Knihu Má ji rád, nemá ji rád od autorky S. J. Bolton
vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

3

„Fakt už musím končit. Co kdybys to probral s Timem?“
„Tak to kurva ani omylem –“
Ozve se obsazovací tón. Detektiv Pete Weston začne v duchu počítat. Jedna, dvě, tři – ale ne, tentokrát se nedostane až k dvouciferným číslům. Tentokrát ne.
Pohledem zabloudí na sedadlo spolujezdce, kde jako nedbale pohozené smetí leží zlaté hodinky. Zvedne je a přitom uvažuje o jejich schopnosti podržet si teplo i ve dnech, jako je tenhle. Pak se na ně na chvíli zadívá.
Nikdy by mu nepadly.
Pořád ještě vytočený vystoupí z auta a otevře kufr. Sotva si všímá miniaturních úlomků ledu, které se mu zabodávají do holé kůže. Hasák je ledově chladný tím způsobem, kterým zlato nikdy zledovatět nemůže. Upustí hodinky na chodník a potom do nich s rozmachem flákne hasákem, který třímá v ruce.
Sebere ze země tři kousky a ani se nenamáhá, aby posbíral i všechny střípky krycího sklíčka. Z palubní přihrádky vytáhne sáček na důkazy a kousky rozbitých hodinek do něj mrskne. Teď už se mu ruce třesou zimou, ale stejně ještě sáhne po telefonu.
Našel jsem tvoje hodinky, vyťuká do zprávy. Musely nějak zapadnout mezi sedadla. Myslím, že by mohly jít opravit. Předám je Timovi.
Domácí záležitosti by tímto byly vyřízené a on se může konečně vrátit k práci.
Otevře železnou bránu a vydá se po zledovatělé krustě, která mu křupe pod nohama, nahoru cestou lemovanou ojíněnými vavřínovými keři. Zahrada je dlouhá a úzká. Vedle raně georgiánské fary rostou vysoké stromy, sklánějí se nad ni a jako starostliví rodiče jí vlastními těly poskytují přístřeší. Po obou stranách vstupních dveří jsou prostorná okna a Weston má pocit, jako by, ačkoli uvnitř nikdy nebyl, mohl popsat elegantní, prostorné pokoje s vysokými, vyřezávanými stropy a zelenkavými stěnami.
U červeně lakovaných dveří není zvonek ani klepadlo, jenom staromódní zvonec, za nějž Weston zatahá a který vydá hluboký, čistý, kovový zvuk. Čeká třicet vteřin, možná minutu, než uslyší, jak někdo uvnitř odstraňuje ze dveří řetízek a odemyká.
Když se dveře otevřou, zavane do venkovního chladu teplý vzduch zevnitř a přímo před Westonem stojí nějaká žena. Díky zvýšenému prahu je její obličej na stejné úrovni s jeho.
„Slečna Roseová? Maggie Roseová?“
Má pocit, jako by nad sebou dočasně ztrácel kontrolu, protože je překvapený. Každý polda v tomhle okrsku nejednou slyšel o Maggie Roseové: obhájkyni a autorce krimi thrillerů, která je snad pro všechny místní policajty něco jako osina v zadku, ale málokterý z nich se s ní skutečně setkal. Neposkytuje žádné rozhovory a éterem nekolují ani její fotografie.
Bude jí kolem čtyřiceti, možná maličko přes, a je tak hubená, že působí křehce a zranitelně dokonce i v přehnaně velkém bílém vlněném svetru, který jí dosahuje až ke stehnům. Má drobné rysy a ostře řezaný, hodně bledý obličej, ve kterém se skví modré oči.
A stejnou barvu mají i její vlasy.
„Co pro vás můžu udělat, detektive?“ zeptá se.
Není to namodralý odstín, jaký nosí noblesní postarší dámy. Nejsou to ani nesmělé modré prameny, které jsou čas od času k vidění na některých návštěvnicích festivalu v Glastonbury. Maggie Roseová má vlasy jasné, tyrkysově modré barvy, a volně jí splývají k ramenům.
