Přinášíme vám ukázku z knihy Stalkeři, kterou vydalo
nakladatelství Domino v edici Napětí.

2. kapitola

Bylo to typické Bermondsey – vrakoviště, opuštěné budovy, odpadky, všude samé graffiti.
Heck si za jízdy zamračeně prohlížel okolí a říkal si, že jeho otlučený Fiat Brava do těch zchátralých končin dokonale zapadá. Někde nalevo tekla řeka, na její přítomnost upozorňovaly jeřáby a přístavní věže. Napravo stála u silnice řada zabedněných domů. Na obrubníku dřepěla bezdomovkyně s necudně roztaženými koleny a popíjela z láhve laciné víno. Vepředu se proti břidlicově šedému nebi rýsovaly zpustlé výškové budovy – ponuré obdélníky z flekatého betonu a rozbitého skla.
Heck jel dál, příliš utahaný na to, aby se pochmurnou scenérií nechal deptat.
Z domluveného místa schůzky se vyklubala křižovatka poblíž nízkého železničního viaduktu. Ze všech stran ji ohra­ničovaly ploty z vlnitého plechu a tyčila se nad ní pouliční lampa s rozbitou žárovkou. Plácek po levé straně vysypaný úlomky cihel se nabízel jako vhodné parkovací místo, ale Heck ho minul a pečlivě se rozhlížel kolem. Nikde nikdo, což ho vzhledem k času – bylo za deset minut šest – nijak nepřekvapilo. Dorazil na schůzku s předstihem a v takhle časné nedělní ráno se v těchhle opuštěných končinách nikdo potulovat nebude. Projel pod viaduktem a pokračoval ještě asi tři sta metrů, než narazil na díru v plotě a za ní sežehlý plácek, kde se dalo otočit. Pomalu se vracel.
Na křižovatce teď stálo auto. Hnědé bentley, o které se opíral vysoký štíhlý muž a četl si Nedělní sport. Byl v černém obleku a vlasy měl odbarvené do nepřirozeného blond odstínu. Když Heck vůz a toho muže uviděl, v duchu zaúpěl. Upřímně řečeno, od téhle schůzky si moc nesliboval. Vzkaz na záznamníku v kanceláři byl stručný; dotyčný mu jen oznámil, že má informaci, která by mu mohla připadat užitečná. Pak udal místo a čas a zavěsil. Heck posléze vystopoval hovor do telefonní budky v jižním Londýně. V posledních měsících mu podobných tipů přicházely desítky, ale tentokrát při své únavě přestal uvažovat racionálně – říkal si, že se třeba dočká průlomu už jen proto, že si ho zaslouží.
Povídali, že mu hráli. Další marná naděje.
Zastavil na protější straně křižovatky a vystoupil z fiatu. Věděl, že vypadá příšerně; byl groggy, tvář měl popelavou a neoholenou, sako a kravatu pomačkané, košili potřísněnou nočním kafem.
S rukama v kapsách zůstal stát na opačné straně silnice. Vysoký blonďák, který se jmenoval Dale Loxton, vzhlédl od novin. Takhle zblízka mu elegantní vzhled kazila ošklivá zubatá jizva na levé tváři a hadí hlava s vyceněnými zuby vytetovaná ze strany na krku. Na rukou měl černé kožené rukavice.
Heck zahlédl, že se z úkrytu po jeho pravici vyloupla další postava. Lennie Asquith, řečený Cvok, byl statný a vypadal tak trochu jako lidoop. Taky měl na sobě černý oblek a kožené rukavice, ale s upraveným oblečením kontrastovaly dlouhé mastné zrzavé vlasy a tvář zbrázděná jizvičkami po akné. Ani jeden z těch dvou se neusmíval.
„Vy jste ale komediální duo, co?“ utrousil Heck.
Loxton složil noviny. „Pan Ballamara by si s vámi rád popovídal.“
„A já bych se zase rád vrátil domů a našel tam Jessicu Albu, jak mi chystá snídani jenom v zástěře a lodičkách na podpatku. Jaká je asi šance, že mi to vyjde?“
„Bude to jenom takový krátký pokec,“ řekl Loxton a otevřel zadní dvířka bentleye.
Asquith došel skoro až k Heckovi, založil si svalnaté paže na mohutné hrudi a zůstal stát nehybně jako skála. Heck věděl, že nemá na vybranou. Ne že by se mu do toho chtělo. Dokonce i „krátký pokec“ s Bobbym Ballamarou se často nepěkně zvrhl.
Nasedl do vozu a Loxton za ním zabouchl dvířka. Interiér vozu byl luxusní, samá voňavá kůže a leštěné dřevo. Ballamara, jako obvykle oblečený v dokonale padnoucím proužkovaném obleku, s košilí a kravatou z růžového hedvábí a růžovým kapesníčkem vykukujícím z kapsy saka, si četl Times. Byl už postarší, tak kolem šedesátky, měl krysí tvář, nakrátko ostříhané bílé vlasy a tenoučký bílý knírek. Vypadal jako obyčejný byznysmen, dokud jste se mu nepodívali do očí. Ty byly šedé, mrtvolně ploché a studené jako led.
„Tak tady vás máme, Hecku,“ řekl se slabounkým cock­ney­ským přízvukem.
„Takhle mě oslovují kamarádi. Pro vás jsem detektiv seržant Heckenburg.“
