Čtení ke kávě: Místo u řeky (Štěpán Neuwirth)

Místo u řeky

1.8.2017 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Stařec byl vysoký, hubený, ačkoliv šířka jeho ramen svědčila o atletickém mládí, a měl také mladistvé jméno – Jan. Volali na něj Jene, Honzo, Jeníku a on slyšel na každé z nich, ale pouze jeho malá vnučka ho mohla oslovit jménem, které těm ostatním bylo zapovězeno.

Stařec se na děvčátko usmíval, držel je na kolenou a poslouchal, jak žvatlá své: „Dede, dede!“
Nedávno mu bylo pětasedmdesát. Dostal k narozeninám spoustu dárků: užitečných i jen pro potěšení očí a taky, aby jimi mohl obdarovat jiné. Dcera mu darovala velký koš plný lahví těch nejlepších vín.
„Víno je mléko starců,“ řekla větu, kterou si někde přečetla, a Jan si uvědomil, že tím starcem míní jeho, muže, který svého času dokázal v moravském sklípku zazpívat Mikulecké pole tak, že přítomní zjihli… a ze sklípku se dalo vyběhnout do zahrady, pod rozkvetlé broskvoně a meruňky. Květy svítily do noci stejně jako ňadra dívky, s níž se pod stromy miloval v husté, voňavé trávě…
„Víno je mléko starců,“ řekla mu při blahopřání dcera, aniž by však chtěla urazit nebo způsobit bolest. Však to také nezabolelo, jenom pojednou ucítil vůni podzimu, těch nádherných dnů, kdy dozrávají hrušky a střapce vína jsou odtrhávány z hroznových keřů prsty dívek v úzkých džínách, ale také ve slušivých sukénkách, odkud, když se dívka natáhne pro zapomenutý hrozen, vykouknou pružná stehna, po jakých touží chlapské dlaně.
Zastesklo se mu po vinohradech, po rozesmátých holčinách, slibných večerech v rozehřáté pahorkatině. Uvědomil si bláhovost svého přání, pousmál se pošetilosti myšlenek a upřel se ke SVÉMU místu u řeky. Ještě nedávno se kolem břehů toulával s puškou na rameni. Dalekohledem pozoroval opatrné srnce vycházející do luk z pobřežních vrbin, na podzim čekával, až táhnoucí kachny zapadnou na řeku, pak se opatrně plížil na dostřel, aby ulovil jednoho krásně vybarveného kačera a ozdobil si svůj klobouk jeho kačírky. Pak ze dne na den se rozhodl a předal pušku svému synovi. „Tady máš, chlapče, pro mne je puška už moc těžká. Odnáším si z myslivosti nádherné vzpomínky, ale všechno má svůj čas. Teď se za řekou budu vypravovat už jenom jako – rybář! Rybářským prutem nikoho zranit nemohu…“
Klobouk si ponechal i s těmi kačírky, k nimž postupně přibývaly různé háčky a odznaky se všemi možnými rybami – podle toho, jakou se mu podařilo ulovit.
Svět je podivný, myslel si, když mu v hlavě přelétávaly obrazy hlubokých zátočin, ve kterých stály zelenavé štiky a v noci lovili sumci. Svět je zvláštní, přemítal. V každém věku máš touhy, kterými naplňuješ život. Když žiješ v ústraní a zabýváš se jen svým okolím, tak nic nepoznáš. Sotva však jednou vytáhneš paty za rodná humna, začneš se dívat kolem sebe, chceš vidět stále víc a víc, ochutnávat, zkoušet – ale stejně všechno nemůžeš poznat a stihnout. Potom člověk začne litovat nebo se falešně utěšovat, honí se a skutečný život mu proklouzává mezi prsty. „No jo,“ povzdechl nahlas, „žít se musí umět, to je fakt!“
Na zahradě bylo parno, dusno, k nežití. Seděl ve stínu stromu a skulinami mezi listy pozoroval oblohu. Kupila se tam bachratá oblaka – předzvěst bouřky. Zaslechl sílící bzukot. Zpozorněl a ohnal se po vose, která nalétávala na prodřenou látku jeho kalhot.
