Knihu Bourneův mýtus od autorů Robert Ludlum a Eric Van Lustbader
vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

Kapitola 2

Boris prošel chodbou lemovanou tapiseriemi, a když se před ním prudce otevřely dvoukřídlé dveře střežené po obou stranách vojáky a agenty FSB, vstoupil ve slavnostním oblečení do nablýskaného tanečního sálu plného lidí. Zalila ho vlna hrdosti. Byli tady všichni: prezident, první místopředseda, premiér, vedoucí prezidentské kanceláře, náčelník generálního štábu, ministr zahraničí a spousta dalších. Všichni s ním přišli oslavit jeho svatbu. Číšníci ve stejnokrojích roznášeli na stříbrných podnosech šampaňské, kaviár a velké sklenky té nejlepší trojitě filtrované vodky. Smyčcový kvartet v rohu hrál zvláštní úpravu Čajkovského symfonie, která Borisovi zněla strojeně, až směšně.

V celém tom zpěněném oceánu kremelské vrchnosti a spřátelených oligarchů tyjících z ruského hospodářství však hledal a našel jediného člověka, svého starého druha a spolubojovníka Jasona Bournea.

Uprostřed podávání rukou, tisknutí ramen, polohlasných gratulací a pohledů plných stěží skrývané žárlivosti i obav – protože on skutečně byl obávaným mužem, a to nejen v rámci samotného Ruska – si s překvapením uvědomil, že Bourne není sám. Po jeho boku stála drobná, štíhlá a elegantní žena v temně purpurových šatech s velice hlubokým výstřihem, který vyzývavě stavěl na odiv vnitřní polokoule jejích plných ňader.

Boris si neskromně myslel, že zná Bournea asi nejlíp ze všech lidí na světě, což ovšem zdaleka neznamenalo dokonale. To o sobě nemohl říct nikdo, podle Borise snad dokonce ani samotný Bourne, tak vážně se na něm podepsala někdejší ztráta paměti. Jednou věcí si však byl naprosto jistý: Bourne byl zapřisáhlý samotář. Nikdy se s žádnou ženou nevodil za ruku, ale tahle kráska se ho majetnicky držela a bylo jasné, že se jen tak nepustí. Ještě divnější bylo, že si toho Bourne vůbec nevšímal. Choval se, jako by tam vůbec nebyla. Záhada, přemítal Boris v duchu. Zeptá se na ni Bournea po obřadu, až se budou moci někam vytratit a v klidu si promluvit mezi čtyřma očima. Trošku se styděl, že k pozvání Bournea na svatbu ho vedly i postranní úmysly. Jak hezké by bylo, kdyby mohl Bournea pozvat jen proto, aby s ním oslavil svůj velký den. Hezké možná, uvažoval, jenže to by musel žít úplně jiný život.

Když pak přišel blíž, jako by se mu na chvilku zastavilo srdce. Není to náhodou…? Je možné, aby…? A pak mu hlavou bleskla trýznivá otázka: Co tady sakra Jason Bourne dělá s Irinou Vasiljevnou? Nebylo pravděpodobné, že by se ti dva mohli znát. A pokud ano, proč se o tom Jason nezmínil? Určitě věděl… Boris přimhouřil víčka, až mu z očí zbyly jen škvírky. Podle Bourneova chování však bylo skoro jisté, že ji nezná.

Irinin otec Vasilij byl bohatý a mocný oligarcha, ale i bohatí a mocní se můžou dostat do vážných problémů, pokud se zapletou se špatnými lidmi. A přesně to se stalo Vasilijovi a jeho prvorozenému synovi. Boris jejich likvidaci nenařídil, protože byl v Damašku s Jasonem, kam je tehdy zavál společný zájem. Následně se dozvěděl, že rozkaz vzešel od samotného prezidenta. Když se vrátil, na poslední chvíli se mu před stejným osudem podařilo zachránit dvojčata. Pravdivě argumentoval tím, že na rozdíl od staršího syna za Vasilijovy zločiny nemohla. Samozřejmě, dvojčata se nikdy nedozvěděla, jak blízko smrti se ocitla, ani kdo je zachránil. Jejich dědeček to však věděl a byl náležitě vděčný.

Boris s velkým přemáháním nasadil široký úsměv a pak se s Bournem objali – nejen jako staří přátelé, ale také jako bratři, kteří spolu prošli množstvím nebezpečných situací a nejednou si navzájem zachránili život. Takový byl svět, v němž oba žili. Jejich pevné objetí vyjadřovalo i radost z toho, že se oba tohoto významného dne dožili. Alespoň tohle je opravdové, pomyslel si Boris.

