Do Prahy jste zavítala v rámci literárního festivalu Humbook, který je letos z velké části zaměřen na žánr fantasy. Romány o upírech, dracích a čarodějích se k nám valí především z britských a amerických vydavatelství. O ruské fantasy toho moc neslyšíme. Jak se Vám podařilo prorazit?

Jedná se o to, že v mém románu je čas magický prvek, zatímco v ostatních dílech je často vnímán jako destruktivní síla. V Rusku je těžké knihu vydat především kvůli Harrymu Potterovi. Bylo velice snadné zkopírovat již existující koncept, po tom by poptávka byla. Časoděje jsem psala pět let, pět let jsem se je pokoušela vydat a už jsem byla opravdu zoufalá, ale nakonec jsem se doslechla o nakladatelství Rosman, které uspořádalo obrovský konkurz, do kterého se přihlásilo na tři tisíce autorů. Já jsem vyhrála a nakladatelství do mě zainvestovalo. Po vydání propuklo pozdvižení, mnoho autorů neslo špatně, že nevyhráli právě oni. Vznikla také ale obrovská základna fanoušků, malíři kreslili ilustrace ke knihám, s dětskými čtenáři stále komunikuji, ačkoliv z nich jsou už dospělí a pracují jako ilustrátoři. Můj svět je velice jednoduchý a umožňuje dětem si hrát. Ruský tisk se ale obecně o ruskou literaturu moc nezajímá, ani naše kinematografie není příliš rozvinutá.

Ve srovnání s americkými autory máme výhodu v silné, slovanské mytologii, ze které mnozí čerpají. Uvažovala jste o zařazení ruských legend a bájí do Vašich děl?

S mýty se snažím pracovat. Karpatské báje ráda sbírám, ale jsou neznámé a tak se k nim velice těžko člověk dostává. Časoděje však záměrně píšu tak, aby se jejich děj nacházel vně místa a času a nebyl konkrétně vázán na specifické zázemí. Naše slovanské mýty se do knihy postupně zapojují. Často se mě lidé ptají, kde se nachází ten či onen hrad, jenž se objeví v Časodějích. Odpovídám jim, že samozřejmě v Karpatech, protože kde jinde by mohl být. Někomu jména postav připomínají i Transylvánii. Snažím se tam tedy trousit drobečky mýtů a legend. Z každé země něco. V knize se také dočtete o pěti věžích, z nichž jedna je právě založena i na orloji. Kvůli informacím ohledně jedné, záhadou obestřené ruské věže jsem musela dokonce po dlouhém pátrání kontaktovat bloggera, který se jako téměř jediný do věže dostal a mohl mi ji nafotit.

Příprava na knížku se jeví být prací skoro detektivní.

Spisovatel je vždycky pozorovatelem, takže ano. (smích)

Trendem současné young adult literatury je hlavní hrdinka v dystopickém prostředí. Hrdinka, jež je zároveň silnou, zároveň slabou a čelí houfu nepřátel. V čele Časodějů se ocitá také dívka. Říkala jste si, že knih o chlapcích a mužích už bylo dost?

Malba od fanouška

To je dobrá otázka. Rozhodla jsem se, že jedním z protagonistů bude ruská dívka Vasilisa. Její jméno je nejen ryze ruského původu, ale nese také symbolický význam. Vasiljok v ruštině značí květinu chrpu a chtěla jsem tedy naznačit symboliku onoho rozkvětu. Vytvořila jsem postavu, která je nejen silná, ale hlavně dobrá. Zdá se mi, že když už se v knihách objeví silné postavy, často se uchylují k věcem, jež nejsou vždy správné. Já ale chtěla, aby v mém hlavním poselství zaznělo, že když přijde na volbu mezi tím, co je snadné, a tím, co je správné, člověk si vybere to správné, aby z čtenářů vyrůstali dobří lidé.

„Kterou knížku si vezmete na opuštěný ostrov,“ je otřepanou otázkou. Existuje ale nějaký román, u jehož četby jste si až posteskla, že jste ho nenapsala Vy?

Co se týče Vaší otázky, jsem individualistka a snažím se si nic od nikoho nepůjčovat. Když člověk píše, což je dost těžká práce, měl by být originální a nic od nikoho neopisovat. Mám jednu oblíbenou knihu, kterou se snažím číst jednou za tři roky a k níž se ráda vracím, a tou je Athéňanka Thaïs od Ivana Yefremova. Řekyně Thaïs doprovázela Alexandra Makedonského. Autor se nechal inspirovat jejich putováním a napsal knihu o ženské duši. S postupem času knihu chápu čím dál víc a nacházím v ní vždy něco nového. Yefremov zde vychvaluje vše krásné na tom, co prožíváme.

Jak jste na tom s českými autory?

S českou literaturou bohužel nejsem obeznámena, překlady se k nám nedostávají. Máme ale v rodině moc rádi pohádku Tři oříšky pro Popelku a každé Vánoce si ji tradičně pouštíme.

Krásnému princi nelze odolat.

Přesně tak. (smích)

Související knihy

Ščerba, Natalja

Fragment, 2016