Je mnoho těch, kteří události v Sýrii sledují jen prostřednictvím televizních zpráv a neštěstí druhých je nechává chladnými. Najdou se však i tací, kteří se nejen zajímají, ale chtějí se sami do boje proti IS zapojit. Jedním z těchto lidí je i Christian Haller, který na základě svých zkušeností ze Sýrie napsal knihu Bojoval jsem proti Islámskému státu.

Christian Haller žil celkem běžný život v Münsteru. Přijel tam studovat a zůstal kvůli dívce. Z prvotního zamilování se však časem stala jen každodenní rutina a ani práce už Christiana nenaplňovala. Uvědomil si, že žije život člověka, kterým se nikdy nechtěl stát.

Právě v té době se v televizi začaly objevovat první zprávy o samozvaném Islámském státu. Zejména o brutálním mučení odpůrců i nevinných lidí, sexuálním otroctví, znásilňování a dalších hrůzách. Vše začalo únosem dvou amerických novinářů, které džihádisté týdny drželi v zajetí a potom jim před kamerou uřízli hlavy. Následovalo upálení jordánského pilota, kterého zavřeli do klece, polili benzínem a zapálili. A bylo čím dál hůř. Přišla genocida. Bojovníci Islámského státu začali vyhánět jezídskou menšinu z jejího území. Tyto nepředstavitelně brutální zprávy přiměly Christiana zjistit si o Islámském státu mnohem více.

Autor knihy se vždy nejvíce bál, že zaspí něco důležitého. Nechtěl strávit zbytek života na gauči, v práci, kterou nemá rád, a ve vztahu, v němž se necítí šťastný. V půlce října 2014 dal proto v práci výpověď a koupil si letenku do Iráku. Skutečně se rozhodl bojovat spolu s Kurdy proti Islámskému státu, přestože neabsolvoval ani základní vojenskou službu. Chtěl bojovat za správnou věc, ne za nějakou zemi.

Kniha Bojoval jsem proti Islámskému státu je nejvíce zajímavá tím, že přináší bezprostřední, i když jen subjektivní pohled na situaci v Sýrii. Jedním z nejsilnějších momentů knihy je autorovo rozčarování nad tím, jak se tam skutečně válčí. A také kdo tam bojuje. Dokáže-li člověk rozložit a složit AK-47, má první půli výcviku za sebou. Druhá spočívá ve schopnosti trefit cíl. Ne každá zbraň je toho však schopna. Rovná hlaveň je vzácností.

Málokdo si pod pojmem boj představí úmorné čekání. Nikdo neví co a kdy se stane. Čas jakoby ani neexistoval – zdá se, že plyne mnohem pomaleji než v Evropě. Kurdové se snaží přežít a něco ze svého starého života si zachovat, ale nejsou to cvičení bojovníci. Pokud jim tam někdo přijde pomáhat bojovat proti IS, považují ho za svého hosta a nechtějí ho nechat jezdit do nebezpečných oblastí, aby se mu něco nestalo.

I přesto se Christian Haller nevyhnul bojům, při nichž šlo skutečně o život. Kvůli tomu tam však byl. Ne každý však uvažoval jako on. Občas tak nevěděl, která strana fronty je pro něj vlastně nebezpečnější. Jestli jsou to ti, proti kterým bojuje nebo ti, kteří bojují s ním.

Kniha začíná a vlastně i končí stejnou větou: „Válka neudělá z vojáka lepšího ani horšího člověka. Válka jen ukáže, zda má dobré nebo špatné srdce.“ O to ve válce skutečně jde. Smrt je všudypřítomná a toho si byl Christian více než vědom po celou dobu svého pobytu.

Kniha je velmi čtivá. Autor vypráví jednoduše, přesto zajímavě. Zaznamenává události jak u Islámského státu, tak u Kurdů, nebo jejich obranných jednotek, se kterými bojoval. Nestaví sám sebe do role hrdiny. Hrdinou není nikdo. Bez okolku ukazuje slabiny i silné stránky svých spolubojovníků, vývoj, kterým si prošla mysl jeho i kamarádů.

Christian Haller se nezabývá geopolitickým pohledem na konflikt. Snaží se popsat své dojmy a každodenní život vojáků i místních obyvatel. Nechává čtenáře, aby si udělaly názor na situaci v Sýrii sami, pouze sděluje, proč se on rozhodl vrátit zpět do Německa. Právě velká míra autenticity je tím, co ke knize pravděpodobně přitáhne mnoho čtenářů.

Ukázka z knihy:

Měli jsme takový malý rituál. Po každé noční službě jsme si ještě prošli hlavní ulici podél valu a hledali IED. Improvised explosive device. Tedy podomácku zhotovené bomby nebo nášlapné miny. Těmito malými zbraněmi, které patrně patřily k tomu nejstrašnějšímu, co válka přinášela, byl Islámský stát přímo posedlý. Existovaly různé druhy improvizovaných výbušných zařízení, takové, jež se zahrabaly do země a explodovaly při kontaktu, takové, které se odpalovaly na dálku, a také sofistikovaná zařízení s vysoce citlivou roznětkou. Ta fungovala na principu dveří do supermarketu. Člověk na ni ani nemusel šlápnout, stačilo se přiblížit. Jako u dveří do supermarketu, jež se automaticky otevřou, když k nim dojdete na určitou vzdálenost. Tyhle zrádné nálože nic netušící oběť kompletně roztrhaly. Nejen vojáky, ohrožovaly i civilisty a děti, co měli o pár měsíců později toto území opět osídlit.

Islámský stát s těmito oběťmi vědomě počítal. V jeho ideologii bylo beztak jedno, zda je někdo voják nebo civilista: kdo se nepřidá k Islámskému státu, je nepřítel. Tak prostinké bylo uvažování džihádistů. A tak zaminovávali kompletně opuštěné vesnice – vědomi si toho, že jednoho dne budou opět osídleny. Každý mrtvý nepřítel představoval v jejich očích o jednoho méně.“ (str. 87)

Související knihy

Haller, Christian

Vyšehrad, 2016