Udělala jsem si malý soukromý sociologický průzkum, z něhož nevědecky odvozuji, že lidstvo se dělí na tři třetiny. Jedna třetina miluje psy, druhá kočky a třetí snese doma maximálně rybičky. Je zajímavé, že u prvních dvou třetin populace se kromě psa či kočky často najde ještě morče nebo zakrslý králíček, z kterého obvykle vyroste mutace dosahující rozměrů statného jezevčíka. Výběr domácích mazlíčků je pestrý – andulky, fretky, papoušci, želvy, morčata, křečci, myši, ještě vás určitě něco napadne. Nicméně ta třetí populační skupina, nevím, jak to dělá, ač disponuje milovanými potomky, kteří chtějí něco, co se dá pohladit, má pořád jen tu rybičku v akvárku! A krásně uklizený byt. Žádné bláto na zemi, rozkousané boty a rozdrásané záclony.
Ovšem pokud jste ten typ jako já a pokaždé naletíte na prosebné, žadonící dětské oči a větu: „Ale Pepík (dosaďte si jakékoli jméno) má doma taky psa a maminka mu dovolí ještě křečka (dosaďte si jakékoli zvíře),“ dopadnete stejně, jako to bylo u nás.
V paneláku budete mít psa, křečka, morče, želvy, králíky, papoušky, andulky a myšky (pravda – pes byl stálice a ti ostatní přicházeli a odcházeli postupně). Ale každopádně budete mít okousaný nábytek, podrápané zdi, přijdete o pár bot. Na oplátku obdržíte nevyžádané zvířecí chlupy na oblečení a v jídle, králičí bobky ve škopku na prádle („My za to nemůžeme, že tam Ferdík skáče, asi to tam má rád.“), peří v polívce, piliny a granulky kdekoliv, rozedrané koberečky a různé jiné „módní a bytové doplňky“.
Jak jste asi vyrozuměli, já patřím do první populační skupiny – miluji psy. A pravda, toužila jsem mít velkého psa. Občas se u mne projevují masochistické sklony. Nebo jsem prostě tak blbá.
I přivedla jsem do paneláku, do našeho mrňavého dva plus jedna, zlatého retrívra.
Megy byla krásná. Děti byly šťastné. Já taky. Prvních pár měsíců. Pak mě ty záchvaty štěstí postupně opouštěly.
Učily jsme Megynku vykonávat potřebu venku, ideálně na trávníku. Po sedmi měsících bylo jasné, že už nemůžeme svádět loužičky v předsíni na to, že Megynka je ještě štěně. Bobeček dělala, pravda, obvykle venku, ale kdekoliv. Nejraději před supermarketem. Hodinu jsem s ní chodila po lesoparku a pak šla nakoupit a ona… no, víte co.
Po roce jsem si musela připustit fakt, že Megy je sice čím dál tím krásnější, ale její IQ se úměrně nezvyšuje ani jejímu věku, ani její výšce a hmotnosti. Zřejmě to měla po mně – ne nadarmo se říká, jaký pán, takový pes –, protože mě až poté, kdy Meg rostla a rostla, začalo docházet, že z velkého psa opadává mnohem více bláta a chlupů než ze psa malého. A tohle zjištění mě nijak nepotěšilo, to mi věřte. Také má (zcela naivní) představa roztomilého štěňátka hrajícího si s hračkami vzala rychle za své. Štěňátko draze zakoupené hračky ignorovalo a nejvíc si vyhrálo s botami, papučemi a jakýmkoli kusem oblečení, který jsme nechali někde ležet. Okousalo nám nábytek i zdi. Kolíčky na prádlo. Nářadí na zahradě. Knihy a časopisy. Zubní pasty. Když mi vytáhla zpod postele pečlivě (tedy myslela jsem si to) schovanou krabici s úplně novými kozačkami a okousala jim podpatky, chyběl jen kousilínek a spáchala jsem psovraždu. Šílela jsem, vztekala se, trestala jsem ji, všechno marné. Přestala s tím, až když byla úplně dospělá.
Učili jsme ji základní povely. Ke mně, sedni, lehni. Zbytečná námaha.
Povelem „sedni“ jsme ji vůbec nerozhodili. Tupě na nás civěla, a když jsme jí dlaní tlačili zadek k zemi, plácla sebou na bok. Dcery to pak vyřešily tak, že v tu chvíli rychle řekly: „lehni!“ a pokud to stihly, než se zase postavila, rychle dořekly: „tááák je hodná,“ aby měly pocit vítězství. Ale je fakt, že po čtrnácti letech jsme docílili pouze toho, že na hlasité volání: „Megýýý, ke mněěěěě!“ se pes zastavil a tázavě ohlédl s výrazem: „Co tak řveš?“
Měli jsme tehdy zvýšenou spotřebu pastilek proti chrapotu.
