I. Když se daří

No tak ještě kousek, maličko dopředu, nic ještě nevidím, kam to koukám, jsem nějak blbě položenej, ne, už mě to otáčí, je tam škvíra, světlo, moc světla.
Co mě taháte za hlavu, nejsem králík, au, neplácat! Proč jsem tak ublemstanej? No to byl porod! Ano, to byl porod! Můj!
Narodil jsem se v červenci, tedy ve znamení raka. Byl jsem matkou skoro celé tři týdny přenášen a na svět se mi zatím nějak nechtělo. V děloze matčině, spokojeně zabydlen, jsem postupně pěkně nabýval na rozměrech. Moje porodní parametry, váha 5 kg a délka 55 cm, naznačovaly, že ze mne bude statný jonák. Později jsem přidal na míře 130 cm a na tíze 150 kg. Už ne klacek, ale macek. Samozřejmě, že jsem se k tomu propracovával postupně. Zpočátku jsem byl mladý a krásný jinoch, děvčaty hojně obletován. Já nedbal a raději jsem trávil čas s kamarády konzumací našeho národního moku. Pivní rekordy jsem často lámal a byl hostinskými oblíben. Ne tak později svou manželkou a musel jsem začít sekat latinu a začít studovat na FVL UK medicínu. A dopracoval jsem to až na zubaře. Za socialismu se lékařům nosily především různé lahve alkoholu a u mne žádná nebyla takzvaně putovní. V padesáti letech se tak ke mně nedostavila toužebně očekávaná druhá míza, ale první příznaky jaterního poškození.
Jednou mi moje zdravotní asistentka řekla: „Doktore, nejste nějakej žlutej?“
„Co blbneš“, odbyl jsem ji.
Z nastaveného zrcadla na mne zíral neznámý mongol. Mluvil stejným jazykem jako já a byl jsem to já. Když jsem pak na záchodě ze sebe vyloučil místo moče černou kávu a podivně bílé cosi, usoudil jsem, že tu je opravdu něco v nepořádku. Odebral jsem se v domnění nákazy virem žloutenky A, B či C na infekční kliniku pražské Thomayerovy nemocnice. Ujala se mne sympatická lékařka, se kterou bych byl i rád strávil příjemné tři týdny v izolaci. Nestalo se, žloutenky byly vyloučeny a já odeslán na kliniku nemocí vnitřních. Zde jsem pochopil, že po padesátce je jediný nenormální stav zdraví.
Z nabídnutých, vskutku milých diagnóz byla mladým asistentem upřednostněna rakovina jater, zjevně jeho nejoblíbenější. Tu si chtěl ještě ověřit vyšetřením na CT. To je taková jezdící roura kolem vás, která člověka pomyslně nakrájí na tenké plátky a ty si ještě morbidně nafotí. Podobná je magnetická rezonance, ale tam vás do té roury strčí celého. Je to vyšetření přesnější za předpokladu, že se do tubusu vměstnáte. Lékař mne poslal na noc domů, abych se s tím srovnal a zjevně neotravoval personál. Po probdělé noci jsem se doklopýtal na vyšetření. Po zákroku mi bylo sděleno: „Nic tam není“.
Odebral jsem se na jinou kliniku, IKEM Praha, a po sérii dalších příjemných vyšetření: gastroskopie – to vám strčí rouru krkem do žaludku, ERCP – to vám strčí rouru žaludkem až do jater, kolonoskopii – to vám strčí rouru taky skoro do jater, ale z druhé strany, biopsii jater – to vám punkční jehlou délky 15 cm propíchnou záda skrzevá žebra a nacucnou požadovaný vzorek. Tou mne prokláli celkem třikrát s omluvou, že se do mých zvětšených jater nemohou nějak strefit a na čtvrtý pokus už raději zavolali pana docenta, který to zvládl hned napoprvé.
