O duševně vyčerpávajících rozhovorech s přeživšími, mladém Hitlerovi a prezidentských volbách jsme si s energií překypující autorkou z Tennessee povídali v rámci literárního festivalu Humbook.

Váš otec pochází z Litvy. Navštěvujete Evropu často?

Do Evropy se dostanu třikrát až čtyřikrát ročně, hlavně na knižní festivaly a akce s nimi spojené. Jednou ročně pak jezdím do Litvy.

Na vaší facebookové stránce jsem si všimla, že učitel z americké střední školy dal nedávno studentům za úkol pátrat po vašem vzoru po zajímavých příbězích z historie. Pokud se nepletu, výsledek jejich bádání vám pak dokonce poslal?

Ano, učitel jim řekl, že Ruta Sepetys je neustále na honbě za historií a že by si to měli také zkusit. Někteří z nich napsali své vlastní příběhy a povídky, ale mnozí mi své materiály poslali  s poznámkou, abych je neváhala použít. Bylo to od nich extrémně štědré. Poslat mi vlastní poznámky v obálce. Navíc musím přiznat, že ty příběhy byly skutečně dobré!

Na stole před námi jsou naaranžované vaše tři knihy. Všechny již stihly vyjít v českém překladu.

Nejen, že je to skvělý pocit, ale můj překladatel, Petr Eliáš, je hvězda. Překladatelé jsou pro mě hrdinové. Nejsou pouhými překladateli, jsou spoluautory.

V Praze jste jako jeden z hostů young adult festivalu. Kniha V šedých tónech či nejnovější počin, Sůl moře, vyprávějící příběh uprchlíků na konci druhé světové války, ovšem tradiční postapokalyptické či dystopické prostředí young adult románů nepřipomínají. Považujete se za autorku tohoto žánru?

Ano, považuji. Mé postavy spadají do „young adult“ věkové kategorie. Na kruté události druhé světové války je zde nahlíženo očima dospívajících. Zmíněné knihy navíc nesou témata odvahy, naděje, přežití a lásky. Věci, které jsou v lidských životech neodmyslitelné. Nalezneme je v dystopických románech i příbězích o dracích.

Mezi čtveřici hlavních postav románu Sůl moře patří i mladý nacista. Záporáci jsou pro čtenáře vždy zajímavější, ale dovedu si představit, že námět knihy je stále poměrně ožehavý. Bylo pro vás náročné pojmout jeho životní příběh a zároveň z něj nečinit hrdinu? 

Věřte mi, když říkám, že už dlouhou dobu čekám, zda se na tohle někdo zeptá. Tak často vídám postavu sympatického nacisty a já chtěla napsat něco jiného. Za účelem dokonalé charakterizace postavy mladého Alfreda jsem sáhodlouze studovala mladého Hitlera. Mladý Hitler psal dopisy dívce jménem Stephanie a nikdy je neodeslal. Byl také fascinován lidskýma rukama. Sám měl v levé ruce třes a proto si ho pamatujeme z dobových záběrů s levou rukou složenou za zády. Byl to pro něj znak slabosti. Promítla jsem tedy mladého Hitlera do postavy Alfreda. V jedné chvíli Alfred mluví o čísle své vojenské známky. To číslo je datum Hitlerova narození. Pohrávala jsem si tedy s různými malými detaily, ale v závěru je postava Alfreda především studií viditelnosti. Co se stane mladému, odvrženému chlapci na okraji společnosti, kterému navlečou uniformu? Je to otázka, na kterou ani já stále nemám pevnou odpověď. Jeho postava se mi však psala nejsnadněji.

Čtenáři mají tendenci romantizovat a litovat záporné hrdiny, ačkoliv je zcela možné být fascinován jejich příběhem a přesto jimi pohrdat, nebo je odsuzovat.

Lidé mi na besedách říkají, že Alfred přece není špatný člověk. No, to on ale je. Jako autorka cítím, že on je od povahy předurčen ke zlu, zároveň se však řídím osobním krédem, že v momentě, kdy autor vypustí do světa knihu, patří čtenářům, ne jemu. Publikum má nárok na vlastní interpretaci na základě vlastních životních okolností. Pokud mi tedy řeknou, že Alfred nemá zlo v krvi, nemohu jim to jen tak vyvrátit. Píši příběhy lidí, jež ztratili svůj hlas. Jejich životy mi nepatří, nepatří mi tedy ani ta kniha.

Dějovou linii knihy Sůl moře tvoří nejen putování uprchlíků na palubu lodě Wilhelm Gustloff, ale také její následné potopení, jež ve skutečnosti představuje jednu z nejtragičtějších námořních katastrof. Nikdo o něm však nehovoří. Jak jste se o něm dozvěděla vy?

Sestřenice mého otce byla přímou součástí tohoto válečného období. Jí a její rodině byl povolen přístup na loď Wilhelm Gustloff. Právě ona za mnou přišla a řekla mi: „Ruto, každý zná příběh Titanicu, ale tohle je jedna z nejtragičtějších námořních katastrof. Utopilo se 9300 lidí a svět o tom neví.“ Donutila mě zamyslet se nad tím, proč se některé části dějin zaryjí tak hluboko do našich myslí a jiné se nedotknou ani povrchu. Hitler samozřejmě nechtěl, aby se o tom mluvilo a snažil se událost zamést pod koberec.

Dovedu si představit, že zpovídání přeživších v rámci přípravy na knihu není jednoduchou záležitostí.

To je na tom to nejtěžší. Vždy si připadám chamtivá, protože prožít si znovu tragédii je traumatické pro všechny. Žádám je, aby si zaryli nůž hlouběji do rány. Lidé si se mnou často smluví schůzku, dostaví se, usadí se a najednou si to rozmyslí. Je to pro ně moc bolestivé, nebo si myslí, že jim nebudu věřit. Bojí se, že je někdo potrestá. Mně nezbývá, než je ujistit, že po jejich příběhu netoužím pro vlastní potěšení, ale protože někdo na světě se cítí stejně jako oni a jejich příběh jim může pomoci. Na druhou stranu dochází i k humorným situacím. Pamatuji si, že na jedné besedě se sešli dospělí z Japonska, Ruska i Německa a spustila se nejen zajímavá diskuze, ale také přivlastňování si viny. Sálem se ozývalo: „My můžeme za to, ale vy jste zase způsobili tohle.“ To byl pro mě takový heurékovský moment. Uvědomit si, že to vůbec, ale vůbec není o mně. Oni sami vytvářeli dialog. Dějiny nás rozdělili, ale jsme tu. Doufám, že skrze studium historie se nám podaří vylepšit budoucnost. Když se ovšem člověk dívá na naše prezidentské volby,…

Musí se štípat, aby věřil, že je to doopravdy.

Na cestě do Evropy jsem přesedala na letišti v New Yorku a prošla jsem kolem stánku s figurkami Trumpa a Clintonové. Nad nimi visely plakátky s humornými slogany, lidé se fotili s akčními figurkami v životní velikosti našich kandidátů a já si jen říkám: „Lidi, uvědomujete si, že tohle už není vtipné? Že tohle může být naše realita?“

Související knihy

Sepetysová, Ruta

CooBoo, 2016

Sepetysová, Ruta

CooBoo, 2014

Sepetysová, Ruta

CooBoo, 2013