Tvrdí se, čím starší, tím lepší. Zřejmě se to vztahuje na všechno kromě mne. Určitě nepatřím do dnešní doby. Nelíbí se mi módně potrhané džíny, podivné účesy, tetování na lidských tělech, kruhy v nosech, rozvázané tkaničky u bot, kouřící ženy na ulicích, neustálé ťupání cestujících v MHD do placatých krabiček, doprovázené všelijakým pípáním, lidé s batohy, auta parkující na chodnících a všude přítomný nepořádek.
Já jsem tvor pořádný. Tím nemyslím co do svých osobních kvalit, což mohou potvrdit mí nejbližší i ti vzdálení, ale mou snahu mít vše na svém místě. Jakmile si něco dám někam jinam, abych to líp našel, již to nenajdu nikdy. U mé dcery se vyvinul smysl pro pořádek až v jistou posedlost. Přijdete k ní na návštěvu a dostanete pohoštění. Třeba kávu a zákusek na talířku. Dáte se do toho s pocitem, že za vámi někdo stojí. Ano, ona se smetáčkem a lopatkou. Číhá na drobky.
To můj otec má všude bordel, kudy chodí, tudy trousí. Vše někam položí, ale nakonec se to najde. Kromě klíčů, peněženek a mobilů, které s oblibou vyhazuje do kontejnerů s tříděným odpadem. Ostatní přístroje doma zlikviduje sám. Musí si kupovat stále nové a má tak trvale zajištěny nejmodernější technologie. Mně všechno vydrží a jsem sto let, teď jsem chtěl napsat před opicemi, ale já nevím, co bylo zrovna sto let před nimi a ani co bude sto let po nich, opice jsou pořád. Takže jsem v éře mezi opicemi. Když jsme zrovna u nich, víte, co zavinilo, že se z nich vyvinuli lidé? Tráva. Jo, vzrostlá tráva afrických savan donutila opice, aby se vztyčovaly a koukaly, jestli na ně nečíhá predátor. Nemělo to sice logiku. Jste na stromě a slezete dolů, abyste se rozhlédli, a tam na bobku nic nevidíte. Sice se postavíte a rozhlédnete, ale proč se nepodívat ze stromu? A vznikne problém a začnete přemýšlet. Proč já blbec lezu ze stromu. Nu a homo sapiens je tu.
Já už chodím vcelku vztyčeně, tedy alespoň zatím, a pravidelně denně urazím 10 až 15 km. Za dva a půl roku jsem urazil 10 000 km, což je čtvrtina obvodu zeměkoule. Ještě 7,5 roku a přijdu domů z druhé strany. Jen se tak courám a koukám, co se kolem děje. Kdybych seděl doma na zadku a čučel do zdi, protože je to to samé, jako koukat se na televizi, jen to míň řve, neměl bych co psát a v seznamu českých spisovatelů by mezi Čapkem a Drdou zela trapná mezera.
Jarek Nohavica ve své jedné písni vyzdvihuje dobu před sto lety. Ta by mi vyhovovala nejvíce. Už se nemuselo jezdit na koni. Koně já nemusím. Vadí mi, že když na nich sedíte, vidíte se v oknech prvých pater. Jo, to je ta doba pro mě. Tropil bych alotria s Jardou Haškem. A kdybych se skamarádil s Maxem Ernstem, nevznikl by možná dadaismus, ale Dandaismus.

Daniel Čechura

Daniel Čechura (* 1953) je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žizkově. V Kutnohorsku, jeho oblíbeném kraji, tvořili nejlepší čeští spisovatelé, mj. Jaroslav Vrchlický, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a nyní také sám Daniel Čechura. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, v současnosti připravuje k vydání její volné pokračování s názvem Školákov. Na podzim 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Související knihy

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009

Čechura, Daniel

Pohádkov s.r.o., 2017