Knihu Tajemství pergamenů, kterou napsali Marek Hladký a Jitka Hladká, vydalo nakladatelství Grada.

Kapitola první

Léta Páně 1648

Judita milovala noční oblohu. Byla jejím jediným utěšitelem, když nemohla spát a dlouhé hodiny přemítala o tom, co s nimi se všemi bude. Na tolik lidí se valí taková hora hrůzy a utrpení! Naštěstí měla oba rodiče, kteří si uměli vždycky poradit. Ne každý má takový dar – mít oba rodiče, a k tomu v téhle době. I když ani jim se neštěstí nevyhýbalo. Starší bratr jí zemřel ještě před zimou, a ten druhý, mladší, bojuje o život… Viděla Ohnivého jezdce. Včera. Stejně jako před smrtí staršího bratra. Ohnivý jezdec věští smrt. Všichni to říkají.
Judita ležela zachumlaná pod dekou ve své posteli a chvílemi se jí zdálo, že taky dostává horečku. A to by bylo zlé. U jejích bratrů to začalo právě horečkami. Byl konec července a panovala nebývale chladná noc. Judita odhadovala, že za chvíli začne svítat.
Najednou oknem zahlédla mihotavé plameny. Ohnivý jezdec, blesklo jí hlavou! Téměř současně zaslechla, jak někdo úpěnlivě volá její jméno. Judita se ještě víc zachumlala do deky. Třásla se po celém těle: Teď to přijde, opakovala si stále dokola, teď to přijde!
Náhle se otevřely dveře. Judita ani nedýchá. Něčí ruka jí strhává deku z obličeje. Dívka vykřikne, ale vzápětí se uklidní. Je to maminka!
„Vstávej, musíme utéct! Stalo se to nejhorší! Švédští vojáci jsou tady! Už zabrali Pražský hrad a Malou Stranu!“
Ve dveřích uviděla tatínka s nemocným bráškou v náručí.
„Judito! Musíme přes most. Až za Mosteckou věž! Tam budeme v bezpečí!“
Judita sotva popadala dech.
„Jak to? Vždyť byly všude hlídky!“ Málem se dala do pláče. „Jak se to mohlo stát…“
Běžela k otevřeným domovním dveřím, když viděla, jak její otec rychle vbíhá zpátky i s Kryštofem a prudce zavírají a zamykají dveře.
„Švédové, jsou už všude,“ zakřičel otec.
Kryštof se sotva držel na nohou. Byl samý krvavý šrám a těžce dýchal. Když Judita viděla, že omdlévá, přiskočila a pomohla starému muži.
„Museli mě sledovat,“ starý Kryštof stěží popadal dech. „Ale aspoň mám to nejdůležitější!“
Kolikrát už Judita viděla umírat člověka? Bude starý Kryštof dalším do počtu ztrát, se kterými se ve svých jedenácti letech musela vyrovnat? A kolik toho ještě unese? Věděla, že nesmí zklamat rodiče. Poslední dobou toho bylo na všechny moc. A dnes nad ránem se vyplnily nejhorší obavy. Švédští vojáci prolomili obranu a jsou v Praze.
Ten starý umírající muž, Kryštof, byl pamětí celého jejího života. Do jejich domu v Nové ulici, hned u Uhelniště u Karlova mostu, se přistěhoval v roce, kdy se Judita narodila. Léta Páně 1637 se rodiče, ctihodní měšťané, po narození Judity rozhodli, že začnou svůj dům pronajímat.
Útrapy války už pomalu dolehly i na ně. Kryštof si u nich pronajímal místnosti jako první. Často si bral Juditu i její bratry s sebou. Živil se jako správce archivu Pražského hradu. Díky němu znala Judita na Hradě každičký kout! Kolikrát se jen nechala zavřít v knihovnách a pak si hrála, že je královna! A kolikrát ji Kryštof nemohl najít, když se s bratry zabrala do hry a přeslechla zvony svolávající k obědu. A byl to starý Kryštof, který ji uchránil před mnohými tresty, když rodičům omlouval její pozdní příchody. Judita kolikrát přemýšlela sama nad sebou, jak je to možné, že nikdy nikam nepřijde včas. A byl to opět Kryštof, kdo si pokaždé něco vymyslel.
Teď tu před ní seděl, opřený o zeď, u konce svých sil, a jeho ústa se pohybovala, jak se marně snažil něco říct.
Judita se k němu naklonila, aby lépe slyšela.
„Ten kožený svitek,“ podával jí Kryštof podivný váček, velký tak na půl lokte. „Je v něm pergamen. Nesmíš ho nikomu vydat! Nikomu! Teď se o něj musíš postarat ty sama!“
Judita si ani nedokázala pořádně uvědomit, co po ní ten starý Kryštof chce, ani se nestačila zeptat, když přišel další šok. Chrapot starého muže přerušily ostré rány na dveře.