Po zhodnocení výsledků mi byla stanovena diagnóza – chronický zánět jater s rizikem přechodu do jaterní cirhózy. Doporučena abstinence a dieta. Za rok jsem shodil 50 kg. Začal jsem chodit na houby a opět se navrátil do bílé rasy.
Pak jsem se mohl zase věnovat své profesní kariéře a darované láhve se staly putovními.
Na abstinenci jsem si rychle zvykl a využil i své nové podoby a našel si přítelkyni. Byla také z oboru, zdravotní sestra. S tou jsem pak trávil čas návštěvami divadelních a filmových představení, výstav, dlouhými procházkami Prahou a cestováním po naší krásné zemi i daleké cizině, do které jsem dříve moc nejezdil. Jako bývalé monstrum jsem neměl s kým. Za soužití se svou původní manželkou, zplodili jsme dceru a syna, jsem pochopil, že nejkrásnější na manželství je rozvod. Co bylo v manželství špatné, postupně zapomenete, a na to hezké si nemůžete vzpomenout.
Tak čas běžel. Průvodním znakem špatně fungujících jater je přetlak v dutině břišní a hromadění vody tamtéž. Vše se dalo zatím kompenzovat požíráním tabletek na odvodňování a menším příjmem tekutin.
Z ničeho nic jsem začal vidět dvojitě. V soužití s přítelkyní mi to nijak nevadilo, zblízka se mi její čtyři ňadra zdála vcelku roztomilá, a když jsem si ji postavil dál od těla, stával se ze mne bigamista. Kdybych se na ni díval mozaikovým okem čmeláka, mohl se ze mne stát mormon. Horší to bylo s pacienty. I ti, kteří by se měli spíše řadit mezi chudozubé savce, se na mne nečekaně zubili.
Při práci jsem musel mít jedno oko zavřené. Abych se vyhnul případným soudním sporům, navštívil jsem raději oční pohotovost.
Nerudná oční kolegyně na mne již mezi dveřmi zařvala, abych se nepřibližoval, že je to velmi infekční zánět spojivek. Nebyl. Na oční klinice na Karlově náměstí mne podrobili podrobnému zkoumání a nakonec případ uzavřeli jako pod víčkem pravého oka se tvořící bradavičku, kterou je třeba odstranit na sále v místním umrtvení. Sledovat hrot injekční jehly, který vám míří do násilně otevřeného oka, je vskutku jedinečný zážitek, zvláště, když ho vidíte dvakrát. Zákrok se povedl a již další den jsem zase mohl celkem bezpečně řídit auto, neboť jsem si předtím nebyl zcela jist, která z těch dvou odboček je ta správná, i když jsou obě zcela evidentně pravé.
Voda v břiše se však postupně hromadila. Jednou jsme šli s přítelkyní na procházku na Vyšehrad. Najednou to ve mně ruplo a tekutina z břicha se mi přesunula do jediného možného orgánu, pod ním se u mužů nacházejícího. V dětství se mu celkem mile říkávalo pytlík. Nu! Žok, který zasahoval ke kolenům, i když nohy zůstaly v původní délce, mi znesnadňoval pohyb a mohl jsem na sebe obléci jedině maskovací tepláky. Urolog byl mým stavem šokován: „To jsem ještě neviděl! Co se vám to stalo?“ Zcela vyveden z konceptu mi zavedl prst do konečníku a konstatoval, že to od prostaty nebude. Na urologické klinice Thomayerovy nemocnice mi pak operativně sešili trhlinu v břišní stěně, kudy tekutina pronikala, a ta si začala hledat cestu jinudy a po čase se mi vytvořila pupeční kýla. Z urologie jsem se přesunul na chirurgii. Po dalším operativním zákroku jsem byl natolik v pořádku, že jsem začal jezdit na kole a navštěvovat posilovnu, kde se kýla opět obnovila. Na rozdíl od přítelkyně, která mne se slovy: „Takovejch mrtvol máme v práci dost“ opustila, ji mám dodnes.

