„Hurá, jedeme na chatu!“ vykřikl Pavel. Vyběhl z bytu, musel novinu sdělit kamarádovi, který bydlel v přízemí. Bleskově se vrátil: „Dědo, může jet s námi taky Pepa?“
„Víš, že ho táta nepustí. Musel by si to s ním vyjednat.“
„Ách jó,“ pronesl Pavel zoufale.
Děda se na Pavlíka usmál: „Zkusím s jeho tátou promluvit sám, ale až večer. Momentálně nemám čas. Béďa mě čeká na partičku karet, už mám zpoždění. Moc dlouho se nezdržím, k večeři jsem zpátky,“ sdělil manželce a zmizel.
Děda dodržel slovo, promluvil s tátou Pepy. V sobotu ráno se jelo na chatu. Babička, děda, Helenka, Pavel i kamarád Pepa se sbalili a vyrazili.

Helenka byla o rok starší než její bratr Pavel. Pepovi se moc líbila. Měl smůlu, u Helenky mladší kluci neměli šanci. Přesto tajně doufal, že si ho konečně všimne. Byl skoro o hlavu větší než ostatní kluci ve třídě.
„Co kdybysme si hráli třeba na babu?“ navrhl Pepa. Helča ohrnula nos. Ani její bratr nejevil nadšení. „Prosím tě, my dva?“
„Myslel jsem i s holkama,“ líčil Pepa. „Když holku chytíš, musíš se jí dotknout. Jinak baba neplatí,“ lákal Pavla.
„Když se chci holky dotknout, nemusím ji honit po lese,“ prohodil světácky desetiletý Pavel.
„Jó, na co s nima teda hraješ?“
„Nejlíp na doktora. Nebo na maminku a tatínka. Přece klasika.“
„To seš dobrej. Ještě nikdy se mi nepovedlo hrát s nima takový hry. Kde to s nima hraješ?“
„No kde. Skoro všude. Hlavně, když nikdo nevokouní. Prostě normálka.“
„Fakt? Kdys to hrál naposledy?“
„No, chystám se k tomu,“ zatvářil se záhadně Pavel.
„Vemeš mě pak s sebou?“
„Eště nevím. Uvidím, jaká bude konstelace.“
„Aha. Co budeme dělat teď?“
„Musím dědovi pomoct nařezat dříví na zimu. Jestli chceš, můžeš ho pak rovnat do hranice.“
„Tak jo. Myslel jsem, že tady bude větší zábava,“ řekl smutně Pepa. Rozhlížel se kolem, jestli někde nezahlédne svou milovanou Helču.
Jenže holky zmizely. Helenka měla v okolních chatách kamarádky. Měly své tajnosti a někam odběhly.
„Od sousedů to zase voní. Kam na ty dobroty choděj?“ špekuloval děda.
„Jako kdybys nevěděl,“ odfrkla bábina. Dala pohledem najevo, aby se před klukama držel zpátky a nemluvil nesmysly.
Kluci s dědou nařezali a srovnali spoustu dřeva. Bylo sice na zimu, ale trošku bábina spotřebovala při vaření.
„Co je dobrýho?“ přiběhl Pavlík.
„Koprovka, máš ji rád,“ hlásila babička.
„Proč nemáme taky někdy takový dobroty jako sousedi?“ pronesl Pavlík.
„Jsou bohatý a my ne. Hlavně nechceme mít žádný problémy.“
„Oni mají problémy?“
„Samozřejmě. Bohatý lidi mají vždycky problémy,“ zakončila bábina a nalila koprovku. „Kde se ta holka zase toulá,“ vzdychla si.
Jakmile se kluci nabaštili, vyběhli ven.

