Knihu Nejlepší americké krimipovídky vydalo nakladatelství Domino
v edici Napětí.

Dobrodružství škodolibého rybáře

Publikováno v In the Company of Sherlock Holmes

Někdy je to nad lidské síly: tíha vědomí, že člověk, jehož jste nejvíc obdivovali, není skutečný.
Pak se vloudí deprese z toho, že jste celý život bojovali. A strach. Hranice vašeho života se smršťují, škrtí, dusí.
A tak štíhlý osmadvacetiletý Paul Winslow nyní vešel do úhledné prosté kanceláře svého příležitostného terapeuta doktora Levinea v Upper West Side na Manhattanu.
„Nazdar, Paule. Pojďte dál a posaďte se.“
Doktor Levine patřil k cvokařům, kteří nabízejí pacientům obyčejná křesla, ne pohovky. Během sezení často mluvil, nebál se poskytnout radu a otázku: „Co na to říkáte?“ položil jen tehdy, když bylo důležité vědět, co si pacient myslí. Což se stávalo zřídka.
Sloveso prozkoumat ze svého slovníku vyřadil.
Paul četl Freudovo dílo Psychopatologie všedního života (není špatné, ale trochu repetitivní) i práce Jungovy, Horneyho a dalších velikánů. Věděl, že spousta z toho, co vám mozkoví doktoři navykládají, jsou jen kecy. Ale doktor Levine byl dobrý člověk.
„Dělal jsem, co bylo v mých silách,“ vysvětloval mu nyní Paul. „Všechno šlo fajn, teda skoro všechno. Ale posledních pár měsíců se to zhoršilo a já se toho nedokázal střepat, víte, toho smutku. Počítám, že potřebuju trochu naladit,“ dodal Paul žalostně. Ani v těch nejhorších chvílích neztrácel úplně smysl pro humor.
Z úst hladce oholeného a upraveného psychiatra zabublal smích. Při sezeních s pacienty nosil dlouhé kalhoty a košili. Na nose mu seděly obyčejné brýle s drátěnými obroučkami, které dobře ladily s jeho nenuceným stylem a přátelským vystupováním.
Naposled ho Paul navštívil před osmi měsíci a doktor nyní nahlédl do jeho karty, aby si osvěžil paměť. Složka byla tlustá. Paul sem nepravidelně chodil posledních pět let a předtím využíval služeb jiných cvokařů. Už v mladém věku u něj diagnostikovali bipolární a úzkostnou poruchu. Paul se usilovně snažil své nemoci ovládat. Neléčil sám sebe ilegálními medikamenty ani alkoholem. Navštěvoval terapeuty, účastnil se skupinových sezení a seminářů, užíval předepsané léky – i když ne pravidelně a pouze obyčejná antidepresiva, jichž se v newyorské metropolitní oblasti konzumují tuny. Nikdy
se neléčil ústavně a nikdy neztratil kontakt s realitou.
Přesto jej tento stav – trpěla jím rovněž jeho matka – vytlačoval na okraj společnosti. Nikdy nepatřil k lidem, kteří dobře vycházejí s ostatními, byl netrpělivý, neuznával autority, dovedl pěkně jízlivě šlehnout a bez váhání si dobíral předpojaté a hlupáky.
Sám vlastnil brilantní mozek, IQ trvale usazené vysoko ve stratosféře. Univerzitou prolétl za tři roky a doktorát
zvládl za jeden. Potom však narazil na cihlovou zeď v podobě reálného světa. Pedagogická činnost na komunitních vyšších odborných školách mu nesvědčila (člověk tam nemusí nutně vycházet s kolegy vyučujícími, ovšem trocha tolerance vůči studentům patří k základním požadavkům). Redaktorská činnost ve vydavatelstvích odborné literatury skončila obdobnou katastrofou (tytéž problémy s nadřízenými a autory). Nedávno si sehnal práci korektora na volné noze pro jednoho z předchozích zaměstnavatelů a tato osamělá činnost mu víceméně vyhovovala, alespoň prozatím.
Ne že by pro něj byly peníze důležité: rodiče, oba bankéři, byli hodně zámožní a soucítili se synovou chorobou. Založili v jeho prospěch svěřenecký fond, který Paulovi bohatě postačoval. Vzhledem k dostupným finančním zdrojům mohl vést poklidný život bez stresu, pracovat na částečný úvazek, hrát šachy ve svém klubu ve Village, občas si vyrazit na rande (i když bez velkého nadšení) a věnovat se tomu, co dělal nejraději, totiž čtení.
