Že je na světě můj syn, jsem zavinil já. Alespoň doufám. Stejný smysl pro humor a prožívání zajímavých situací tomu nasvědčuje. Ono nejde vlastně o to, že potkávají pouze nás, ale o to, že je dokážeme zaregistrovat. Člověk nesmí životem jenom prolítnout a nevidět, co je kolem. Kolem se totiž dějí věci!

Syn byl pracovně v Moskvě a v hotelu se zajímal, co by mohl zajímavého v okolí, kromě Lenina a chrámu Vasila blaženého, uvidět. Má se jít podívat na jedno náměstí, kde padají z nebe kamínky. Jen tak, samy od sebe. Asi to bude z letadel, či co. Tak tam šel a skutečně dostal do hlavy několik zásahů. Vzal foťák a celý prostor si zdokumentoval. Náměstíčko bylo lemováno vzrostlými stromy. Vše vypadalo normálně. Jen ho zarazilo posměšné krákání. Na stromech seděly vrány a čučely na něj. Jedna se sehnula do hnízdečka, vzala do zobáku šutřík a mrskla ho po něm. Dotyčné poťouchlé ptactvo se normálně nudilo a vymyslelo si pěknou zábavu. Řídilo se biblickým: kdo jsi bez viny, hoď po mne kamenem. Asi se nepovažovalo za viníky. Synek šel raději za Vladimírem Iljičem, ten má viny dost a nic po něm tak házet nebude.

Kamarád byl s rodinou na safari v Keni. Viděli zde nefalšovanou divočinu. Na jednom výletě si chtěli udělat ohníček a upéct si na něm po českém nějaké buřtíky. Nanosili si z okolí nějaké dřevo a těšili se na opečenou uzeninu. Oheň zaplál a dým se šířil do blízkého okolí. Nedaleko v houští spal nosorožec, což nikdo netušil. Též nikdo netušil, že nosorožci jsou hasiči savany. Jsou geneticky naprogramovaní vyhledávat a udupávat ohniska možných požárů. Nosorožec se probral z letargie, nasál do mohutných nozder čmoud a vyrazil. Přiřítil se k ohništi a bryskně ho udupal. Opékači se rozprchli a rozhodli se napříště nebrat pokyny místních: „No fire!“ na lehkou váhu.

Syn David byl se svou přítelkyní na chatě a rozhodl se jí ukázat jeden blízký zámeček. Příjemná procházka zámeckým parkem měla být završena posezením v zahradní restauraci. Zde si povšimli poutače, že místní zemědělské družstvo nabízí hezkou atrakci. Živého hrocha Davídka a několik bílých tygrů. Syn si nechtěl nechat ujít možnost fota dvou zcela odlišných Davídků. Hroší jedinec stál za ohradou na dvoře družstva a byl velký asi jako menší kombajn. V klidu se zabýval konzumací nějakého sena. Toho si musí synek vyfotit. Neohroženě přistoupil k dřevěnému ohrazení a za komentáře „Davídek by si měl pořídit nějaký deodorant, toto je doopravdy strašné“ zvedl nad hlavu ruce s foťákem. Mohutný jmenovec ho poslouchal i sledoval jedním, a to pravým okem. Hroši nemají kromě žiraf rádi nikoho, kdo je větší než oni, a ani vtipné komentáře jejich prostředí. Syn se takto stal pro hrocha nežádoucím. Přežvykující Davídek nečekaně mrštně přiskočil k ohradě, rozevřel tlamu s mohutným ozubením a vydal těžko popsatelný řev. Syn s úlekem ztuhl v kolenou a dvacet okolo stojících návštěvníků se vrhlo do kanálu za sebou. Hroší drsňák tak jedné celé výpravě zavinil čtrnáctidenní pracovní neschopnost s diagnózou posttraumatický šok po útoku hrošího samce.

Daniel a David z Pohádkova

Daniel Čechura (* 1953) je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žižkově a má dvě děti, které se podílejí na jeho tvorbě. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, kterou ilustrovala jeho dcera Kristýna. V letech 2009–2016 psal své příběhy do autobiografie Sám sobě. V roce 2016 založili se synem Davidem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o., a nyní se z nich stala autorská dvojice. V současnosti připravují k vydání volné pokračování Pohádkova s názvem Školákov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Související knihy

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009