Políbil Bournea na obě tváře, a přitom mu pošeptal do ucha tak, aby ho vedle stojící žena neslyšela: „Dostal jsi tu minci v pořádku?“

Bourne sotva znatelně kývl.

„Dobře. Musíme probrat důležité věci. Po předkrmu se sejdeme na druhé straně hotelové lodžie.“ S ohledem na co největší bezpečnost mluvil arabsky, tedy jazykem, který oba dobře ovládali.

Když jejich důvěrná chvilka skončila, Boris ustoupil a s formálním úsměvem na tváři se odebral k houfu hostů, kteří mu chtěli potřást rukou a pogratulovat k sňatku.

Přestože Bourneovi bylo velice nepříjemné, že se na něj Irina lepí, nikdo – dokonce ani jeho přítel Boris Karpov a už vůbec ne samotná Irina – si neuvědomoval, jaký vnitřní boj musí svádět. Ta žena byla doslova ztělesněním smyslnosti. Byla cítit, jako by se právě s někým pomilovala nebo prožívala sexuální vzrušení. Bourne měl co dělat, aby zachoval chladnou hlavu.

Zavolal jí poté, co prošel celní a pasovou kontrolou na letišti Šeremetěvo. Nabídla mu, že pro něj pošle auto, ale Bourne neměl ve zvyku nastupovat do cizích vozů. Dal jí adresu, kde se s ní sejde, sedl do taxíku a nechal se odvézt po Zahradním okruhu do centra Moskvy.

Když ho spatřila, kouzelně se usmála od ucha k uchu. „Dobrý večer,“ zahlaholila ruštinou s moskevským přízvukem a políbila ho na obě tváře, jako by byli dávní přátelé. „Doufám, že se to v letadle dalo přežít.“

„Všechno bylo v pohodě,“ odvětil Bourne a poprvé ucítil její opojné pižmo.

Všimla si, jak rozšířil chřípí, a její samolibé pousmání Bourneovi prozradilo, že si je svých kvalit velmi dobře vědoma.

„Kapitán Vanov vás popsal dokonale,“ řekla a majetnicky se do něj zavěsila.

Bourne jí stejně jako Vanovovi nedůvěřoval. Zaprvé, Boris se o ní nikdy nezmínil a rozhodně by pro něj nikoho neposílal. To by bylo dost divné, vždyť dobře věděl o tom, že Bourne zásadně jedná na vlastní pěst. Na druhou stranu, Vanov mu předal Borisovu minci. Stál tedy před hádankou, kterou mu mohl objasnit jen Boris. Než se tak ovšem stane, rozhodl se nechat Irinu vyložit karty na stůl, aby věděl, co po něm chce. V Moskvě se svářelo snad ještě víc různých politických i obchodních zájmů než ve Washingtonu, takže bylo snadné se do nich zamotat a stát se hříčkou v rukou někoho jiného. Tahle možnost se mu zdála nejpravděpodobnější. Proto Boris zřejmě využil své svatby k tomu, aby Bourneovi poslal záhadnou minci, a tvrdil, že na ní závisí osud světa.

——————–

Přečtěte si další ukázku o novém dobrodružství Jasona Bournea.

——————–

Série Jason Bourne

Hlavní hrdina Jason Bourne už zažil mnoho napínavých dobrodružství a dostal se do řady nervy drásajících situací. Po kliknutí na odkazy si můžete přečíst naše recenze.

O autorech

Robert Ludlum (1927–2001) je všeobecně považován za otce politického thrilleru. Na celém světě se už prodalo půl miliardy jeho knih, které byly přeloženy do čtyřiceti jazyků. Ludlumovy špionážní romány jsou natolik přesvědčivé a věrohodné, že na něj svého času CIA dokonce nasadila zvláštního agenta.

Eric Van Lustbader je autorem řady románů rozličných žánrů, ale největší čtenářskou přízeň si vydobyl mezinárodními thrillery (v českém překladu vydalo nakladatelství Dopmino jeho román Testament). Po smrti svého celoživotního přítele Roberta Ludluma se ujal nesnadného úkolu: napsat pokračování bourneovské trilogie. A že se tohoto úkolu zhostil úspěšně, dokazuje obrovský mezinárodní úspěch i skutečnost, že čtenáři si vyžádali i pokračování další.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Ludlum, Robert – Lustbader, Eric van

Domino, 2017