Přinášíme vám ukázku z knihy Laskavé pohádky od starého dubu od autorky Zuzany Šestákové, kterou vydalo nakladatelství Grada
v edici Pohádkové čtení.

Jak Vítek závodil

To vám jednou, děti, byl takový malý skřítek, který moc rád běhal. A ještě raději závodil. Byl totiž nesmírně rychlý a mrštný. Jmenoval se Vítek a žil spolu s ostatními zvířátky v lese. Když Vítek potkal v lese nějaké zvířátko, vždycky si s ním hned chtěl dát závod, aby zjistil, kdo je rychlejší. A pokaždé vyhrál. V celém lese se totiž zatím nenašel nikdo, kdo by byl rychlejší než on. Buďto byli ostatní závodníci menší a měli kratší nožky, takže jim to tak rychle neběhalo, nebo byli naopak větší, ale ne zase tak mrštní, aby vybrali rychle zatáčky, pařezy a jiné překážky, které se na lesní trase ocitly. A tak se stalo, že zvířátka postupně přestávalo závodění s Vítkem bavit.
„Pojď si zazávodit,“ prosil Vítek ještěrku Lenku.
„Kdepak,“ odpověděla odmítavě Lenka. „Už jsi mě třikrát porazil a já mám na práci lepší věci než se nechat porazit počtvrté. Jdeme totiž s ostatními ještěrkami stavět sněhuláky z kamínků.“
„Sněhuláky z kamínků?“ vrtěl hlavou udivený Vítek.
„My jsme totiž v zimě zase spaly, tak si to teď chceme vynahradit, víš.“
„No jo, no jo, sněhuláky, kameňáky,“ brblal si pro sebe naštvaný skřítek a ani se s Lenkou nerozloučil.
„Mrzout,“ pomyslela si Lenka a přišlo jí to líto.
Skřítkovi se malinko zlepšila nálada, až když zahlédl prasátko Tondu.
„Jé, ahoj, Tondo,“ volal na něj už zdálky. „Že je dneska úplně skvělý den na závodění? Vidíš támhletu velkou borovici? Kdo bude u ní první, vyhraje.“
Ale Tonda ani nezvedl hlavu, aby se podíval, kterou borovici Vítek myslí. „Hledám žaludy, tady jich bývá vždycky spousta,“ řekl a s funěním a pochrochtáváním hrabal rypákem v zemi, až měl celou hlavu od hlíny.
„Klidně můžeš hledat se mnou,“ dodal po chvíli, aby zamračeného skřítka trochu rozveselil.
„Žaludy mě nebaví,“ řekl Vítek mrzutě. „To se raději porozhlídnu po někom, kdo se nebojí, že prohraje.“

