Čtení ke kávě: Nesmazatelný obraz (Štěpán Neuwirth)

Nesmazatelný obraz

6.6.2017 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Od dětství si ho nosím hluboko zasunutý někde ve svém vědomí. Je krásný, voní jarem, létem i podzimem, jen zima je poněkud nevýrazná – snad je to tím, že poslední období roku je časem klidu, umrtvení, ticha a převládající bílé barvy, toho rubáše zahalujícího dřímající krajinu.

Tu část oderské krajiny tvoří louky, lužní les, rybníky a – strouha Mlýnka. Kdysi dávno z vod této malebné říčky čerpala sílu pro pohon svých strojů pila. Voda hučela přes splav, náhonem se vrhala na lopatky kola, které pohánělo soustrojí katru. Jako chlapec jsem se trošku bál hukotu vod; pila rušila klid kvílivým zvukem, jak se katr prořezával kmeny jasanů a dubů.
Dnes jsou místo pily rybářské sádky. Oplotili je drátěným pletivem, lidskou hranicí mezi volnou krajinou: loukami, do nichž vychází srnčí a kde hopkují zajíci, lesem plným brhlíků, koňader, modřinek, kosů a sojek. Hřivnáči budí les temným bubláním, káně vysokým tónem zvěstuje vyhlídkový let nad loukami a oderskými meandry, poštolky neúnavně třepetají křídly nad travinami se spletí myších chodníčků.
Už nejsem chlapec, můj čas mě obléká do méně pestrého šatu, vrývá vrásky nejen do obličeje, zpomaluje kroky a na záda připíná pomyslný batoh s únavou.
S rybářským prutem se po břehu Mlýnky už toulám také málokdy. Častěji se moje levá ruka opírá o předpažbí pušky. Jdu tiše loukami, vyhlížím zpoza zákoutí vrbových houštin, abych včas spatřil rudou skvrnu srnčího těla. Zvěře je tady stále dost. Kolem břehů říčky proklouzávají ondatry, na jaře vedou po hladině Mlýnky divoké kachny dovádivý dorost k rybníku Podhorník, aby se káčata připojila k velké rodině vodního ptactva, které obývá tento štědrý nájemní dům. Když fouká vítr a rozbouří hladinu rybníka, vlny s pleskotem narážejí na hráze, kapři vyskakují nad hladinu, divoké husy rozpínají letky a vytahují na blízká pole. Tehdy usedám na beton požeráku, spouštím nohy v holínkách do vody a nechám je pohupovat vlnami v rytmu přírodní symfonie, kde se tóny vyluzované rákosím, vodstvem a ptáky promíchávají v malebné směsici Ódy na život.
Čas dospívajícího července mě vylákal z lůžka ještě za tmy. Když jsem prošel sotva znatelným chodníkem k okraji lesa, bylo časné ráno; louka na Mezilesí jiskřila rosou, kus od mé oblíbené sedačky, téměř na konci špice zabíhající už do jasanové mlaziny, se pásla srna se dvěma srnčaty. Pojednou máma prudce zvedla hlavu; viděl jsem v dalekohledu, jak natáčí slechy, zvedá větrník a nervózně jistí směrem k lesu.
Prudký obrat, skok, druhý, srnčata prchají za mámou – a už není nic vidět, už jsou někde mimo moje zorné pole.
V lužním lese praskají větve, v místech, kde před mnoha tisíci lety vyryl ustupující ledovec hlubokou průrvu, která se zaplnila vodou, zaslechnu šplouchnutí a mlaskavý dopad těžkého těla na hlinitý, podmáčený břeh. Tisknu se ke kmeni dubu, napětí mě svírá a bere dech; v duchu se připravuji na střet s ranním tulákem. Mám za to, že přes Odru se od Proskovic přebrodil pytlák, aby ukradl z Podhorníka pár kaprů. Sakra! A takové to mohlo být krásné letní ráno!
Už vidím pohyb; původce se kryje mohutnými kmeny jasanů, dubů, lip a keři trnek, které lemují okraj lesa.
Ticho. Chlap zřejmě zkoumá okolí. Na jazyku mám jadrné oslovení, které na lumpa vychrlím v okamžiku, kdy vstoupí do louky.
Trnky se pohnou, rozevřou se a do jiskřícího prostoru vstupuje – jelen! A za ním druhý, třetí, čtvrtý a – pátý!!!
Vysoká – tady? Kousek od Ostravy? Co ta příroda blázní?
Příroda? Ne, to lidská zběsilost a zloba, lidská nadřazenost a pocit moci nad vším vyhání vysokou zvěř z jejího přirozeného domova, z Beskyd, Jeseníků, Libavé… Kde se ta nenávist v lidech vzala? Kam se vytratila úcta ke zvěři, k té neodmyslitelné součásti přírody, s právem na život o miliony let starším práva lidí?
Myšlenky víří v hlavě. Odkud jste přišli, krasavci? Jak jste překonali spleť komunikací, po nichž se řítí auta schopná zabíjet stejně spolehlivě jako kulovnice těch, kdo vás nechtějí v horách? A co budete dělat v říční nivě, na těch pár hektarech lesa a luk? Na chvíli se skryjete v oderských meandrech, odkud vás vyženou rybáři. Přeskočíte Mlýnku a vstoupíte do nekonečných lánů kukuřice a řepky i obilí. Najdete tam potravu a klid, ale pak vás stejně jednou vyženou kombajny a budete muset dál, přes dálnici, kolem vesnic a městeček. Stanete se tuláky, bezdomovci, štvanci…
Jeleni se popásají, paroží v lýčí se leskne stejně jako orosená tráva, jsou neskuteční, jsou nádherní a pro tuto chvíli se cítím jako jejich ochránce, hajný – jelenář, strážce lesa, který za ně nese odpovědnost.