II. Když se skoro nedaří

Čas plynul a já kynul. Vytvářená tekutina se rozhodla pro rafinovanější způsob ukládání. Zcela rozptýleně, neboli difuzně. Nedala se nikudy vypustit. Jaterní potíže se rychle prohlubovaly, až to se mnou, zatím ještě ne zcela definitivně, seklo a pro opravdu špatný stav těla i duše jsem byl dcerou odtransportován zpět do pražského IKEMu. Uložili mě na jednotku intenzivní péče. Připojili ke mně všelijaké šlauchy, hadice, budíky a nevím co ještě, takže jsem byl plně monitorován a díky neustálému měření krevního tlaku a pípání jsem nemohl usnout a byl již zcela vyčerpán.
Na bolest jakékoli intenzity a jakosti si člověk nakonec zvykne. Na to, že si sám nedojdete na záchod, ne! Mne musely při úkonu opatřovat sestry dvě, nebyl jsem schopen se ani otočit na bok. Propadl jsem skepsi a začal vážně uvažovat o přihlášce do spolku Přátel žehu. Při představě, že by mohlo při mé kremaci dojít třeba k nečekané odstávce dodávky plynu či nějaké poruše pece a nebyl bych dostatečně kremován a tím pádem ani řádně rozptýlen, ale pouze rozhozen, jsem tuto myšlenku opustil.
Špatná činnost jater se mimo jiné projevuje i dočasným selháváním mozkových funkcí, poruchy psaní, četby, halucinogenními stavy, neschopností se rozhodovat. Dále pak velkými otoky dolních končetin. Kam se na mne hrabal mamut se svými tlapkami. Žádnou obuv jsem na sebe samozřejmě nenavlékl a v pytlích od brambor jsem na linu nebezpečně podkluzoval. Byl jsem bez klobouku, bos.
Nakonec mne zařadili do předtransplantačního programu a prošel jsem všechna odborná oddělení kliniky, včetně psychologie a psychiatrie. Krevní nález prokázal, že zde není něco v pořádku, a dostavila se odborná lékařka hematologického oddělení. Sdělila mi, že je třeba odebrat z hrudní kosti vzorek kostní dřeně. Je to prý zákrok zcela rutinní a provádí se navíc v místním umrtvení. Není se prý čeho obávat. Popadla přichystaný bodec, kterým mi směle pronikla až do morku kosti. Prudce nasála jeho obsah. Mně se srolovaly nehty u nohou, a to tak rychle, že jsem se nestačil, s prominutím, ani posrat. Všimněte si, že toto je první vulgarimus, který jsem použil, ale jinak se ten pocit prostě popsat nedá.
Další den po snídani byla hematoložka zpět. Vzorek se nedostatečně obarvil a byl nepoužitelný. Další den se zase rozbil v laboratoři speciální mikroskop, kterým zrovna můj vzorek procházel. Doktorka si myslela, že už jsem si na zákroky zvykl, já ne! Na konečný verdikt jsem si však musel ještě dlouho počkat.
Nedá se nic dělat, musí se mi odebrat vzorek tkáně z nějaké dostupné mízní uzliny. Žádná se jako dostupná nejevila. Jednu odhalili v prostoru za žaludkem. Tam se pokusili proniknout zavedenou sondou do žaludku skrz jeho stěnu. Nakonec uznali, že je to moc složité, a šlauch vytáhli. Druhá se nacházela v hrudní dutině za srdcem. Přemístili mne na chirurgii a počali připravovat na zásah. Naštěstí se vrátil přednosta kliniky z dovolené a pravil: „Přece vás nezabijeme kvůli blbý uzlině. “ Ohmatal mi tříslo a v místním umrtvení hbitě uzlinku vyjmul.
Můj pobyt v nemocnici už trval s přestávkami skoro ¾ roku. Na kratší období jsem byl, když se stav trochu zlepšil, propouštěn do domácího ošetřování. Jsem doma již sám. Zbytek rodiny se o mne postaral. Doma mne postihly pouze dvě příhody.
Dával jsem prádlo do pračky a upadl mi na zem jeden kapesník. Trochu jsem se dle možností snažil ohnout. Rána jako z děla a fakt to zabolelo. Praskla mi těla čtyř bederních obratlů.
Druhá příhoda mne definitivně navrátila zpět do nemocnice. Při cirhóze se často tvoří tzv. jícnové varixy, neboli křečové žíly, které mohou prasknout a následující stav lze označit fakt jako kritický. Když ruply mně, asi ve tři hodiny v noci, jsem se probudil s pocitem, že se mi neudělalo dobře. Následný proud krve, který ze mne vystříkl, ohodil lože, stěny bytu, koberce, prostě vše. Klasická jatka. Musel jsem přivolat nejbližší, aby povolali záchranku a přijeli jim otevřít. Já si připadal jako gotický chrlič na střeše chrámu svatého Víta. Později v nemocnici zjistili, že jsem ztratil asi 3 litry krve, což byl v podstatě skoro rekord. Nutno ještě podotknouti, že v osudnou noc se strhla nečekaná letní bouře, která způsobila, že při mém transportu ze sanitky došlo k prudkému přiražení jejích dveří a zlomení mým tří žeber.
Prasklou žílu mi zacelili, ztracenou krev doplnili a přišel rozhodující verdikt. Byl jsem zapsán na listinu čekatelů na transplantaci jater.

(Pokračování příště…)

Daniel Čechura

Daniel Čechura (* 1953) je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žizkově. V Kutnohorsku, jeho oblíbeném kraji, tvořili nejlepší čeští spisovatelé, mj. Jaroslav Vrchlický, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a nyní také sám Daniel Čechura. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, v současnosti připravuje k vydání její volné pokračování s názvem Školákov. Na podzim 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Související knihy

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009