Weston nemá tušení, odkud ví, že je policajt.
„Detektiv seržant Peter Weston,“ představí se a zvedne služební průkaz. „Doufal jsem, že byste mi mohla věnovat pár minut svýho času.“
„Tak pojďte na chvíli dál.“
Weston ji následuje světle zelenkavou chodbou podél pečlivě zavřených výplňových dveří. Kuchyň, do níž nakonec oba vejdou, je prostorná a vymalovaná v odstínech krémové a zlatavé barvy.
Zatímco se Weston rozhlíží – koneckonců je to polda, takže si nemůže pomoct –, usedne Maggie Roseová do křesla poblíž kamen. Na nohách má obrovské, kožešinové boty, modré stejně jako její vlasy.
„Posaďte se.“
Weston si sedne na židli a koutkem oka si změří laptop položený na stole, ale spořič obrazovky mu nabídne jenom pohled na měnící se scenérie arktických plání: vidí masivní sněhové závěje, ledová uskupení a namodralé kry.
„Mohla byste mi prosím potvrdit, že jste skutečně Maggie Roseová?“
„To jsem. Bude to trvat dlouho? A žádá se ode mě, abych vám v rámci pohostinnosti nabídla hrnek kávy?“
„To je na vás, slečno Roseová. Jsem tady, protože vás, jak jsem vyrozuměl, včera navštívila jistá Sandra Wolfová.“
Maggie přikývne a promluví: „Pokud jsem to správně pochopila, přišla nejprve sem, ale nepokusila se mě kontaktovat doma. Namísto toho mě sledovala až na pláž, kde za mnou teprve přišla.“
Maggie Roseová má odměřený styl mluvy. Uvážlivě volí každé slovo, jako by hovořila k publiku.
„Moh bych se vás zeptat, vo čem jste spolu mluvily?“
„Předpokládám, že to tušíte.“
„Rád bych to slyšel přímo vod vás.“
„Chtěla, abych se ujala případu jejího syna a abych její nade vše milované dítě – v jehož nevinu ta žena mimochodem bezvýhradně věří – dostala z vězení.“
„A co jste jí na to řekla?“
Maggie Roseová zamrká. Řasy má hodně tmavé, přesto Weston nevidí obvyklý lesk řasenky. „Mohla bych se nejdřív na něco zeptat já vás?“
„Jen do toho.“
„Jak víte, že jsme se setkaly?“
„Sledujeme webový stránky, který spravuje Sandra Wolfová ještě s několika přáteli. Maj tam i veřejně přístupnej chat. No a vona – Sandra Wolfová, vo který se teď spolu bavíme – sdělovala jinýmu členu tý jejich skupiny, že se s vámi setkala.“
„Pak budete pravděpodobně znát i odpověď, kterou jsem jí dala.“
Nachytala ho. „Zkusí to znovu,“ odpoví proto Weston. „Sandra Wolfová rozhodně není ženská, která se snadno vzdává. A příště už by se nemusela namáhat a čekat na vás zdvořile na pláži, může zabušit rovnou na dveře vašeho domu. A taky by s sebou mohla přivýst některý ze svejch přátel. Sandra Wolfová je truchlící žena, slečno Roseová. Věří, že to na jejího syna všechno ušili, a takový ženský bejvaj často dost nestabilní.“
Maggie si na křesle přesedne. Skrčí nohy, takže se botami dotýká zadku. „Takže vy jste sem přišel, protože si o mě děláte starosti?“
„Jsem tady, protože tadle skupinka lidí – který bych, upřímně řečeno, nejradši nazýval magoři nebo vyvrženci, což je ale poněkud kritický a není to dvakrát profesionální, takže se spokojím s voznačením pomýlený individua –, si může ve svým volným čase dělat, co bude chtít. A já bych byl nerad, kdyby vobtěžovali, nebo dokonce zastrašovali řadový vobčany.“
Maggie Roseová se mu dívá zpříma do očí. „Ale já jsem nebyla nijak vystrašená.“
„Nic takovýho bych ani nepředpokládal.“
„A navíc mi tady do očí lžete.“
Weston nasadí přemrštěně šokovaný tón: „Můžete to zvopakovat?“