Jak lituji, že dnes nemám fotoaparát, abych vzácné setkání zvěčnil.
Na zpáteční cestě se zastavuji u kamaráda.
„Já o jelenech vím,“ usmívá se Vladimír. „Zdržují se na ostrově v meandru Odry už pár dnů. Přitáhli od Košatky a zřejmě se jim v polanském revíru zalíbilo… Ale stejně dlouho nevydrží, pohnou se dál…“
Měl pravdu.
Jsem o vzácný prožitek bohatší.
Léto postupovalo krajinou, louky podvakrát vydaly svou úrodu sena, ale jen jednou se voňavé zásoby pro zimní krmení podařilo svézt do stodol. První senoseč vzala velká voda. Odra se spojila s rybníky, přelila se přes Mlýnku a zaplavila blízká pole. Vzduté vody zastavil až železniční násep. Vlaky vzaly život několika kusům srnčí zvěře a jednomu divočákovi. Jako kdyby těch ztrát už tak nebylo dost!
Vrátil jsem se k Mlýnce až koncem září. Louky už pokrývala podzimní tráva, silná díky náplavám. Rostly tam žampióny, sběrači hub si jimi plnili košíky. Sedával jsem rád na vývratu starého habru; povodeň ho povalila jen díky tomu, že v podmáčené hlíně kořeny nenašly oporu. Habr padl přes tok a stala se z něho bytelná lávka. Večer co večer po kmeni přecházela z jednoho břehu na druhý kuna. Střídala pravidelně, jak bylo možno usoudit ze stále zřetelnějšího nánosu blátivých stopek šelmičky. Voda říčky byla čistá, rybníky začnou spouštět až v říjnu, a to se pak Mlýnka zakalí. Někdy jsem brával brokovnici a číhal na hřivnáče; slétávali se do těch míst, aby uhasili žízeň. Vždycky jsem střelil jen dva v jednom týdnu. Jinak jsem zkoušel rybářské štěstí; bylo střídavé. Plotice, pár okounů, pěkný kapr. Vzpomínal jsem na otce a strýčka Františka. To byli jiní kabrňáci! Jenže to také Mlýnka byla štědřejší. Co v těch místech ulovili úhořů a sumců! A strýček na protější Kavalové louce ulovil srnce škůdníka, po kterém pásl pár let.
Hladina odrážela můj obličej. Díval se na mě nějaký starý pán s mysliveckým kloboukem na hlavě. Jsem to já – a ne můj otec či strýček? Léta naše podoby velmi sblížila. Co jen ta příroda dokáže? Les zavoněl, listy javorů zlátly, sem tam některý spadl na břeh. Přicházel podzim, čas nostalgie, čas vzpomínek, čas díků…
Opřel jsem se ramenem o jeden dub. Můj pohled letěl proti proudu Mlýnky a zastavil se až v oblouku, za nějž jsem nedohlédl. Tak jsem otočil hlavu a podíval se po toku. Nádhera! Říčka oboustranně lemovaná čestnou stráží věkovitých stromů. V močálu vedle Mlýnky ostré listy kosatců, trs sítiny, ondatří kupka. Slunce prosvítá prořídlým baldachýnem korun, hladina teče hladce, sem tam ji zvlní pohyb nějaké rybky. Na protějším břehu probleskne čistou zelení Kavalova louka, za mými zády tuším louky Mezilesí, kde jsem se v letním čase setkal s jeleny. Pojednou mám pocit, že jsem obklopen něčím tak vzácným, co nemohu ponechat na místě, protože lidská chamtivost se plíží krajinou jako zákeřný vrah.
Myšlenka tíží jako olovo. Snad jsem se nezbláznil, copak mohu vzít kus krajiny a strčit si ji do kapsy či batohu a odnést do bezpečí? Je mi těžko pod tíhou odpovědnosti a nesplnitelnosti mého přání. Každou žilkou a každým nádechem vnímám přítomnost PODZIMU. Je přenádherný – zlatý, tichý, nenapodobitelně a neopakovatelně důstojný. Je štědrý, pokrývá půdu kobercem listí, jenž se v krátké době promění v sílu budoucího života přicházejícího s jarem.
Najednou dostávám nápad, takový z branže osvícenosti. Obracím kroky k domovu, hledám v diáři a pak vytáčím jedno číslo.
Za týden stojím opět na známém místě u Mlýnky, ale to už nejsem sám. Vedle slyším zrychlený dech mého hosta. Mladší muž se dívá, kam mu ukazuje má ruka. Pokyvuje hlavou, nemluví, ale oči má vnímavé.
„To je…“ nedokončí myšlenku, protože malíři toho moc nenamluví, jejich vnímání je dáno citem, vnitřním zrakem, který už míchá barvy na paletě.
„Namalujete?“
Místo odpovědi jen přikývne. Po chvíli dodá: „Musím přijít ještě párkrát. Ráno, v poledne, navečer… Světlo je vždycky jiné…“
Slovo dodržel.
Obraz je veliký, ale ne zas tak moc. Malíř přenesl mou krajinu na plátno tak citlivě, s takovým pochopením, které dokázalo díky umělcově pojetí zakomponovat vše, co člověka dokáže oslovit, aniž by padl jakýkoli zvuk. A přesto z obrazu vycítíte ušlechtilost, mír, vstřícnost a nehmatatelné bohatství okamžiku. Je tam skok srnce přes Mlýnku, svištění kachních letek nad korunami stromů, šplouchnutí ryby. Já tam nacházím otcovy i strýčkovy stopy, slyším jejich smích a povzbudivé i uznalé: „Dobře, synku, dobře..!“

Štěpán Neuwirth

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.