Přinášíme vám ukázku z knihy Jákobovy barvy,
kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Mimo edice.

Dříve

RAKOUSKO, 1943

Pokřtěna byla jako Glorious, nádherná, protože doufali, že přesně taková bude. I když od samého počátku jí neřekli jinak než Lor. Vyslovovali to jemně, nenápadně, poslední hlásku až téměř neslyšně. Ale tak to bylo nejspíš správné, protože se velmi brzy ukázalo, že ona nebude tou dívkou, která by dokázala rozzářit místnost.
Teď klopýtala v temnotě stínů s jediným přáním nebýt spatřena a s sebou vedla tři unavené děti, své dva chlapce: sedmiletého Jákoba, sotva tříletého benjamínka Malutkého a také svoji holčičku: pětiletou Elizu. Vlevo na hrudi měl každý z nich našitý černý trojúhelník s písmenem Z. Nevyspalí, téměř jako duchové bez života, ruce spojené v pevném sevření. Ani jeden nechtěl být odtržen od druhého. Blízkost a vzájemný dotek byly pro ni v tu chvíli stejně důležité jako pro ně.
Jejich kroky rezonovaly na starých dlažebních kostkách, do hladka vyleštěných mnoha páry bot, které přes ně během dlouhých let prošly. Blýskaly se jim pod nohama jako malá tmavá zrcátka. Po obou stranách úzké dlážděné silnice stály vysoké domy, které téměř zakrývaly oblohu. Chátraly stářím i zanedbáváním, omítka se odlupovala, cihly praskaly a drolily se vlivem slaného vzduchu. Lor překračovala mříže větráků, ze kterých se linul horký vzduch a obklopoval je spolu s vůní pečeného chleba, a bylo jí jasné, že děti na něj musí mít strašlivou chuť.
„Vydržte, jsme blízko,“ ujistila je. „Už jen chvíli.“ Ani už neodmlouvaly jako dříve. Všechen vzdor je dávno opustil.
Když konečně stanuli před hostincem, tváře i ruce měli celé ztuhlé z dlouhé cesty chladným podzimním vzduchem a jejich kabáty byly provlhlé od nočního mrholení. Zahrnula jejich dlaně polibky a tiskla si je ke rtům jako hráč, který pro štěstí políbí kostky, než je hodí na stůl. Hostinec se jmenoval De Clomp, což znamenalo Dřevák. Dům také, stejně jako stará, odhozená bota stál osaměle na ulici, neudržovaný a samá prasklina, podobně jako když vlivem častého ohýbání praská stará kůže bot. Zevnitř se tlumeně ozývala hudba a linula se do ticha noci téměř jako příjemná vůně.
Trhnutím otevřela dveře. Zvuk trumpety, nyní téměř hmatatelně hlasitý, se nesl místností a narážel na popraskané zdi. Hrál na ni obrovský hromotluk s hřívou kudrnatých vlasů a tvářemi zrůžovělými námahou. Nástroj v jeho rukou působil až příliš křehce a zdálo se skoro nepatřičné, že by z něho s melodií ukolébavky mohl vycházet tak hlasitý zvuk.
Lor pobídla děti dovnitř do teplého a těžkého vzduchu hostince De Clomp. Příjemné teplo v tu chvíli pohladilo jejich tváře i ruce. Barový pult z dubového dřeva byl celý ozářený světly plápolajících svíček. Hosté se postupně objevovali v mlhavém oparu kouře a zdáli se být bledí, jejich pleť měla až levandulový nádech. Několik štamgastů se po nich ohlédlo. V jejich pohledech, které se zastavovaly na trojici dětí, se zračila zvědavost a na tvářích se jim rozlévaly nostalgické úsměvy. Lor vedla děti napříč místností skrze štiplavý opar potu a horkého vzduchu směrem k barovému pultu; doprovázel je zvuk cinkajícího skla narážejícího na hradby zubů, jak se láhve nakláněly, zatímco do úst proudil jeden hlt za druhým. Les alkoholem nateklých úst, který je obklopoval, musel, jak si domýšlela, vypadat v očích jejích dětí jako les nějakých podivných příšer.
Alfredo stál za barem, stejně opuchlý a rudý nekonečným nočním pitím, jako vždycky býval, navzdory všemu, co se dělo kolem. Stál tam a popíjel jeden lok za druhým s natrénovanou rychlostí, jedna jeho ruka spočívala na láhvi, druhá bubnovala prsty na zašlé dřevo barového pultu do rytmu hudby, a přitom ještě zvládal družně žertovat s mladíkem naproti. Přistoupila k němu a on se k ní otočil.
„Alfredo,“ oslovila ho. A váhavě dodala: „Vzpomínáte si na mě?“
Očima sklouzl dolů na tři děti pověšené na jejích rukou a nohou a pozorně si je prohlížel; odznaky na jejich prsou, otrhané oblečení, ztracené výrazy v  očích. Tvář se mu zachmuřila.
„Lor,“ řekl nakonec, „to už je let.“
Přikývla. Děti už téměř spaly vestoje. Jákob zdvihl Malutkého, vysadil si ho na záda a chlapcovy ručičky se pevně obemkly kolem krku staršího bratra. Jákob zavrávoral a snažil se z posledních sil udržet oči otevřené.
„Potřebujeme pokoj,“ požádala Lor. „Ten v patře nad barem? Ze kterého je vidět do ulice?“
„Samozřejmě, pro vás kdykoliv.“
Zapátrala v Alfredově tváři po nějaké známce očekávání, ale zračilo se v ní jen veliké překvapení, že se tady objevila.
„Dáte si nejdřív něco k jídlu? Nebo půjdeme rovnou?“ zeptal se a hlavou kývl směrem k dětem.
„Rovnou. Ale možná kdybyste měl kus chleba a mléko, co bychom si mohli vzít nahoru?“
Přinesl, oč ho požádala. Potom ho následovali ven na ulici s úlevou, že hluk z hostince nechávají za sebou, a pokračovali podél domu dál až do temně zelených postranních dveří, stále stejně odřených a oprýskaných, které němě žadonily o nový nátěr. Eliza už odpočívala v matčině náručí a nehybně balancovala na tenké hranici mezi spánkem a bdělostí. Jákob nesl Malutkého na zádech. Je tak hodný, pomyslela si. Tak moc hodný, a hned mu to také řekla, jenomže hrdost, která mu při podobných slovech chvály dříve vždycky rozzářila tvář, už byla pryč. Za celý dlouhý den od něj neslyšela jedno jediné slovo protestu. A teď se na ni už jen podíval širokýma, šedýma očima.
„Vezmu ho od tebe, chceš?“ nabídl Alfredo. Ale Jákob zavrtěl hlavou, a tak se Alfredo raději otočil a rychle odemkl dveře.

