Soubor krátkých hororových povídek je určený pro děti od 10 let. Kniha je složena ze 72 příběhů, které vás údajně nenechají spát. Soubor zpracovala Susan Richová, která už redigovala velké množství knížek. Za zmínku určitě stojí Řada nešťastných náhod od Lemonyho Snicketa. Magisterský diplom v oboru literatura pro děti získala na univerzitě v Bostonu a v současné době žije s manželem a dvěma dětmi v Torontu.

Dílo se skládá z krátkých hororů, které byly napsány známými autory a ilustrátory, jako jsou například Lemony Snicket, Brian Selznick, James Patterson, Brett Helquist, Margaret Atwoodová či Neil Gaiman. Kniha nese název Půlminutové horory a vydalo ji nakladatelství Mladá fronta v tomto roce. Do češtiny ji přeložila Lucie Křesťanová.

Některá vyprávění jsou úsměvná a čtenář se opravdu nemá čeho bát. Děti v 10 letech vědí, že psi neumí mluvit a kníry nelétají. A i když právě nadpřirozeno je pro horory typické, jsou tyto prvky spíše k smíchu, než aby se jich člověk bál.

Pak se tu ale nacházejí příběhy tvrdšího kalibru. Takové, při kterých jsem měla strach i já. Jsou to příběhy, které vypadají opravdově a je možné, že se něco takého může stát. Vypráví o bubácích, kteří se schovávají pod dětskými postýlkami a vynoří se v tu chvíli, kdy za sebou rodič zavře dveře. Popisují domy, které jsou odjakživa opuštěné a každý se jim velkým obloukem vyhýbá. Jen malé neposedy napadne taková hloupost, jako je sázka o to, že do toho domu vlezou.

A to je jen slabý výčet toho, co si pro vás tato děsivá publikace připravila. Je v ní mnohem víc děsu a hrůzostrašných věcí, při kterých čtenáři začnou strachem vstávat vlasy na hlavě. Já osobně jsem se chvílemi bála a to už nejsem žádné malé dítě a v žádná strašidla nevěřím. Jsou ale věci, ze kterých mám respekt – například staré domy opředené dávným tajemstvím. Domy, kde vržou okna a dveře tak hlasitě, že člověk je rád, když slyší své srdce bijící na poplach. Domy, ve kterých se stalo něco ošklivého a ta špatná energie se tam stále drží. Těm se vyhýbám. A také nemám ráda les v hluboké noci. Najednou si to tam všechno žije jiným životem než ve dne. Takže tam také radši nechodím. A vy byste také, po přečtení některých povídek, neměli.

Některé příběhy jsou jen obyčejným vyprávěním, další jsou zveršované a pak se tu také nacházejí hororové komiksy, takže zde najdete opravdu různorodou směs, díky které se kniha hned lépe čte.

Pokud se tedy rádi bojíte, přečtěte si Půlminutové horory. Menším dětem bych ji ale nedoporučovala. Nedovedu si představit ani desetileté dítě, které poslouchá před spaním místo pohádky horor, který mu může přinést strašidelné sny. Nevím, jak jsou na tom děti dnes, ale já si v deseti letech myslela, že bubáci opravdu existují, a věřte mi, měla jsem z nich pořádný vítr. Takže, milí rodičové, sami zvažte, jak na tom vaše dítko je se strachem, abyste se pak nemuseli dělit se svým místem v posteli s plačícím uzlíčkem nervů.

Související knihy

Mladá fronta, 2012