v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, zjara vyšel napínavý román Vilma, v létě román Sára, na podzim román Jiří. Před Vánoci vyšel první díl nového detektivního seriálu Kapitán Bartoš Zasahuje 1 s podtitulem Složitý případ. Na přelomu roku vyšla e-kniha 13 povídek pro Klub Knihomolů. V březnu tohoto roku se objevila elektronická detektivka Kapitán Bartoš Zasahuje 2 s podtitulem Ledový žár, v květnu pak vyšla třetí detektivka ze série Kapitán Bartoš Zasahuje 3 s podtitulem Přicházím s deštěm. V srpnu 2017 vyšel detektivní román z nové série Velké případy kpt. Černé s podtitulem Čas nedoběhneš.