———————————-

Přečtěte si další ukázku.

———————————-

Lindsay Hawdon

Lindsay Hawdon propadla cestování už v osmnácti letech. Po dokončení školy strávila následující tři roky vandrováním po Evropě, Indii a Africe. Cestovala stopem a přespávala pod stanem, kde se dalo. V roce 2000 začal v The Sunday Telegraph vycházet její sloupek nazvaný Angličanka na cestách a udržel se po celých sedm let. Během té doby procestovala všechny kontinenty, prožila chvíle v různých krajích a klimatech a psala příběhy o svých zážitcích a lidech, se kterými se na cestách setkala. Zkušenosti, které nasbírala, skvěle zúročila při psaní své prvotiny, románu Jákobovy barvy. Vytvořila příběh, který se svým dějem rozpíná od poválečných let první až po temné roky druhé světové války a zavádí čtenáře hned do tří států – Anglie, Švýcarska a Rakouska. Jako téma si zvolila historicky nepříliš často zmiňovaný romský holocaust. Jejím hrdinou se stal osmiletý Jákob, malý cikánský chlapec, který osaměle prchá lesem, vydán napospas zlu a zcela závislý na dobru, je-li mu poskytnuto. Psaní Jákobových barev inspirovalo Lindsay Hawdon k podpoře charitativní organizace War Child.

Informace a fotografie byly čerpány ze stránek nakladatelství Domino.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Hawdon, Lindsay

Domino, 2017