Takaši Hiraide se narodil v roce 1950 a patří mezi japonské autory s velmi širokým záběrem – je autorem poezie, esejů, biografií i cestopisů. Působí jako profesor na Akademii výtvarného umění v Tamě a v současné době žije v Tokiu se svou ženou, básnířkou Mičijo Kawano. Knihu Kočičí host vydal v Japonsku již v roce 2001 a od té doby získala cenu Šohéje Kijamy a stala se bestsellerem Sunday Times a New York Times. Velmi pěkně vylíčil zážitek z knihy The Guardian:

„Někdy se bestsellerem stane knížka, od níž by to člověk nečekal. Toto je něžná, přemýšlivá a opravdu poctivá kniha, která nic nepředstírá a na nic si nehraje.“

Kočičí host vypráví příběh manželů po třicítce, kteří žijí v malém pronajatém domku v klidné a zelené čtvrti Tokia. On je redaktor a ona korektorka a oba pracují ze svého malého domku, který mají moc rádi. Prožívají klidný život, bezdětný, ale bohatý. Jednoho dne si chlapec ze sousedství osvojí zatoulanou kočičku a dá jí jméno Čibi, což v japonštině znamená „maličká“. Jak Čibi roste, prozkoumává své okolí, a tak se stane, že si oblíbí zahradu manželského páru. Po několika návštěvách se osmělí a vstoupí i do domku. Nenechá se pohladit, ale přesto se stane pravidelným návštěvníkem jejich skromného bydlení. Manžele její osobnost fascinuje. Tráví s nimi tolik času, že mají pocit, jako by byla jejich, aby je však vzápětí přesvědčila o opaku. Čibi je krásná, svobodná a nespoutaná bytost a život „s ní“ jako by byl něčím víc, jako by byl naplněn radostí.

Po shrnutí obsahu by se mohlo zdát, že je autor milovníkem koček a pro jemu podobným je kniha určená, ale není tomu tak. Dle svých vlastních slov si k němu našly za celý život cestu jen tři kočky. Berta, se kterou se setkal během svého krátkého pobytu v Amsterdamu, Čibi, která je jednou z hlavních postav této knihy, a nakonec Sestřička, která byla jemu a jeho ženě věrnou společnicí krásných dlouhých dvacet let. Láska ke kočkám není podmínkou, kterou by musel čtenář splnit, i Hiraide na začátku knihy tak trochu ohrnuje nos nad vášnivými obdivovateli všeho kočičího. Čibi navíc není ani nikterak přítulná. Přesto autor velmi zdařile líčí, jak takový nezvaný host dokáže fascinovat dva velmi vzdělané lidi, bez toho, aby propadali přílišnému sentimentu.

Kniha Kočičí host neoplývá složitým dějem. Je založena spíše na emocích a prožitku. Nejde také o román v pravém slova smyslu. Hiraideho příběh připomíná spíše klasický japonský zpovědní žánr, který se nazývá „šišosecu“. Středobodem takového příběhu bývají autorovy vlastní pocity a zážitky. Je tedy prostý jakékoliv fikce a bohatý na autentické vzpomínky a dojmy. Autor se svou ženou skutečně žil v domku pro hosty v tradiční japonské zahradě nedaleko centra Tokia.  A žádnému čtenáři pravděpodobně neunikne, že to bylo patrně jedno z nejšťastnějších období jeho života.

Autor na pozadí příběhu zachycuje reálie doby, a proto všechny kapitoly této tenké knihy spojuje jemná melancholie a všudypřítomná pomíjivost. Hiraide ale tyto emoce mistrně dávkuje, takže nesklouzává k sebelítosti, ani k depresi, ale naopak navozuje příjemnou a pohodovou atmosféru. Přesto zpoza řádků čtenář tuší, že je v knize zachycena doba, kdy končí pro mnoho japonských obyvatel život, jaký doposud znali. Po smrti císaře Šówa (leden 1989) nastupuje na panovnický trůn Heisei, jehož vláda měla být příslibem něčeho nového, především modernizace a blahobytu. Během dvou let však místo toho přišla hospodářská krize, která se táhla dlouhé desetiletí.  Přestože Hiraide v knize nepopisuje hospodářskou krizi přímo, jakoby mimochodem zachycuje neustále vzrůstající ceny nemovitostí a machinace a nečestné praktiky majitelů pozemků.

Na konci knihy není nic, jak by si čtenář na jejím začátku myslel. Nelze ani prozradit více, protože by byla škoda nechat si ujít um tohoto autora a japonský způsob konstrukce příběhu – pro nás rozhodně ne běžný.

Ukázka z knihy Kočičí host:

„Jednoho sobotního večera těsně před úplňkem jsme spěchali Bleskovou uličkou, abychom stihli recepci pořádanou v galerii na počest autora „Bleskolapu“. Kdybychom jeli vlakem, museli bychom jet přes centrum, což by nám zbytečně zabralo celou hodinu, a proto jsme se rozhodli vzít to na kole kratší cestou a dorazit tak na místo za pouhých třicet minut.

Vyvedli jsme kola zahradní brankou ven a dostrkali je až na první roh uličky. V tu chvíli jsme zahlédli, jak Čibi prolézá dírou v drátěném pletivu zakrývající mezeru pod dřevěným plotem mezi naším a sousedním pozemkem. Ledva se dotkla země a už se k nám otočila zády a vydala se divoce rostoucí trávou podél venkovní zdi k jižní straně domku. Představil jsem si, jak vyskakuje na verandu, vchází dovnitř svým okénkem, kterým se neprotáhne nikdo jiný než ona, a konečně vstupuje dovnitř do pokoje.

Vůbec poprvé jsme ji tak zvenčí viděli překračovat hranici mezi našimi pozemky a také to bylo poprvé, co jsme měli možnost sledovat její příchod zezadu. Se ženou jsme na sebe významně pohlédli – aha, tak takhle vždycky vyklouzne z domu a vleze k nám. Na okamžik se mi zachtělo vrátit se domů, ale nakonec zvítězil smysl pro povinnost.

Recepce v galerii byla v podstatě zahajovací večírek. Jelikož jsem do katalogu přispěl několika větami, dostal jsem od malíře darem malý originální obrázek a osobní pozvání. I přesto mi však z nějakého důvodu bylo trochu úzko.

Po recepci jsme zašli na kávu s blízkými přáteli z redakce. Trochu jsem si přitom vylil srdce – pověděl jsem jim, jak na tom jsme, že se budeme muset brzy stěhovat, povyprávěl jim i o kočce, která nás chodí navštěvovat, a dokonce jsem zmínil i to, že naší jedinou nadějí je výhra v loterii, jinak náš domov nikdy nebudeme moci koupit.“ (str.85)

Související knihy

Hiraide, Takaši

Host, 2016