„Nejste tady proto, že byste o mě měl starost. Jste tady, protože si nepřejete, abych se ujala případu Hamishe Wolfa. Nechcete totiž, abych se prohrabávala starými spisy a zkoumala detaily, nacházela vaše chyby a hnala vás k odpovědnosti. Chytit Hamishe Wolfa a dostat ho za mříže byl největší úspěch vaší dosavadní policejní kariéry – byl jste to přece vy, kdo ho tehdy zatkl, viďte? Vzpomínám si, že jsem četla vaše jméno v novinách. A teď se nedokážete smířit s představou, že by někdo mohl tím vaším nezvratitelným přesvědčením a sebedůvěrou otřást.“
Pete Weston cítí, jak se mu rozbušilo srdce. „My jsme tehdy žádný chyby neudělali. Hamish Wolfe je vinnej.“
„Všichni dělají chyby. Dokonce i Hamish Wolfe. A právě proto jste ho nakonec chytili. A pokud jde o tohle, souhlasím s vámi. Navíc rozhodně nemám v plánu chopit se jeho případu jako obhájkyně.“
Maggie se znovu pohne. Tentokrát položí nohy zpátky na podlahu. „Ale dovolte mi, abych s vámi mluvila zcela otevřeně, detektive,“ řekne. „Pokud bych se měla rozhodnout jinak a Hamishe Wolfa hájit, žádný nátlak z vaší strany by mé rozhodnutí nemohl zvrátit.“
Weston se postaví dřív, než to stihne ona. „Nevadilo by vám, kdybych si u vás vodskočil? Venku je zima jak v psírně a já měl až moc kafe, vobávám se.“
Maggie pokývne ke dveřím za jeho zády. „Tudy se dostanete do chodby. Dveře přímo naproti vám vedou do spodní koupelny.“
„Díky.“ Potom opustí pokoj a cítí na svých zádech její upřený pohled. Po pravé ruce uvidí zadní dveře domu se skleněnou výplní i dvojitou garáž venku. Spodní toaleta je malý prostor, jednoduchý a ryze funkční. Po levé ruce má Weston další dveře.
Z kuchyně, kterou právě opustil, se ozývá nějaký zvuk. Nerozumí sice slovům, ale neomylně pozná, že slyší něčí hovor.
Když se Weston vrátí do pokoje, naklání se Maggie Roseová nad stolem a dívá se na monitor laptopu. Je tam sama. Maggie zaklapne laptop, ale Weston si přesto stihne všimnout jména, které bylo na obrazovce napsané. Bylo to jeho jméno.
„Děkuju vám,“ řekne. „Myslím, že už jsem vás vokrad vo dost vašeho vzácnýho času.“
Maggie na to nic neřekne, jenom se znovu posadí do křesla. Tentokrát skrčí kolena pod bradu a přetáhne si přes ně mohutný svetr. Na způsobu, kterým Maggie Roseová sedí, je něco bytostně dětského. A kdyby neměla tak ostře řezané rysy tváře, vypadala by teď skoro jako malá holčička.
Pete Weston udělá krok ke dveřím. „Mrzí mě, že za váma Sandra Wolfová přišla. Lituju i toho, že jste musela dostávat dopisy vod Hamishe Wolfa. To jsme taky zjistili na tý jejich webový stránce. Kéž bych moh něco udělat s nepohodlím a narušením vašeho soukromí, ke kterýmu tím došlo, ale vobávám se, že to není v mejch silách ani v mý pravomoci. Dokud neporušujou zákon, můžou si tihle lidi dělat, co se jim zlíbí.“
„Zákonům rozumím víc než dobře, děkuji za vysvětlení.“
„Ale jedno udělat můžu. Dám vám radu. A moje rada zní, abyste si nic nezačínala se Sandrou Wolfovou ani s toudle Vlčí smečkou nebo jak si ta banda outsiderů zrovna říká. A důrazně vám radím, abyste si nikdy nic nezačínala s Hamishem Wolfem. Vopakuju: nikdy a za žádnejch vokolností.“
„Pokud mi opravdu jenom upřímně a dobře radíte, detektive, proč mám pocit, jako bych se měla cítit ohrožená?“