„Kde ty holky jsou?“ pátral Pepa.
„Vykašli se na ně. Časem se objeví.“
Holky ze sousedství se pomalu trousily domů.
„Kde je Helča?“ ptal se Pepa.
„Nevíme,“ krčily rameny.
„Jak nevíte? Byly jste přece spolu.“
„Jen chvíli.“
„Co jste dělaly?“
„Hrály jsme na schovku.“
„Kde?“
„No kde? V lese.“
„Pojďte mi to místo ukázat.“
„Neblbni, vona přijde,“ zrazoval ho Pavel.
„Hned se vrátím,“ zavolal Pepa a zmizel s holkama v lese.
„Že von chtěl bejt s těma káčama sám? Pořád dělá, že na ně má smůlu, a pak sbalí tři najednou,“ smál se trošku závistivě Pavel. Otráveně šel sledovat, jak děda opravuje kolo.
Pepa doběhl za děvčaty na mýtinu.
„Tady jsme si hrály na schovávanou. Pak už jsme ji neviděly, ani nevíme, kam mířila. Možná šla na rande,“ hihňaly se.
„Hele, jestli tady chceš blbnout, tak si tady zůstaň. My musíme domů,“ řekly dívky jedna přes druhou a zmizely.
Pepa byl zoufalý. „Pokud si hrály na schovku, určitě se někde dobře schovala. Možná čeká, až ji najdou,“ říkal si. Volal ji. Neozývala se. Začal obcházet mýtinu v kruzích. Najednou zaslechl nějaký zvuk. Lekl se. Celý ztuhl. Po chvíli si dodal odvahy. Pomalu, potichu udělal pár kroků.
Najednou ji uviděl. Ležela na zemi. Slabě naříkala. Nehýbala se. Přiběhl k ní. „Helenko, prober se. Slyšíš, to jsem já, Pepa. Přišel jsem tě zachránit.“
Pohladil ji po vlasech.
Trošku se pohnula.
„Co se ti stalo?“
„Nemůžu hnout nohou,“ rozplakala se.
„Počkej, pomůžu ti.“
Pozorně si prohlédl její nohu. Zjistil, že půlkou chodidla i s botou uvízla v drátěném oku. Vůbec nešlo povolit. Měla smyčku pevně staženou kolem nohy.
Pomohl jí, aby nohu přisunula blíž ke kmeni, za který bylo oko přichyceno.
Zkoušel smyčku vší silou povolit. Nepovedlo se. Napadlo ho něco jiného. Tak dlouho se snažil zlomit drát, kýval s ním ze strany na stranu, až se mu to podařilo.
„Musíme dojít na chatu. Budu tě podpírat. Váš děda nám pomůže. Určitě má štípačky,“ řekl zasvěceně jako pravý chlap.
Pomohl Helence doskákat k chatě.
Jakmile babička viděla, co se stalo, hned zorganizovala odjezd k lékaři.
Zranění naštěstí nebylo příliš vážné. Doktor nahlásil úraz na policii.
Strážníci přijeli dřív, než se vrátila Helenka s příbuznými na chatu. Zamířili za sousedem. Zastihli celou rodinu, jak dojídala zajíce. Ohryzané kosti byly pádným důkazem proti němu. Tučná pokuta ho neminula.
„Za ty prachy jsme mohli mít deset zajíců bez rizika. Běda, jestli ještě sáhneš na drát!“ spílala sousedovi manželka.
Do konce prázdnin už se od sousedů nelinula krásná vůně pečínky.
Helenka s Pepou se stali přáteli.
Pavlík jezdil na chatu rád. Když dospěl, věděl, co se sluší a patří, co má vzít s sebou pro příjemný pobyt. Byl vždycky perfektně vybavený.

---

MgA. Hana Militká

MgA. Hana Militká vystudovala základní školu ve Svobodných Dvorech. Poté střední ekonomickou školu v Hradci Králové.  V devatenácti letech vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla přijata na JAMU, obor herectví. V Brně na studiích si užila hodně legrace i hostování. Byla v ročníku s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Evou Gorčicovou, Zdenou Moučkovou, Evou Lapešovou, Renatou Doleželovou, s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Ivošem Hyršem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími.
Stala se členkou Divadla na provázku. V roce 1981 odešla do Prahy. Hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Spolupracovala se slavným režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc, na seriálu Wolfgang. S Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Pavlem Hášou na Povídkách Malostranských, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem, Janem Antonínem Pitínským, Zbyňkem Srbou. Nyní spolupracuje s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuje v Národním divadle. Povídky z povětří vyšly zjara roku 2013, detektivní román Záhadný šepot spatřil světlo světa zjara 2015. O rok později vychází v nakladatelství Agentura Krigl detektivka Pronikavý smích, v roce 2017 v červnu je vydaná detektivka Vražedný lov. Povídky z povětří se objevily v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, zjara vyšel napínavý román Vilma, v létě román Sára, na podzim román Jiří. Před Vánoci vyšel první díl nového detektivního seriálu Kapitán Bartoš Zasahuje 1 s podtitulem Složitý případ. Na přelomu roku vyšla e-kniha 13 povídek pro Klub Knihomolů. V březnu tohoto roku se objevila elektronická detektivka Kapitán Bartoš Zasahuje 2 s podtitulem Ledový žár, v květnu pak vyšla třetí detektivka ze série Kapitán Bartoš Zasahuje 3 s podtitulem Přicházím s deštěm.

Související knihy

Záhadný šepot

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015

Pronikavý smích

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2016

Vražedný lov

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2017

Povídky z povětří

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013