Do Vaší sbírky se dostala asi čtyřicítka básniček. Určitě se Vám jich nahromadilo víc. Jak probíhá selekce?

Vždycky vyberu všechny básničky, které jsem do té chvíle napsal, a proberu ještě starší, na které se třeba nedostalo. Pošlu to Bohoušovi Vaňku Úvalskému, který dělá sazbu a grafiku knížky, a on mi ke každé básničce napíše své poznámky. Máme už vymyšlený systém barevného značení, vepíše mi tam, která básnička je nejlepší, která průměrná, a pošle mi to zpátky. Na základě jeho poznámek učiním užší výběr. V téhle knížce jsou v podstatě všechny básničky zbrusu nové a myslím si, že je díky tomu knížka lepší.

Na svém facebookovém profilu jste s fanoušky sdílel proces psaní knížky skrze sérii fotopříběhů. Uvedll jste tam také, že obálka Počůránků se měla objevit už u minulé knížky.

Bohouš chtěl u předchozí knížky na obálku takového profesůrka. Tady byla obálka rozhodnutá, ještě než byla napsaná knížka.

Vy kreslíte, Bohouš Vaněk Úvalský potom ilustruje. Přemýšlel jste, že byste si ilustrace dělal kompletně sám?

Já jsem původně vše kreslil černobíle a první knížka v černobílé vyšla a vypadá taky hezky. U druhé knížky Bohouše napadlo, že když už dělá tu grafiku, tak že to rovnou obarví. Myslím si, že moje obrázky a jeho barevné provedení se hezky doplňují, už jsme spolu dělali i dva sešity křížovek.

Ve facebookovém seriálu bylo možné nahlédnout právě i do poznámek editora. Bráníte si básničky?

Někdy si za něčím stojím, někdy si naopak nechám poradit. Bohouš umí moji knížku vždycky posunout dopředu.

Měl jste od začátku v plánu se sám vydávat?

Od začátku ne. Mladá Fronta mi vydala dvě knížky a já si říkal, že to vlastně není tak složitý, že bych si to mohl vydat sám. Dostal jsem nabídku od Kosmasu, že by knížku mohli distribuovat, to bylo hlavní. Knížky mám rád a chtěl jsem být u jejich vzniku od začátku.

Věnujete se literatuře pro děti i pro dospělé. Loni jste pokřtil Z deníku ajťáka. Když jste začínal psát, bylo to pro dospělé?

Pro děti jsem básničky psal až později. Psal jsem ale vždycky, jen jsem to nikomu nedával číst. Seděl jsem plaše doma. Pak jsem začal hrát a plachost trochu přešla. Řekl jsem si, že bych věci ze šuplíku mohl začít vydávat. Do budoucna chystám pokračování Ajťáka a taky mám rozepsané povídky z kanceláře.

Jednou Vaší doménou je stand-up, což je často nekorektní humor, k tomu vydáváte básničky pro děti. Dochází k nějaké sebecenzuře?

To na sobě vůbec nezávisí, to je jiný žánr. Myslím si, že mi oboje jde. Lidi s tím občas mají problém, chodí za mnou a ptají se, zda můžou knížku koupit dětem, jestli to není sprostý. Proč by to bylo sprostý, je to přece knížka pro děti. Ve stand-upu si nekorektnost dovolit můžu. Hodně lidí nechápe, že je možné mít víc tváři.

Testujete verše na dětech?

Nemusím, protože sám jsem přerostlé dítě. To, co píšu pro děti, píšu pro sebe. Dětem už jsem i předčítal a mám ohlasy z některých škol, odkud mi učitelky psaly, že to s dětmi čtou, což mě těší.

Píšete i během cest a turné?

Píšu, když mě to baví. Loni jsem natáčel seriál a vystupoval ve Stardance, tak to jsem na psaní neměl čas vůbec. Když jsem dlouho mezi lidmi, rád pak přijdu domů a zase se věnuju psaní. Mám několik poloh jak v profesním, tak v osobním životě. Někdy jsem plachý, někdy ne.

Pamatujete si, co jste poprvé do šuplíku začal psát? Byly to povídky, nebo verše?

Odmala jsem chtěl být lékař a líbil se mi Skalpel, prosím. Na prvním stupni jsem pracoval na knížce Příběhy z operačního sálu. Ještě ji mám pořád doma. Byly to příhody o lékařích. Potom přišly dobrodružné knížky.

Takže docela vážná literatura na první stupeň.

Doma jsem si vydával časopis, tam jsem psal příběhy na pokračování a kreslil komiksy. Tam začalo moje kreslení. V pubertě jsem měl rozepsaný i muzikál.

Související knihy

Pavlásek, Lukáš

, 2016