Čtrnáct let s námi bydlela v paneláku a čtrnáct let se pokaždé při návratu domů zastavila u sousedů o patro níž, v domnění, že je před naším bytem. I přesto všechno jsme ji milovali, užili si s ní spoustu legrace, krásné chvíle. A já byla ráda, že nejsem nejblbější v rodině. Někdy kolem třetího roku života s naším tupým retrívrem dcery získaly dojem, že si spíše vycvičí králíka, protože ten je prý vysoce inteligentní. Snažila jsem se jim to vymluvit tvrzením, že i retrívři se cvičí jako vodicí psi pro slepce. „Chudák slepec, který by vyfasoval naši Meg,“ opáčily holky lakonicky.
„Můžeme mít toho králíčka? Adamovi ho maminka dovolila, a to mají ještě želvy!“ Jo, to známe! Jednou se totiž provalí, že existuje-li Adam, jeho maminka vůbec netuší, že by měli mít doma želvy, natož králíka! Jenže to jsem tenkrát pořád netušila, jací dokážou být dětičky podvodníci podvodní! I dovolila jsem králíčka. Později se ukázalo, že dcery samozřejmě myslely, že budou mít každá jednoho! Ne dohromady, to je přece jasné, to by pochopila i Megyna! No, mně to došlo, až když mi po bytě hopsali dva králíci. Musím ale přiznat, že byli roztomilí a tentokrát jsme měli štěstí – byli opravdu inteligentní. Bobkovali výhradně v kleci. Uměli hop – když jste plácli dlaní na postel, vyskočili tam a nechali se drbat mezi ušima. Pili s holkama čaj z hrnku a chroupali chipsy. Pravda, zakrslého na nich nebylo vůbec nic a manžel k nim občas zálibně přikládal bramborový knedlík, mumlajíc: „Hmmm, to by byla porcička!“
Meg se jich nepokrytě bála, a když dohopsali na její pelíšek, šla si s vyplašeným výrazem lehnout jinam.
Když Bob a Bobek odešli na králičí věčnost téměř současně, obrečely jsme to s holkama všechny tři. Ale netrvalo dlouho a následovala dlouhá řada zvířátek, asi všechna, která můžete ve zverimexu najít. Meg to zvířecí hemžení před svým nosem pozorovala, někdy zvědavě, někdy otráveně, pak už jen znuděně. Jak jsem říkala, Meg nám ničila věci. Další zvířátka v plenění naší domácnosti pokračovala. Králík, který následoval po Bobcích, mi sežral půlku mé nejoblíbenější knihy, andulka mi trhala záclony, křeček překousal kabely u počítače, hamižné morče sežralo manželovi kus peněženky i s tisícovkou. Mít ty peníze, které jsem utratila za dokupování zničených věcí a za veterináře, mohla bych strávit měsíc na Maledivách v luxusním hotýlku.
Ale nestrávím. A víte co? Mně to nevadí. Dcery dospěly, už nechtěly králíčky ani myšky.
A na podzim nás opustila Megynka.
Měla jsem v bytě uklizeno. Nic zničeného. Nikoho jsme nemusela honit a hledat. Byl to divný pocit. Jako bych byla v cizím bytě.
Asi jsem vážně masochistka. Nebo nepoučitelná. Jela jsem do útulku a vzala si psa navzdory velmi tiše pronesené větě pána, který mi Briu předával: „No, vlastně ani nevíme, jak bude velká.“
JE velká. A pořád roste. Včera jsem přišla z práce a na zemi ležel rozkousaný věšák a můj sváteční klobouk. Bria spořádaně seděla na pelíšku, vrtěla plaše ocasem a předstírala, že o věšákovo-kloboukovém masakru vůbec neví.
Vida! Jsem zase doma! A je mi dobře!

Eva Štíbrová Dolejšová

Narodila jsem se v Litoměřicích a vystudovala tu gymnázium. V současnosti zde pracuji jako knihovnice.  S oblibou tu chodím do kina nebo do divadla, na koncerty nebo na procházky do přírody. Mám ráda naše město. A taky knihy, svou rodinu, zvířata, víno a filmy Woodyho Allena. A mám ráda Prahu, kde jsem absolvovala Vyšší odbornou školu informačních technologií a díky tomu poznala úžasné lidi z celé republiky. Občas jezdím do Prahy do divadla nebo na koncerty a také do nakladatelství Grada, kde mi vydali knížku pro děti Tajemství jedné knihovny aneb Ze života knižních skřítků. Časopisy Žena a já a Moje psychologie publikovaly moje fejetony. Přispívám i na e-portál pro ženy. Život a psaní mě baví.

Související knihy

Štíbrová Dolejšová, Eva

Grada, 2017