Od vydání šesté knihy Martina Goffy uběhlo již sedm měsíců a nakladatelství Mladá fronta přišlo v květnu 2017 se sedmým titulem tohoto českého autora. Novinka nese název Štvanice.

Od chvíle, kdy jsme si povídali o knize Martina Goffy Dítě v mlze, jsem se o jejím autorovi nedozvěděl nic nového. Připomeňme si tedy alespoň, že pod tímto pseudonymem by se měl skrývat bývalý kriminalista, a věkově odhaduji, že by se mohl blížit hranici pětačtyřiceti let. Jeho tvář však zůstává cíleně tajemně skryta, stejně jako je tajemný žánr české detektivky, do něhož se dosud výhradně profiluje. Zatím.

Podle autorových vlastních slov by měla být Štvanice něco úplně jiného, než s čím se jeho čtenáři dosud setkali. To je prohlášení, které pochopitelně vzbuzuje zvědavost a přímo volá po otázce: je tomu opravdu tak? Jak se poměrně brzy ukáže, děj tohoto příběhu prakticky navazuje na předchozí knihu Dítě v mlze. Ne snad že by byl jeho přímým prodloužením, ale vrací se k němu a využívá z něj i klíčové postavy, byť postavené tentokrát do okrajových rolí. Podobně jako tam je i zde totožnost zločince známa od vcelku rané fáze vyprávění. A do třetice, stejně jako v Dítěti v mlze, ani tady není Miko Syrový, Goffův hlavní hrdina, oficiálním vyšetřovatelem případu. Co je odlišné, je přímá vazba na oběť zločinu. Více než přímá. Přeci jen, ztratit životního partnera a ještě být při tom, když k takové události dojde, to už je důvod k depresi a zoufalství. A touze po pomstě. Do všech tří zmíněných aspektů se Martin Goffa v roli vypravěče dokázal vcítit více než dokonale. Těch šest úspěšných knih, jež dnes představované předcházely, je na stylu opravdu znát.

Ale vraťme se k otázce, jestli jde tentokrát skutečně o něco jiného. A vezměme to pěkně popořadě, prvek po prvku, jak se koneckonců na správné vyšetřování sluší. Stylově, ve smyslu jazykové konstrukce, jde pořád o klasického Goffu. A upřímně, je to dobře. Metoda vyprávění, prokládající osobní pohled hlavního hrdiny se vstupy z pozice jiných účastníků příběhu, padoucha nevyjímaje, také není nová. Co se ale přeci jen změnilo, je niternější pohled do psychologie hlavní postavy. A to je zcela přirozené, protože u děje stojícího na hluboké osobní tragédii by to jinak znamenalo nepříjemné oslabení přenosu emocí na čtenáře. Další změna, jíž si brzy všimneme, je narůstající množství popisů scenérie. To je na jednu stranu pochopitelné, zvláště ve druhé části knihy, která se z většiny odehrává na opačném konci našeho světa, ale z pohledu plynutí děje a s ohledem na žánr je takový odklon spíše rušivý. U detektivního románu očekáváme více dramatické pronásledování zločinců a rozplétání neznámých aspektů případu než cestopis. Co by mne osobně zajímalo, je odpověď na otázku, zda výběr lokality argentinského Buenos Aires a následně chilské Talcy vychází z osobní autorovy cestovatelské zkušenosti, nebo jde o zážitky zprostředkované. V každém případě chci věřit, že za touto částí knihy nestojí jen mapy Google. Soudě ale z pocitů, jež jsem při četbě vnímal, jsem nakloněn (a přál bych si to) první variantě. Je tu ještě jedna, taková až komická věc, jež mne vede k pocitu, že by druhá, cestovní, část příběhu mohla stát na reálných podkladech. A tou je to, co nejspíš napadne každého čtenáře od autorova věku výše. Totiž první, co napadlo při zmínce o Jižní Americe mne, byla vzpomínka na Rukojmí z Bella Vista ve třetí řadě Třiceti případů majora Zemana, tedy díl, který původní seriál posunul do téměř bondovské roviny. Snad mi Martin Goffa tuto vzpomínku odpustí, ale evokace je natolik silná, že ji nelze přehlédnout.

Rozsahem se Štvanice nijak výrazně nevymyká ostatním autorovým knihám. Dvě a tři čtvrtiny stovky stran jsou rozděleny do dvou částí. První s názvem „Tereza“ má kromě prologu třicet jedna kapitol a odehrává se v Evropě, převážně ale v Čechách. Teprve druhá část „Talca“, složená z dalších devatenácti kapitol, je až na drobná odskočení k pomocným postavám věnovaná pro většinu z nás exotické destinaci a přebírá i trochu image Jacka Reachera či podobných akčních literárních postav. Na druhou stranu si i v takové vzdálenosti od domova Miko Syrový zachovává spíše domácí přístup k řešení situací, za což patří autorovi můj dík. Závěr příběhu není sice úplně nepředvídatelný, ale je rozhodně ten správný. Tak to alespoň vidím já.

Zbývá nám tedy otázka, který Martin Goffa je lepší? Je to ten před Štvanící, nebo ten po ní? Jsem si jist, že odpověď je zřejmá. Přestože na takto položenou otázku bych nejspíš dostal zhruba stejné množství hlasů pro původního jako pro nového, můj vlastní názor je, že tento tajemný autor je stále na vzestupu. A i když bych Štvanici nepostavil na vrchol pomyslného žebříčku jeho tvorby, těší mě, že neustrnul a že na svém vývoji pracuje. Že i když experimentuje, neznamená to pokles kvality, na jakou si čtenáři už stihli zvyknout a jakou by určitě nechtěli opustit. A tak uvidíme, kam se Martin Goffa posune příště. Přestože Miko Syrový má ve mně a nepochybně i v mnohých dalších čtenářích oddaného fanouška, docela by mne zajímal odklon ke zcela jinému žánru. Tak schválně, čím nás Martin Goffa překvapí příště?

Související knihy

Goffa, Martin

Mladá fronta, 2017