Prasátko si ze skřítkovy špatné nálady nic nedělalo a dál si spokojeně sbíralo žaludy. A tak Vítek hledal dál. Ten den ale už nikoho, kdo by s ním závodil, nenašel. A nenašel nikoho ani další dny. Tak se milý skřítek smutně potloukal lesem, až jednoho dne došel na místo, které doposud nikdy nepoznal. Byl to krásný lesní palouček a přímo uprostřed rostl
obrovský dub. Vítek nad svým novým objevem poskočil radostí.
„To je úžasné!“ vykřikl nadšeně. „Tady určitě žije někdo, s kým jsem ještě nezávodil.“ Rozhlížel se kolem sebe. – A hele, támhle ve větvích
se něco hýbe!
„Haló, dobrý den,“ volá Vítek do větví stromů.
„Dobrý den. Copak mi chcete?“ ozvalo se shora a zpoza větví vykoukla na skřítka zrzavá hlava.
„Moc rád bych závodil, víte? Totiž, já jsem skřítek Vítek a moc rád závodím… Jenže nemám s kým,“ dodal smutně.
Ve větvích to zašustilo. Šup, hop, hop. Než se Vítek nadál, stál před ním zrzeček se širokým, laskavým
úsměvem a povídá: „Já jsem veverčák Marcel a bydlím tady na dubu. Cože jsi mi to říkal, že rád děláš?“
„Závodím,“ řekl Vítek a dodal, „v běhu, víš.“
„A jak se to dělá?“ zeptal se Marcel.
Vítek nevěřil svým uším. Že by na tomto paloučku zvířátka nikdy nezávodila? Chvíli si Marcela pozorně prohlížel, jestli si z něj náhodou nedělá legraci, a pak řekl: „No, to se udělá ze šišek nebo kamínků taková čára – jako start – a daleko od ní pak ještě jedna čára – jako cíl. Pak se běží od první čáry k té druhé a ten, kdo doběhne do cíle první, vyhraje.“
„Může být ta čára i z oříšků?“
„No, to vlastně taky,“ řekl Vítek a rozhlížel se kolem, jestli neuvidí oříšky. Ale oříšky neviděl, a co víc, když se otočil zpátky, neviděl ani Marcela. Byl pryč. Naštěstí ne na dlouho. Za chvíli vyběhl z dutiny dubu s náručí plnou oříšků.
„Bude to stačit?“
„To víš, že bude,“ zajásal Vítek.
Našli spolu vhodné místo pro startovní čáru, domluvili se, kudy poběží, a ze zbylých oříšků vytvořili cíl. Marcel pak ještě požádal kamaráda datla, aby jim závod odstartoval, a Vítek mu vysvětlil, jak na to. Mohlo se začít… Ozvalo se slabé bouchnutí zobákem do stromu.
„Připravte se na startovní čáru!“ zavelel datel.
Pak silnější bouchnutí. „Ke startu! Pozór!“ Bum! Datel udeřil namísto teď zobákem vší silou do stromu. A už se běží závod! Vítek peláší, co mu nohy stačí, a veverčák Marcel chvíli běží, chvíli poskakuje s ním. Na stromy ale nesmí, takovou spolu udělali dohodu, aby byl závod spravedlivý. Závod je vyrovnaný. Zdá se, že veverčák je rychlý a hbitý
stejně jako skřítek. A tak musí Vítek utíkat ze všech sil. Jak to celé dopadne?
Datel to shora zvědavě pozoruje, ale není sám, protože jeho hlasité bouchnutí přilákalo většinu obyvatel paloučku i okolí. Cíl se už pomalu blíží a Vítek má Marcela pořád vedle sebe, ne a ne mu utéct. Tak rychlého soupeře ještě
neměl. Vítek s Marcelem proběhli poslední zatáčkou a už mají cíl na dohled. Vtom Marcel při pohledu na
své milované oříšky zrychlil, utekl Vítkovi a v cíli si rovnou nabídl jeden oříšek z cílové čáry. Vítek doběhl
malou chvíli po něm, vyčerpaný a zklamaný, že prohrál. Poprvé prohrál. Seděl na zemi se sklopenou hlavou a hlasitě oddychoval. Když po chvíli zvedl hlavu, uviděl před sebou
Marcelovu vysmátou tvář.
„Máš rád oříšky?“ nabídl Marcel Vítkovi další kousek cílové čáry.
„Mám,“ odpověděl Vítek a pokusil se přes všechno to zklamání opětovat Marcelovi úsměv.
Přiletěl datel a přišli nebo přihopkali i ostatní přihlížející, aby se s Vítkem seznámili. A tak všichni společně snědli cílovou i startovní čáru a přitom si povídali o závodě a o všem možném, co se u nich na palouku zrovna dělo.
Večer se rozloučili a Marcel pozval Vítka na noc k sobě do dutiny starého dubu. Na ten den Vítek nikdy nezapomněl.
Ten prohraný závod se stal jeho největším vítězstvím. Místo soupeře našel totiž nejlepšího přítele.

O autorce

Zuzana Šestáková vystudovala přírodovědeckou fakultu v Olomouci, několik let učila na základní škole a nyní se kromě psaní věnuje i hudebním programům pro děti s prvky muzikoterapie. Zabývá se také přirozeným léčením nemocí a navrácením se k původnímu zdraví. Kniha Laskavé pohádky od starého dubu je její prvotinou.

O ilustrátorce

Zuzana Osako je výtvarnice, kterou fascinuje móda, folklór a životní příběhy. V módním světě se objevila nejdříve jako modelka, později se věnovala oděvnímu designu a dnes je velmi úspěšnou a vyhledávanou módní a knižní ilustrátorkou. Její tvorba je významně ovlivněna rodným Slováckem a Japonskem, kde pět let žila, studovala japonskou malbu tuší a vedla výtvarnou školičku pro rodiče a děti.

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává  např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd. Značka  BAMBOOK je určena všem dětským čtenářům. Nabídkou dětských knížek provází její maskot, pandí kluk Bambook, který seznamuje děti se světem čtení a příběhů.

Související knihy

Šestáková, Zuzana

Grada, 2017