Na skutečných lidech Paulu Winslowovi moc nezáleželo, románové postavy však miloval. Od chvíle, kdy se naučil číst.
Lou Ford a Anna Wulfová a Sam Spade a Clyde Grif­fiths a Frank Chambers a Mike Hammer a Pierre Bezuchov a Huck Finn… a stovky dalších vytvořili Paulův okruh blízkých přátel. Patřil do něj i Harry Potter, ještě lepším kamarádem byl Frodo Baggins.
Pokud se týká zombie a upírů… no, není radno Paula příliš vystrašit.
Ale žádná beletrie, intelektuálská ani zábavná, jej nezaujala do té míry jako povídky a romány jednoho konkrétního autora: Arthura Conana Doyla, stvořitele Sherlocka Hol­mese.
Když si před několika lety přečetl první dílo s touto postavou, okamžitě věděl, že našel svého hrdinu – muže, který věrně odrážel jeho osobnost, jeho vzhled, jeho duši.
Paulova vášeň brzy přesáhla potištěné stránky. Začal sbírat viktoriánská memorabilia a umělecké předměty. Čestné místo na stěně v jeho obývacím pokoji zaujímala dokonalá reprodukce perokresby Sidneyho Pageta, na níž spolu zápolí dva zapřisáhlí nepřátelé – Holmes a profesor Moriarty – na úzké skalní římse nad Reichenbašskými vodopády, scéna z povídky „Poslední případ“, v níž Moriarty umírá skutečně a Holmes zdánlivě. Paul vlastnil všechny zfilmované verze Holmesových dobrodružství, přestože věřil, že jediné přesné ztvárnění nabízí stará série televize Granada s Jeremym Brettem v hlavní roli.
V posledních měsících si však Paul uvědomil, že trávit čas s tištěným slovem jej uspokojuje stále méně a méně. A když okouzlení knihami úplně vyprchalo, jeho místo zaujaly deprese a úzkostné stavy.
Teď tedy pohodlně seděl v prosvětlené kanceláři doktora Levinea – kdysi to popsal jako posezení u cvokaře –, prohrábl si rozcuchané husté černé vlasy, jež si často zapomínal učesat, a vysvětloval doktorovi, že báječný pocit, který čerpal z četby knih a příběhů, dramaticky vybledl.
„Dneska mi konečně došlo, že mít fiktivního hrdinu je neuspokojivé, zcela neuspokojivé. Byl jsem tak… Já nevím, řekněme spoutaný uvnitř obalů knih, že jsem si nechával uniknout… prostě všechno.“ Pomalu vydechoval našpulenými rty. „A napadlo mě, jestli už není příliš pozdě. Nejlepší léta života mám za sebou.“
Doktorův úsměv pacientovi nevadil. „Pořád jste ještě mladík, Paule. Dosáhl jste velkého pokroku. Máte před sebou celý život.“
Paulovy oči ve vyzáblém úzkém obličeji se na moment zavřely a pak se prudce otevřely. „Ale považovat za svého hrdinu vymyšlenou postavu je přece strašně hloupé. Myslím tím, že jsou to pouze knihy.“
„Nezavrhujte oprávněný emocionální vztah mezi čtenáři a literaturou, Paule. Víte například, že desítky tisíc viktoriánců trpěly neutěšitelným žalem, když zemřela postava v jednom Dickensově díle?“
„Která?“
„Malá Nell.“
„Ach, Starožitníkův krám. Ale o té reakci jsem nevěděl.“
„Na celém světě. Lidé plakali, bezcílně bloumali v ulicích a mluvili o tom.“
Paul přikývl. „A když to vypadalo, že v povídce ,Poslední případ‘ zemřel Sherlock Holmes, čtenáři Doyla tak dlouho pronásledovali, dalo by se říct, až ho donutili napsat pokračování, v němž ho oživil.“
„Přesně tak. Lidé literární postavy milují. Ale když od­mys­lím důležitou roli, kterou fikce v našem životě hrají, ve vašem případě se domnívám, že lhostejnější vnímání příběhů Sherlocka Holmese představuje veliký pokrok.“ Doktor působil neobvykle nadšeně.
„Myslíte?“
„Je to znamení, že jste ochoten – a připraven – vystoupit z fiktivní existence a vstoupit do té reálné.“
Tohle bylo zajímavé, přímo fascinující. Paul cítil, že mu srdce bije rychleji.
„V minulosti bylo cílem vašich návštěv u mě a u jiných terapeutů naučit se vést méně osamělý a více společenský život. Najít si práci, partnerku, možná založit rodinu. A toto je perfektní příležitost.“
„V jakém smyslu?“
