Přidala do kroku.
Prudce se zastavila a ohlédla.
Nikde nikdo.
Přesto měla pocit, že ji někdo sleduje.
Skoro běžela.
Už spatřila tramvajovou zastávku. Stáli tam tři lidé.
„Nehrozí mi nic,“ oddechla si. S úlevou nastoupila do tramvaje.
Zároveň si všimla muže středních let, který se hrnul vpřed a zabral poslední volné sedadlo. „Už jsem ho někde viděla,“ uvědomila si.
Chvíli nad ním stála. Muž se vůbec nesnažil jí nabídnout místo k sezení. Nikoho si nevšímal.
Bylo plno.
Po chvíli se tramvaj téměř vyprázdnila. Sedla si za muže, který nastupoval s ní.
„Škoda, že musím až na konečnou,“ napadlo ji. „Nerada chodím rozestavěným sídlištěm. Mám asi vidiny, všude tuším nějaké padouchy.“
Slyšela oficiální hlášení o konečné zastávce. Rozhlédla se. Venku pořád lilo. Tramvaj kromě ní a povědomého muže byla prázdná. Připravila se k výstupu. Muž pořád seděl, ani se nehnul. Pozorněji se na něj podívala. Jeho hlava vypadala bezvládná. Seděl v divné poloze.
„Musí ho bolet za krkem. Asi v noci flámoval a teď to dohání.“
Přece jen jí to nedalo. Přistoupila k němu: „Konečná, musíme vystupovat.“ Nereagoval. Zatřásla s ním. Jeho tělo se předklonilo a opřelo se o sedadlo před ním. Vykřikla. Řidič právě zastavil. Vyhlédl do vozu. „Zase nějaký opilec,“ povzdychl. Šel ho probudit. Chytil muže za rameno. Zatřásl s ním. Pak zkusil tep.
„Je mrtvý?“ optal se nesmyslně ženy.
Pokrčila rameny.
„Počkejte tady. Nikam nechoďte. Jste svědek.“ Šel k přístrojové desce. Zavolal dispečink.
Velmi brzy přijel nehodový vůz podniku. Dva muži se přesvědčili: „Je po něm,“ prohodil jeden. „Volám policii,“ řekl druhý. „Počkejte tady,“ řekl přítomným.
Policie vyslechla ženu i řidiče. Podle dokladů mrtvého zjistili, že se jedná o soukromého detektiva.
Vyslechli ženu, zapsali si její adresu. „Nastoupil zároveň se mnou, na Palackého náměstí. Nikoho jiného jsem si nevšimla.“ Víc jim toho nedokázala říct. Nechala si pro sebe, že se choval jako hulvát a zasedl jí místo. „Možná byl hodně unavený,“ napadlo ji dodatečně. „Třeba pátral celou noc. Je zvláštní, že člověk má tendenci druhé posuzovat velmi povrchně,“ přiznala si udiveně.
Za pár dní ji předvolali k výslechu.
„Víte o tom, že jste zdědila velké peníze po tetě z Kanady?“
„Prosím? To bude asi omyl,“ vykoktala.
„Nejedná se o žádný omyl.“ Znovu si ověřili její osobní údaje. „Mrtvý nalezený v tramvaji pracoval na vašem případu.“
„Skutečně?“ žasla. „Pár dní jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Pak jsem se domnívala, že se mi to zdálo.“
„Opravdu vás sledoval. Měl za úkol vás chránit. Zjistili jsme vše z jeho materiálů u něj doma. Někdo měl zájem na tom, abyste skutečně dědictví dostala. Patrně tomu chtěl někdo zabránit. Další podrobnosti nám zatím nejsou známy.“
„Jak vlastně zemřel?“
„Na pravém předloktí koroner objevil vpich. Dostal vysokou dávku drogy. Patrně až v tramvaji. Nevšimla jste si někoho podezřelého?“
„Ne. O nikom nevím. Snad jen…“ otřásla se.
„Mluvte!“
„Nějaký mladší muž se prodíral vpřed, strčil do mne. Pak přede mnou zůstal stát. Připadalo mi zvláštní, že v přeplněné tramvaji se někdo cpe někam, kde není žádné místo.“
„Jak vypadal?“
„No, byl dost vysoký. Nic jiného nevím. Byl pořád zády.“
„Co měl na sobě?“
„Bundu s kapucí. Přišlo mi divné, že si ji nechal na hlavě i vevnitř.“
„Jakou barvu měla bunda?“
„Černou.“
„Kalhot jste si asi nevšimla?“
„Ne.“
„Co taška?“
„Měl batoh. Možná nepromokavý. Bylo zvláštní, že by se sám chránil a batoh nechal moknout. Za chvíli by byl promočený.“
„Ještě něčeho jste si všimla?“
„Vzpomínám si na něco, když se ptáte. Byl podivně cítit. Dělalo se mi trošku mdlo.“
„Jak byl cítit?“
„Nedokážu to popsat.“
„Zkuste se vžít do toho okamžiku, kdy jste si zápach uvědomila.“
„Připomněl mi špitál.“
„Co přesně?“
„Nějakou dezinfekci, kterou se vytírají podlahy.“
„Něco jako Savo?“
„Přesně. Švagrová to používá i doma. Nesnáším ten smrad.“
„To je velmi zajímavý postřeh. Tady nám podepište výpověď. Ozveme se. Už se vám ozval notář kvůli dědictví?“
„Ne. Nic se neděje. Možná je to omyl.“
„Uvidíme. Zavoláme vám.“
Odcházela se smíšenými pocity. „Někdo vraždil a přitom stál těsně přede mnou.“ Otřásla se. „Jak může být smrt tak náhlá? Mohla jsem být cílem já. Člověk vážně neví, kdy na něho padne los.“
Přišla domů, vrhla se manželovi do náruče a proplakala celý večer. Podrobně mu vyprávěla, jak probíhal výslech.
Za několik týdnů ji zase předvolali.
„Pachatele máme. Tedy vlastně nemáme,“ začal rozpačitě policista.
„Jak tomu mám rozumět?“
„Byl zabit při zatýkání. Kladl ozbrojený odpor.“
„Aha. Nedozvěděli jste se tedy od něj nic.“
„Zjistili jsme všechno,“ prohlásil hrdě.
„Vážně?“
„Jednalo se o dědictví. Jenže došlo k omylu. Ve stejném domě, kde bydlíte, žila před dvaceti lety žena stejného jména. Té se týkalo dědictví. Našli jsme ji. Žije v Rakousku. Je to vaše teta.“
„Páni, jak se jmenuje?“ vykoktala.
„Stejně jako vy,“ usmál se.
„Přes koho jsme příbuzné? Přes mého manžela?“
„Ano. Je to vlastně sestra jeho matky.“
„Říkal, že příbuzné ani nezná. Možná jsou někde v cizině. Máte adresu jeho tety?“
„Ano. Přeje si, abyste se setkali.“
„To je úžasné,“ vykřikla nadšeně. „Manželovi rodiče už nežijí. Sourozence nemá. Přivítá nadšeně zprávu o tetě, jsem si tím jistá.“
„Určitě? Přesto, že přicházíte o zmiňované dědictví?“
„Peníze se utratí, teta zůstane,“ smála se.

