Roku 1942 začal hon na dědu. Mladý František, syn vršovického obchodníka se smíšeným zbožím a student elektrotechniky, měl tu smůlu, že jeho kamarádi z univerzity měli sestru zralou akorát tak na vdávání a nutně se jí potřebovali zbavit. Proto na nebohého Františka přichystali past v podobě smluveného randezvous. A ptáček byl lapen.
Na sedmdesát let.
Babička Olga toužila po dětech, děda František nikoliv. V prvních poválečných letech se jim narodili dva synkové – jeden rozkošnější než druhý – a František nechal veškerou péči o ty věčně vřeštící pokakánky zcela na ženském elementu.
Olga se mu pomstila tím, že se týden co týden v sobotu namáčelo a v neděli pralo. Ždímačka tancovala po koupelně a František se s uchem přilepeným k rozhlasovému přijímači snažil pochytit cokoliv z dopoledního vysílání stanice Vltava.
Odveta přicházela každé léto na chalupě. Děda vynesl na zápraží staré necky a naložil se do nich na celé hodiny. Sluníčko hřálo a on si medil v mýdlové vodě, s novinami na velikém panděru a kapesníkem na hlavě. Babička nejen, že nemohla prát, ale ještě se musela koukat na to, jak děda nic nedělá.

Františkova lázeňská siesta však vždy končila nějakým neodkladným úkolem, na kterém záviselo blaho a přežití rodiny. Například byl vyslán do lesa na šišky. Velké, borové, aby dobře hořely v kamnech. Jak jinak by mohla babička Olga vařit? Kluci musí mít teplou večeři, protože jsou ve vývinu. Děda funěl do kopce jen tak v kalhotách s kšandami a tílku a košilí odháněl dotěrné tiplice. Hekal, proklínal nepříjemný hmyz, horko a svou ženu. Občas se zastavil, vyndal z košíku fotoaparát a fotil. Pole, meze, stromy. Vracel se až s večerním smrákáním. V kamnech se topilo a večeře stála na stole.
V této fázi vytáhl František svůj další trumf – hluboký kytičkový talíř po rodičích a lžíci. Tu velkou, hliníkovou, protože z jiné se opravdu jíst nedá. Nato si nabral polévku. Po důkladném vylízání talíře přišel na řadu hlavní chod a po další očistě letitého porcelánu nastoupil kompot. Babičce postupně tvrdly rysy ve tváři a Františkův logicky průzračný argument, že ušetří na jaru a vodě, ji doháněl k zuřivosti víc než kousky rozžvýkaných párátek, které nalézala prakticky všude.
Zadostiučiněním se jí tak staly středy, kdy do vsi přijížděla pojízdná prodejna. Jen co s hlasitým troubením zastavila na návsi u rybníka, Olga nemeškala a dřív, než ji mohl děda zastavit, koupila to nejdražší, co jí přišlo pod ruku. Věděla, že to Františkovy hokynářské šetřivé geny nedokáží vstřebat, a to ji na tom nejvíc bavilo. Jeho zmučený pohled připomínající staré manýristické malby ze života světců byl dostatečnou satisfakcí za utrpení při společném stolování.
Osvědčenou metodou, jak babičku Olgu odměnit za tak nepromyšlenou investici, jako je pravá svíčková a půl kila jehněčího, byl společný večer v kuchyni, kdy František usedl za stůl s plácačkou v ruce – kdyby nějaká přiletěla, mrcha – a po milionté na entou převyprávěl příhodu o tom, jak jel za války na kole s košíkem vajec na řidítkách a do cesty mu vběhl pes. Taková škoda! Dva tucty dvoužloutkáčů!
Babička s rukama ve škopku s nádobím předstírala, že ho ani trochu neposlouchá. Když poklidila, zamkla na klíček dvířka almary, kam schovávala cucavé bonbony, a odešla spát.
Druhý den byla přes půlku kuchyně natažená šňůra, ze které visely vyvolané negativy. Všude, kam oko dohlédlo, stály lahve s vývojkou a ustalovačem a misky. Na jídelním stole trůnil zvětšovák a kolem toho vládl nekonečný binec.
Tak plynul jejich společný čas. Dnes jsou oba po smrti a já konečně pochopila, že právě onen nezastavitelný kolotoč vzájemných schválností bylo to, co drželo jejich manželství pohromadě.

Marie Rejfová

Bc. Marie Rejfová se narodila roku 1976 v Praze. Chodila na základní školu a gymnázium v Žatci. Tři roky studovala na právnické fakultě v Plzni, titul získala na fakultě humanitních studií, dnes filozofické. Dva roky byla učitelkou na druhém stupni ZŠ Měcholupy u Žatce, od roku 2004 pak v MŠ Varnsdorf. Od roku 2005 je vdaná za Jana Rejfa (inženýr technolog v TOSu Varnsdorf) a má dvě děti, Elišku a Matěje.

V dětství a mládí začaly její první pokusy o psaní. Během mateřské dovolené se synem publikovala první příspěvky na literárních serverech – povídky, poezii v próze, Čarověník na pokračování atd. Zúčastnila se rovněž literárních soutěží. Vyhrála první a třetí místo v soutěži Prahy 5 v rámci slavností J. Arbesa – romaneta Kameníka Josefína. Dále se umístila na 21. příčce v soutěži Cena Karla Čapka s fantasy povídkou Agapo. Vyhrála třetí místo v Trutnovském drakovi s fantasy povídkou Smutný drak. Dostala se do finále soutěže Česko hledá spisovatelky s fejetony Eliška, Ženou po čtyřicítce a Spěchá se jen do hrobu. V soutěži Petra Doležala v Rukojmí slov uspěla s povídkou Drak hledá svou perlu, a dostala se tak do knihy Literární naděje České republiky. Povídka Agapo se dále objevila na 12. místě v soutěži O dračí řád (portál MFantasy).

První větší autorčino dílo, Čarověník, bylo vydáno roku 2015 v nakladatelství CooBoo. Jde o příběh ze současnosti, který obsahuje prvky fantasy a jehož hrdinové jsou mladí lidé. Čtenáře uvádí nejen do krásné krajiny Českosaského Švýcarska. Je plný tajemna, ale i obyčejného lidského humoru. Křest knihy se uskutečnil 8. září 2015 v Praze. Kniha získala druhé místo v devátém kole Souboje knižních obálek na serveru Databazeknih.cz. Druhý díl Čarověníku vyšel 24. října 2016 pod názvem Sestra smrt. Autorka nyní pracuje na detektivním příběhu ze současnosti. Mezi její koníčky patří vedle psaní a knížek také příroda, zahrada, děti, dobrá káva a čokoláda, posezení s přáteli.

Související knihy

Rejfová, Marie

CooBoo, 2015

Rejfová, Marie

CooBoo, 2016