Ani se nepohnula. Pořád sedí v obrovském křesle zkroucená jako kočka. A Weston si snad ani neumí představit, že by se právě mohl dívat na někoho, kdo by vypadal míň ohroženě než ona v daném okamžiku.
Z náhlého popudu přejde Pete k oknu. K domu patří obrovská zahrada, ale těch několik barev, které jsou vidět pod nánosem sněhu a ledu, je mdlých a vybledlých. Chodník, který vede od zadních dveří do zahrady, působí křídově bílým dojmem. Vysoké cihlové zdi, linie vzrostlých stromů i husté křoví jako by se domluvily, že k domu nepropustí téměř žádné sluneční paprsky.
„Bydlíte tady sama, slečno Roseová?“
V odrazu skla se objeví pohyblivý odraz. To se za ním Maggie Roseová zvedla z křesla. Její bledá pleť a zářivě modré vlasy se mu najednou zhmotnily za zády.
„Pocit, že bych si měla připadat vyděšená, prozatím neodezněl,“ řekne místo odpovědi na jeho otázku.
„Omlouvám se. Rozhodně jsem neměl v úmyslu vás nějak polekat.“ Otočí se obličejem k ní. „Než jejího syna zatkli, byla Sandra Wolfová bezpochyby roztomilá somersetská středostavovská dáma, která pracovala na částečnej úvazek, zvala si přátele na večeři a v sobotu večer jídávala v golfovým klubu. Ale všichni dobře víme, čeho jsou samice schopný, když někdo vohrožuje jejich mláďata.“
„Měla jsem jenom pocit, že je to hodně nešťastná žena, ale budu na vaše slova pamatovat.“
Pak se otočí a Weston nemá na vybranou. Musí ji následovat ven z pokoje. V chodbě se rozhlédne, aby rozpoznal nějakou stopu po dalším obyvateli domu, ale dveře do neznáma zůstávají zavřené.
„A ta jejich nátlaková skupinka, to je příběh sám pro sebe,“ pokračuje Weston. „Podle mě nikdo z nich nebyl nikdy úplně normální. Některý maj záznam, jsou to drobný delikty, jiný měli v minulosti psychický problémy. Většina je bez práce nebo dělaj něco podřadnýho. V životě vlastně skoro nic nemaj, a aby vyplnili mezeru, vrhli se na tenhle případ. Když už se ho navíc jednou chopili, snaží se působit co možná nejpřesvědčivěji a využít všechny dostupný prostředky. Samostatně by asi nikdo z nich větší problém nepředstavoval, ale navzájem se podporujou a hecujou.“
Když dojde až ke vstupním dveřím, otočí se Maggie Roseová na Westona. „Takový princip dobře znám. Říká se tomu skupinové myšlení.“
„No, tak to tady funguje dokonale. Takže jestli vám můžu přece jenom radit, zkontrolujte si všechny bezpečnostní vopatření na domě. Ujistěte se, že máte dobrý a pevný zámky, pořiďte si pár reflektorů navíc, pokud je teda ještě nemáte, a zadělávejte si dveře na řetízek. Ti lidi totiž věděj, kde bydlíte.“
Svaly v jejím obličeji se na moment uvolní, až Westona napadne, že se chystá usmát, ale ona jenom řekne: „Budu na to myslet.“
Pete využije příležitosti a rychle mrkne nahoru. V mezipatře ale taky nikoho nevidí. „Prosím vás vo to,“ řekne. „Ale především se nenechte zlákat a nezačínejte si nic s Hamishem Wolfem. Koukal jsem tomu člověku do vočí a věřte mi, není v nich vůbec nic lidskýho. Wolfe není člověk, slečno Roseová. Je to stvůra.“
A Maggie Roseová se usměje. Tentokrát je to skutečný, nefalšovaný úsměv. Má širší ústa, než si předtím uvědomil, a její světlé rty jsou v úsměvu docela plné. Zuby má rovné, drobné a bělostné. „Slyšela jsem, že na něho ženy dost letí.“
„S tím asi neměl problém. To proto se mu jich taky podařilo tolik zabít.“