„Podepište nám výpověď. Tohle je adresa tety,“ podal jí obřadně arch papíru.“
Nadšeně přiběhla domů: „Neuhodneš, co jsem se dozvěděla…“
Napjatě poslouchal. „Nemrzí tě, že nebudeme dědit?“ zeptal se manželky.
„Vždycky jsme měli hluboko do kapsy, budeme tak žít i dál,“ smála se. „Zvládneme to.“
Během týdne se s tetou sešli ve Vídni.
Všichni byli dojatí. Pozvala je k sobě domů. Představila celou svou rozvětvenou rodinu.
Už nebyl bez příbuzných. Jezdili s nimi na dovolenou, navštěvovali se navzájem.
Někdy může dědictví učinit někoho šťastným, i když nemá formu hmotného majetku.

---

MgA. Hana Militká

MgA. Hana Militká vystudovala základní školu ve Svobodných Dvorech. Poté střední ekonomickou školu v Hradci Králové.  V devatenácti letech vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla přijata na JAMU, obor herectví. V Brně na studiích si užila hodně legrace i hostování. Byla v ročníku s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Evou Gorčicovou, Zdenou Moučkovou, Evou Lapešovou, Renatou Doleželovou, s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Ivošem Hyršem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími.
Stala se členkou Divadla na provázku. V roce 1981 odešla do Prahy. Hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Spolupracovala se slavným režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc, na seriálu Wolfgang. S Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Pavlem Hášou na Povídkách Malostranských, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem, Janem Antonínem Pitínským, Zbyňkem Srbou. Nyní spolupracuje s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuje v Národním divadle. Povídky z povětří vyšly zjara roku 2013, detektivní román
Záhadný šepot spatřil světlo světa zjara 2015. O rok později vydává opět nakladatelství Agentura Krigl další detektivku Pronikavý smích. Povídky z povětří se objevily v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, zjara vyšel napínavý román Vilma, v létě román Sára, na podzim román Jiří. Před Vánoci vyšel první díl nového detektivního seriálu Kapitán Bartoš Zasahuje 1 s podtitulem Složitý případ. Na přelomu roku vyšla e-kniha 13 povídek pro Klub Knihomolů.

Související knihy

Pronikavý smích

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2016

Záhadný šepot

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015

Povídky z povětří

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013