„To jsou oni, Švédové!“
„Přišli si pro mě, utečte,“ hlesl Kryštof.
Tatínek se naklonil nad Kryštofa. „Zvládneš to, pomůžeme ti. Utečeme sklepením.“
„Já už to nedokážu,“ zasípal starý muž.
Rány do dveří byly stále silnější.
„Jak se mohli dostat až sem!“ vykřikla maminka.
„Někdo zradil. Tomu nikdy nezabráníš,“ odvětil Kryštof.
Všichni ztichli. I rány na dveře náhle ustaly. A za okamžik se ozval vítězný řev vojáků: „Goeb! Goeb!“
„To je on! Goeb! Člověk Démon! Máte nejvyšší čas!“ Kryštof v sobě našel poslední zbytky sil. Postavil se a zapřel se za dveře. „Já je zdržím, hlavně musíte utéct.“
Tatínek i maminka se na chvilku zarazili. Nebyli schopni slova. Oba ustrnuli pohledem na Kryštofovi. Na tom starém Kryštofovi, který už dávno patřil do jejich rodiny. Stal se součástí jejich života, pevným bodem. A teď se mají navždy rozloučit.
Kryštof jako by četl jejich myšlenky. „Tak to má být. Svůj úkol jsem splnil.“
„Nemůžeme ho tady nechat,“ vykřikla Judita. „Vždyť je to náš Kryštof!“
Kryštof ji pohladil po jejích lehce nazrzlých vlasech. A dívka se snažila zapamatovat každičký okamžik, každičkou vteřinu. Věděla, že je to naposledy.
„Já svůj úkol splnil. Ten tvůj právě začíná. Pergamen! Opatruj ho jako vlastní život,“ podíval se jí zpříma do očí a nato se vší silou zapřel o dveře.
„Musíme sklepem,“ popadl otec Juditu za rameno.
Rány se opět ozvaly a dveře začaly povolovat. Před domem zastavil hřebec i se svým jezdcem. Vojáci byli u vytržení, když viděli svého neohroženého druha. Goeb pomalu sesednul a rozhlédl se po ostatních vojácích. Vysoká a svalnatá postava budila respekt. Jeho oči byly temné a hluboké, jako by v nich nebylo ani bělmo. Kdo mohl, šel mu raději z cesty. Nesnášel zbytečné řeči, nediskutoval. A nestrpěl, když na něj kdokoliv zíral. Ti, co ho znali, tak svým druhům přísahali, že se od svého naverbování strašlivě změnil.
Stalo se to před několika týdny, když rabovali kostel a vesnici na Aldašíně. Dvě hodiny cesty od tohoto města, které právě přepadli. Dostali se jim do rukou lidé, kteří opatrovali jakýsi poklad. Snad relikvii. A Goeb byl jediný, kdo se přihlásil jako dobrovolník k jeho ochraně. Ostatní byli pověrčiví, báli se. Goeb ne. Od té chvíle byl generálem vybírán k těm nejzapeklitějším úkolům. A pokaždé obstál! Byl neporazitelný. Zranění se mu vyhýbala. Ale jako by ztratil svou lidskost. Z jindy družného vojáka se stalo nemluvné a chladné monstrum. Tam, kde jiní umdlévali, neznal Goeb únavu, žízeň ani hlad. A okamžitě vykonal, co mu generál přikázal.
Teď Goeb ukázal prstem na Svena, dvanáctiletého kapitánova syna, který si chtěl za každou cenu vysloužit své první vojenské ostruhy.
Goeb na něho upřel své hluboké černé oči: „Zapal mě.“
Chlapec svíral louč a nevěřil svým uším. Ale… Já ti nechci ublížit, to přece nemůžu, pomyslel si chlapec. A s hrůzou zjistil, že Goeb jeho myšlenku zaslechl. Že jí rozumí!
„Mně nemůžeš ublížit. Zapal mě!“
Vystrašený Sven přiblížil louči ke Goebově hrudi.
Vojáci, zvyklí na ledacos, otrlí, uvyklí denně bojovat o své životy i plnit rozmary velitelů, jen tiše ustoupili a s hrůzou v očích sledovali, jak Goebovo tělo pomalu zachvacuje oheň. Hrůzu však vystřídal obdiv, když si uvědomili, že mu oheň nijak neubližuje.
Goeb se naklonil k domovním dveřím. Vypadal, jako by propichoval pohledem masivní dřevo dveří. Pak poodstoupil a jedním mocným máchnutím rozlomil celé domovní dveře. Jeho pohled utkvěl na starém muži ležícím pod troskami dveří.
Goeb k němu poklekl a jeho hořící ruka uchopila starce pod krkem.
„Pergamen!“

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd. Značka BAMBOOK je určena všem dětským čtenářům. Nabídkou dětských knížek provází její maskot, pandí kluk Bambook, který seznamuje děti se světem čtení a příběhů.

Související knihy

Hladká, Jitka – Hladký, Marek

Grada, 2016