„A víte co, to mě na tom vlastně dost zajímá. Ne to, jak oblíbený byl ještě před zatčením. Je to velice pohledný muž, o tom není sporu, takže na tom by nic zvláštního nebylo. Ale fascinuje mě počet žen, které mu nepřestávají psát dopisy do vězení. Proč by něco takového dělaly? Co o tom soudíte?“
„Všichni sérioví vrazi maj fanklub,“ odpoví Weston.
„Fascinující.“ Maggie Roseová se nepřestává usmívat, když se natahuje po klice. „Díky tomu by z jeho příběhu mohla být sugestivní kniha. Kdybych na něj tedy měla čas, což ale nemám.“
„Vobávám se, že Wolfa byste nezajímala,“ řekne Pete.
Přitom si vymění místa ve dveřích. Když kolem ní prochází, zachytí Weston z jejích vlasů nádech podivného, chemického odéru.
„Proč myslíte?“
Pete Weston ji sjede pohledem odshora až dolů. „Protože máte zhruba vo pětadvacet kilo míň než ty holky, který Wolfa zpravidla přitahujou. Děkuju vám za váš čas.“
Než stačí ujít po cestě od domu tři kroky, dveře se za ním zabouchnou. Weston se neohlédne ani nezpomalí, přestože mu v kapse začne zvonit telefon, zrovna když se blíží k brance. Nastoupí do auta a zabouchne za sebou rychle dveře, aby nechal mrazivý vzduch venku. Až pak se podívá na mobil. Volá mu jeden z jeho konstáblů, čtyřiatřicetiletá Liz Nuttallová. Weston klikne na Přijmout. „Tak copak potřebuješ, Nutty.“
„Takže jseš tam?“ řekne Nuttalová. „Jak to šlo?“
„Je úplně jiná, než jsem si myslel, to bezesporu. Ale pokud jde vo Wolfa, vypadá to, že ji jeho případ nechává poměrně chladnou. Neměl jsem dojem, že by se chtěla se Sandrou Wolfovou dál stýkat.“
„A nemůže to na tebe jenom hrát? Mimochodem, sháněl se po tobě Latimer. Řekla jsem mu, žes jel na radnici na schůzku vohledně protidrogovejch vzdělávacích programů.“
„Moc hezký.“ Jejich nadřízený, šéfinspektor Latimer, se totiž o nic z toho, co se mohlo na radnici dít, zajímat nebude. Nijak se netajil tím, že ho veškerá byrokracie nudí.
„Poslyš, Nuts, udělej mi jednu laskavost. Můžeš? Vomrkni pro mě tu faru.“ Při těch slovech se Weston podívá na veliký dům, ze kterého před chvílí vyšel. „Seznam voličů, veřejný služby a podobně, však to znáš. Když jsem u ní byl, Roseová s někým mluvila, ale podařilo se jí ho přede mnou šikovně zatajit, ať to byl, kdo chtěl. Jako by si nepřála, abych věděl, že v tom baráku není sama.“
„Nic jsem nenašla,“ řekne Liz po chvilce mlčení. „Nic nenasvědčuje tomu, že by měla partnera nebo podnájemníka. Vůbec žádnej záznam, prostě nikde nic.“
Pete se ještě pořád dívá na dům. Okna jsou čistá a prázdná. „Uvnitř byl ještě někdo další,“ řekne. „Tím jsem si jistej.“

——————–

Pokud vás ukázka navnadila, můžete se podívat na další.

——————–

O autorce

S. J. Bolton vyrůstala v hrabství Lancashire a její raná kariéra zahrnovala příliš mnoho aktivit, z nichž některé jí dnes uvádějí do rozpaků. Všech svých mladistvých aktivit se ráda vzdala, aby se mohla stát matkou a spisovatelkou (v tomto pořadí). Napsala například knihy Už mě vidíš?, Volavka, Tak to je, tak to bude, nebo Obětina. Byla nominována na všechny významné literární ceny, určené pro autory detektivek a thrillerů, a kolegové ze spisovatelské branže o ní hovoří bez výjimky s velkou úctou – za všechny ocitujme Tess Gerritsen: „S. J. Bolton mění tvář krimirománu, jak jsme ho znali doposud.“

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Bolton, S. J.

Domino, 2017