Romský svět je od nepaměti barevný. Jenže minulé století se jej snažilo o barvy připravit hned několikrát. Trnem v oku byla odlišná mentalita i kočovný způsob života. Někteří se snažili Romy násilím přetvořit ke svému obrazu, jiní je chtěli úplně vyhladit. O životě vystaveném těmto tlakům vypráví britská cestovatelka a novinářka Lindsay Hawdon ve své prvotině s názvem Jákobovy barvy.

Zachycuje svět v čase od konce první světové války až po závěrečné roky té druhé. Příběh cikánského chlapce Jákoba, jeho otce Javiho a maminky Lor není jen rozprostřen přes více jak desítku let, ale odehrává se i v odlišných prostředích Anglie, Švýcarska a Rakouska. Lor vyrůstala v rodině zbohatlého továrníka v Anglii. Po sebevraždě maminky-alkoholičky začne nacházet úlevu v sebepoškozování. Bezradný otec ji pošle do sanatoria pro duševně choré v Rakousku. Tam se setká s Javim. Ten je potomkem Jenišů, kočovných švýcarských cikánů, jimž byl násilně odebrán a pro svoji nezkrotnou povahu umístěn v sanatoriu. Jejich nejstarší syn Jákob pak koncem druhé světové války utíká o život. Je sám a připomíná si slova svých rodičů. „Pohleď na barvy!“

Rezavé, okrové odstíny v mechem obrostlých větvích. Šedobílá míza kaštanovníku. Dívej se na barvy. Pouze na barvy. (str. 27)

Proč je Jákob sám, proč jsou barvy tolik důležité, jak k tomu došlo, že je opuštěný v Rakousku, a zda svůj běh o život skutečně přežije, to se dozvíte z mozaikovitě tvořeného vyprávění. Autorka vypráví ve třech časových rovinách současně, čtenář proto musí dávat pozor na nadpisy kapitol, které je určují časově i prostorově. Jinak by se mohlo stát, že se v ději přestane orientovat. Obzvlášť splývá děj z roku 1943, kdy se Lor s dětmi vydává na různá místa, kde se snaží najít Javiho, a aktuální děj z roku 1944. Čtenář zpočátku nerozumí vůbec ničemu, tápe a je nucen se chtě-nechtě prokousat až na konec románu, protože teprve závěr vyjeví krutou spletitost Jákobova osudu.

Nejde však o jednoduchou četbu, protože Lindsay Hawdon nepíše přímočaře. Její vyprávění staví především na pocitech a obrazech, a čtenář musí být proto dostatečně vnímavý, aby jej přijal a pochopil.

O to děsivěji pak graduje v závěru příběh romského holokaustu a úplný šok působí závěrečná suchá data, z nichž vyplývá, že tato část nacistických zločinů je i dnes často opomíjena. Za vyvraždění půl milionu až jeden a půl milionu evropských Romů byl potrestán jen jeden člověk, nikdo nebyl odškodněn a ani po tolika letech, které od konce druhé světové války uplynuly, nejsme ochotni přiznat potomkům nárok na pietu místa, kde byli vyhlazeni jejich předci… Jako bychom stále popírali fakt, že jsou lidmi jako my.

Jákobovy barvy mě dojaly, rozplakaly a současně znovu upozornily na fakta, která zazněla již v románu Nejmenuji se Miriam. Na rozdíl od švédské autorky Majgull Axelssonové však Lindsay Hawdon vypráví mnohem více o lásce, víře, naději, sounáležitosti a o barvách, které tolik charakterizují romský život.

On byl její jedinou neotřesitelnou jistotou ve světě, který se při nekonečném putování z místa na místo neustále měnil; to jeho vždy měla zarytého hluboko pod kůží, on byl pojivem, které ji drželo pohromadě. Jeho cítila ve svých kostech, ve svém srdci, jako jedinou osobu, ke které se vždy mohla obrátit a dobře ji znala i v záplavě jinak neznámého. Byl kompasem, podle něhož řídila svůj život. Kým vůbec byla bez něj? To netušila. (str. 335)

Máte-li chuť na trošku náročnější četbu, která vás přinutí zamýšlet se nad historií i současností, a zároveň vám připomene důležitost víry, naděje a lásky v lidském životě, pak román Jákobovy barvy, jejž vydalo nakladatelství Domino v překladu Petry Krámkové, která měla plné ruce práce, aby hodnověrně převedla text plný romštiny a svérázného jenišského dialektu, bude určitě tou správnou volbou pro vás.

„Já sam si myslim, že si len připomenul cosi, čemu řikame apasavelo,“ řekne mi. „Čemu řikame víra. V život, v naději. A není na světě nic, co by ti tohle připomnělo lepe než duha, co sa ukáže rovno před tvýma očima.“ (str. 323)

Související knihy

Hawdon, Lindsay

Domino, 2017