„Voní ti to, mrško,“ řekl a vytáhl kapesník. Začal čistit skvrnu po rozmáčklé hrušce; zřejmě si na ni klekl, když sbíral do košíku napadané ovoce. Teď, ve stáří, se věnoval už pouze zahradě a rybám. Mezi keři rybízu a angreštu si našel místo, kam si chodil zdřímnout; utíkal se tam schovat před ženou i vnučkou (před malou však jen zřídka). Stále častěji toužil po samotě.
Vosa přiletěla znovu. Byla dotěrná, neodbytná, útočná. „To víš, o tvoje žihadlo nestojím,“ ohnal se, ale když zaútočila znovu, srazil pruhovanou stíhačku na zem a zamáčkl nohou.
Chvíli mu bylo vosy líto. Přemýšlel o tom, že člověk není o nic menší potvora než třeba nicotné žlutočerné stvořeníčko, po němž zbyl jenom chitinový krunýřek a trosky průhledných křídel. Ze zadečku ještě vyjíždělo a opět se schovávalo žihadlo s kapičkou jedu. Jistě, člověk je vlastně daleko větší lump. Nenažranec! Věčně nespokojený, hledající a o něco usilující. Jedině když se dostane do úzkých, tak si dá na chvíli pokoj.
Opět pomyslel na řeku. Jednou se tam dostal do pěkného maléru. Ve staré vrbě objevil hnízdo sršňů; ryby nebraly, ostroretky v proudu dováděly pro svou radost, tak začal do hnízda dloubat. Sršni chvíli nic, ale pak vyletěla jedna letka, za ní druhá a – hurá na chlapa, co jim kazil siestu. Vpadl do řeky v šatech a hledal nejhlubší místo. Takový měl ze sršňů vítr. Od těch dob se jim vyhýbal.
Za plotem zaskřípalo kolo, staré, nemoderní, ale pojízdné.
„Pojeď na ryby, Honzo!“
Zamával odmítavě rukou. „V tom horku? Neberou. Jsou tam akorát komáři.“ Štěrbinkami přivřených očí se díval na kamaráda. Nad plotem se leskla lysina, pod očima váčky, ruce žilnaté, na zádech batoh se vším rybářským harampádím.
„Jet na ryby – dneska? Blbost!“ zdůraznil odmítnutí. Ten za plotem něco zabručel, pustil se plotu a vrávoravě se rozjel.
Bodejť by braly, myslel si stařec. V takovém horku, v takovém dusnu. „Musely by být praštěné,“ řekl nahlas. „Voda je jako kafe, šupiny se jim musí lepit na kůži, do řeky aby rybáři pouštěli kyslíkové bomby. Na žrádlo nemají chuť!“
Škodolibě se zachichotal, podrbal se na zádech a vrátil se myšlenkami do mladších let. Tam ještě létaly nad vodou a kolem břehů vážky a proháněly komáří havěť. Řeka byla živá, tloušti lovili v pobřežních stojatinách potěr, užovky rejdily kolem naplavenin, kde se na pohupujících pahýlech stromů vyhřívali skokani. Navečer na řeku nalétávaly divoké kachny, rorýsi a břehule črtali oblohu v odvážných křivkách, po nich převzali stráž netopýři a sovy. „To bylo ryb – a jakých!? Parmiska, boleni, úhoři. Dneska? Z rybích průvodů zbyly hloučky, některé druhy zmizely v Červené knize. A štiky? Kdeže je jejich sláva?“
Zavrtěl se, poposedl a opřel se o kmen švestky. Zhluboka se nadechl a přivřel oči. Takhle mu přicházely sny. V noci ne. To spal jen na půl oka, upadal do dřímoty a opět z ní byl vytrhován; slyšel v domě každý šustot. Od chvíle, kdy vykradli sousedy, se necítil bezpečně. Ráno vstával brzy, ze zvyku získaného dlouholetým návykem. Poklidil drůbež, dal králíkům, psovi a kočce. Než vstala žena, odjel k řece.
„Jene, kde jsi? Nemohl bys skočit do obchodu? Došel nám cukr…“