Ballamara se pousmál a složil noviny.
„Co po mně chcete?“ zeptal se Heck.
„Jak to jde? Pokročil jste nějak?“
Heck sáhl po uzlu na kravatě, aby si ho povolil, ale zjistil, že už ho povolený má; zplihle mu visel pod krkem. „Vypadám na to snad?“
„Rozhodně netrávíte v práci málo času. To se vám musí nechat.“
„Sledujete mě?“
„Tu a tam. Coby svědomitý plátce daní chci vědět, jestli se moje peníze utrácejí moudře.“
Heck nasadil teatrálně překvapený výraz. „Drogové kšefty a prostituce se dneska daní?“
„Pokusme se zachovat přátelskou atmosféru, Hecken­burgu.“
„To je návrh, anebo příkaz?“
Ballamarovi trošku povadl úsměv. „Tyhle drzé poznámky vám možná získávají body u sekretářek na kriminálce. Ale rád bych vám připomněl, že moje dcera je nezvěstná už dva roky.“
„A já bych vám rád připomněl, že spousta dalších dcer je taky nezvěstná stejně dlouho nebo ještě déle. A já za to nenesu o nic větší osobní odpovědnost než za zmizení té vaší.“
„Pořád se tím případem zabýváte jen vy?“
„Dobře víte, že nemohu sdělovat informace o probíhajícím vyšetřování.“
Ballamara zamyšleně pokýval hlavou. „Takže odpověď zní ano, zabýváte se tím jen vy. Z celé metropolitní policie vyšetřuje zmizení mojí dcery jeden jediný detektiv.“
Heck si povzdechl. Tohle už probírali snad stokrát. „Už nepracuju u metropolitní policie, pane Ballamaro. Jak dobře víte, jsem v Národním kriminálním útvaru. Máme k dispozici mnohem míň lidí a vyšetřujeme zločiny spáchané nejen v Londýně, ale i ve zbytku Anglie a Walesu. Na tom, co říkáte, ale něco je. Tak proč nepošlete stížnost veliteli Laycockovi do Scotland Yardu? Věřte mi, že bych posily bral. A jestli je to všechno, tak mě teď omluvte, mám za sebou celonoční sledovačku, ještě budu tak šest hodin vyřizovat papírování a pak se chystám zalézt do postele.“
Otevřel dveře a chtěl vystoupit, jenže za nimi stál Asquith a hned je zase přibouchl. Heck jen tak tak uhnul, aby mu okénko nenarazilo do obličeje.
„Heckenburgu, něco byste o mně měl vědět,“ řekl Ballamara. Prohodil to ležérně, jako neškodnou poznámku. Ale ploché šedé oči mu ztvrdly, takže připomínaly spíš mince. „Vlastnoručně jsem do základů silničních mostů pohřbil poldy, co byli mnohem tvrdší, mnohem chytřejší a stáli v potravním řetězci mnohem výš než vy. Myslíte, že se nechám oblbovat od nějakýho podřadnýho chcípáka a nehnu ani prstem, zatímco moje dcera bůhvíjak trpí?“
Heck si zamnul čelo. „Dělám, co je v mých silách.“
„To nestačí.“
„Teoreticky vlastně žádný případ neexistuje, je vám to jasné?“ Heck se na něj zadíval co nejupřímněji. „Už jsem vám to říkal. Vaše Noreen zmizela. Mrzí mě to, ale bylo jí devatenáct, byla už dospělá. Měla peníze a byla samostatná – dost dobře se nedá označit za zranitelnou. Musíte připustit možnost, že třeba zmizela úmyslně.“
„Byla s kamarády ve West Endu,“ připomněl mu Ballamara. „Společně si vyrazili jako každou sobotu večer. Vzala si akorát kabelku a těch pár hadříků, co měla na sobě. Příštího dne jsem jí osobně prohledal byt. Skříně byly pořád plné oblečení. Prokristapána, zůstaly tam cestovní tašky, v šuplíku se pořád válel pas.“
Heck nevěděl, co na to říct. Tuhle debatu spolu vedli do úmoru a gangster přesvědčoval už dávno přesvědčeného. Heck taky věřil, že se Noreen Ballamarová stala obětí trestného činu, takže omílat oficiální verzi pro něj byl únavný a nevděčný úkol.

——————————————

Přečtěte si další ukázku.

——————————————

Paul Finch

Paul Finch býval policistou a novinářem. Postupně obě profese pověsil na hřebík, ovšem jen proto, aby je přetavil v profesi novou: stal se spisovatelem a scenáristou. (Měl koneckonců na co navázat, poněvadž jeho otec Brian Finch byl jedním ze spoluscenáristů Coronation Street, britského televizního kultu ze šedesátých let.) Na svém autorském kontě má dnes Paul Finch několik epizod slavného seriálu Poldové, podílel se i na kultovním sci-fi fenoménu Doctor Who. Největší slávu si však vydobyl svými thrillery, zejména sérií s ústřední postavou Marka Heckenburga, jejímž prvním dílem, nazvaným pragmaticky Stalkeři, představujeme Paula Finche také českému čtenáři.

Informace a fotografie byly čerpány ze stránek nakladatelství Domino.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Finch, Paul

Domino, 2016