„Příběhy Sherlocka Holmese ve vás rezonovaly z několika důvodů. Domnívám se, že tím nejdůležitějším byly vaše schopnosti: inteligence, umění analyzovat, dedukovat – a podobně.“
„Tak nějak moje mysl pracuje,“ připustil Paul.
„Vzpomínám si na vaši první návštěvu u mě,“ řekl doktor Levine. „Ptal jste se mě na mou ženu a syna – jak se mu líbí ve školce. Jenomže já nenosím snubní prsten a neměl jsem tu žádné rodinné fotografie. O své rodině jsem se slovem nezmínil a nemám ve zvyku zveřejňovat soukromé informace na internetu. Tehdy jsem předpokládal, že jste prostě hádal –
trefil jste se, když už o tom mluvím –, dnes se však domnívám, že jste si ta fakta o mně vydedukoval, nemám pravdu?“
Paul naklonil hlavu. „Máte.“
„Jak?“
„No, pokud se týká skutečnosti, že máte dítě předškolního věku, usoudil jsem tak podle otisku prstu ušpiněného džemem nebo marmeládou na vašich nohavicích – přibližně ve výšce odpovídající čtyř či pětiletému děcku, které při snídani objímá tátu, jenž stojí vedle něho. A nikdy jste neordinoval před jedenáctou dopoledne, což mi prozradilo, že jste ten z rodičů, který si vzal na starost dopravu potomka do školky. Kdyby už chodil na základní školu, musel byste ho vozit mnohem dřív a mohl byste přijímat pacienty už v deset nebo i v devět. No a usoudil jsem, že vozíte dítě do školky proto, že pracujete sám na sebe a tudíž máte pružnější pracovní dobu než vaše manželka. Byl jsem si jistý, že ona je zaměstnána na plný úvazek. Tohle je přece Manhattan, kde jsou dva příjmy v rodině pravidlem a nutností.“
Paul si odkašlal. „A teď proč syn a ne dcera. Holčičky jsou v tomto věku čistotnější než chlapci a dcerka by si jistě utřela ruce, než by vás objala. A proč jenom jedno dítě? Vaše ordinace i tato budova jsou poměrně skromné, takže zřejmě nebudete žádný milionář. Tohle spolu s vaším věkem mi napovědělo, že pravděpodobně nemáte víc dětí. Pokud se manželky týče, usoudil jsem, že i kdybyste měl manželské problémy, jako psychoterapeut byste se jistě usilovně snažil udržet vztah pohromadě, takže rozvod prakticky nepřipadal v úvahu. Ano, existovala možnost, že jste vdovec, ale nepokládal jsem ji za pravděpodobnou.“
Doktor Levine potřásl hlavou a rozesmál se. „Sherlock Holmes by na vás byl hrdý, Paule. Povězte mi, ta vaše schopnost dedukce je vám přirozená?“
„Naprosto. Je to pro mě něco jako hra. Koníček. Kdykoliv jsem venku, prohlížím si kolemjdoucí a zkouším o nich něco vydedukovat.“
„Podle mě byste měl zvážit, zda tyto schopnosti nevyužít v normálním životě.“
„Jak to myslíte?“
„Vždycky jsem se domníval, že akademický nebo nakladatelský svět není pro vás to pravé. Podle mě byste si měl najít práci, kde byste tyto své schopnosti nejlépe uplatnil.“
„Například?“
„No, možná právo. Nebo… Vy jste přece studoval matematiku a přírodní vědy, že?“
„To je pravda.“
„Nuže, podle mě by byla dobrou volbou kriminalistika.“
„Ne že bych o tom neuvažoval,“ odvětil Paul nejistě. „Domníváte se však, že už jsem na to připravený? Myslím připravený vstoupit do reálného světa.“
„To rozhodně jste,“ prohlásil doktor bez váhání.

O autorovi povídky

Jeffery Deaver (*1950) v jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů. V sérii Kathryn Danceová vyšly čtyři stejně napínavé a jedinečné romány: Spící panna, Kříže u cesty, Tvůj stín a Zapadákov. Vedle toho je Jeffery Deaver autorem několika dalších úspěšných sérií, k nimž patří Lincoln Rhyme, John Pellam a Rune. Přečtěte si naše recenze k některým knihám z těchto sérií, např. k Lekci smrti nebo ke Sběrateli kůží. Nezapomeňte se také podívat na náš článek, v němž je přehledně představeno hned několik autorových příběhů. Deaver vytvořil rovněž řadu samostatných románů a povídkových sbírek.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Deaver, Jeffery – Child, Lee – Patterson, James – , kol.

Domino, 2016