To volala žena. Jenom ona starce oslovovala JENE! Kamarádi mu říkali Honzo, nebo – po několika pivech – Jeníku. Pivo je vždycky omladilo a naladilo. Skvěle. Dokonce si začali vymýšlet a z řeky tahali ryby, které nad nimi v posledním okamžiku vždy zvítězily. „Ta byla, hrome, alespoň metrová!“ Když vylovili řeku, vzpomínali na vojnu a na holky. Všichni kromě starce. On se ke svým láskám vracel pouze v myšlenkách. Nikdy se s milostnými zážitky nikomu nesvěřoval. Však mu také záviděli, páčili z něho podrobnosti, byli zvědaví jak koťata, když poprvé otevřou oči. Nikdy se nic nedozvěděli. I to byl důvod, proč u žen slavil úspěchy.
„Jene!“ hlas manželky rozrazil ticho zahrady. Volání ho vyrušilo a pobouřilo. Syn je doma, snacha také, i starší vnuk – tomu bylo deset. Tak co otravují jeho?
Zvedl se a zamířil do kůlny. Kradl se jako liška. Pruty byly přivázány na kole, v batohu také nic nescházelo, v kbelíku měl pár žížal. Za skříní měl zásobu piva. Vzal dvě láhve, vložil do batohu a táhl kolo k zadní brance. Byla to jeho úniková cesta.
Řeka se vlekla líně mezi břehy. Hlína i písečné pláže vydechovaly nastřádané teplo, které dusilo. Košile se lepila na záda, v ústech mu vyschlo. Nemotorně zabrzdil, jen tak tak neupadl, když přehazoval nohu přes sedlo. Vklouzl do stínu vrbin a po vyšlapaném chodníku šel tam, odkud zaznívalo šumění brodu. Už se těšil na pivo.
„Sice po něm usnu, pivo přivolává spánek – a taky se mi bude chtít čůrat. Nu, co? Alespoň se dříve dočkám večera,“ brumlal a tlačil do řidítek. Myslel na to, že by večer – snad – mohl zabrat nějaký úhoř. Vodní hadi milují bouřkový čas.
„Věděl jsem, že přijdeš. Sedni si tady, ke mně. Stejně neberou…“
Druhý stařec už neměl košili. Přehodil ji přes dva klacíky; trošku ho stínila a slunce ten vybledlý cár pečlivě vysušovalo.
Podíval se na něho úkosem. Kůží už prostupovaly kosti, svalstvo neměl skoro žádné, takže tělo vypadalo hranatě a smutně. Jan se na kamaráda díval a myslel si, že on vypadá nějak podobně.
„…bojím se zimy,“ slyšel přítele. „Až řeka zamrzne, skončí nám radovánky. Dokud ale poteče, budeme chodit na okouny. Ty já mám strašně rád, na kmíně.“
„To zas bude doba, než přijde jaro,“ odpověděl Jan. „Kdoví jestli se dožijeme?“
„Vyhřej si kosti,“ poradil mu přítel. „Koukej, ryby se také vyhřívají.“
Skutečně. Pod hladinou se zablýskla těla, proti proudu táhlo nějaké potřeštěné rybí hejno. Šupinatí rejdili v záhadných kruzích, ťukali do hladiny a zase se spouštěli ke dnu. Sem tak některá zavadila o vlasec a špička prutu signalizovala poplach.
„Hrajou si,“ přesvědčeně řekl Jan.
„Kdepak, sbírají, žerou, vycpávají se na zimu,“ kontroval druhý.
„Nic nesbírají! Kdyby na hladině něco bylo, už by tu lovili tloušti. Ti nemají nikdy dost… Hrajou si – a basta!“
Janův společník přemítavě pokýval hlavou, aby se ujistil, že s Janem jít do sporu nemá smysl. Podrbal se pod levou lopatkou a přitakal: „Asi máš pravdu. Je moc horko, jenom ta potvorná muší havěť lítá.“
Dál už seděli mlčky a pozorovali řeku. Byla tichá a ticho bylo i kolem; smysly obou starců vděčně přijímaly ten prostý přírodní lék, o němž se domnívali – a také tomu věřili – že léčí všechno. Tvářili se, jako kdyby nechtěli nic vědět o svých letech, a ani ryby ani řeka se neměly k tomu, aby jim jejich stáří připomínaly…

ŠTĚPÁN NEUWIRTH

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.