Další román z cyklu tzv. „dánovek“, tedy knih slovenského autora detektivních příběhů opsaných ze skutečného života, vydalo ve své jednotné sérii nakladatelství Slovart. Jmenuje se Cela číslo 17 a vypráví příběh roku 1994 a 1998.

V roce 1994 byl odsouzen Kamil Puskailer, profesor matematiky a fyziky na vysoké škole, za vraždu manželky, kterou nespáchal. Jako inteligentní člověk má problém zapadnout mezi ostatní vězně a neumí si představit, jak přežije následující dny a týdny.

Je tady teprve osmnáct hodin a čtyřiačtyřicet minut a zmlátili ho na cele, ukradli mu peníze, ukradli mu cigarety, přestože nekouří a nikdy nekouřil, ukradli mu snídani, zmlátili ho na umývárně kvůli posranému umyvadlu, zgustnul si na něm dozorce s gestapáckým chováním, další, který by mohl být jeho bráchou, ho chlácholil, přijal ho ředitel a málem si potykali, vychovatel mu dal lejstra a slíbil pomoc ve všem… Skrze lejstra.

Sevřel mříž a ze všech sil s ní zalomcoval. Ze všech sil a zoufale. Pane Bože!! Je tady vůbec někdo normální? (str. 47–48)

Na Vánoce roku 1998 je Richard Kraus odvolán od štědrovečerní večeře k zavražděnému muži. Leží na ulici jen v triku a trenýrkách a ze zad mu trčí bajonet. Ze kterého bytu v domě se vypotácel ven a kde se tedy skrývá jeho vrah, nedá Krausovi a jeho parťákovi Chosému velkou práci. Mnohem těžší bude rozlousknout starý zločin, za který si odpykává trest Kamil Puskailer. Jeho deník, v němž si pravdivě zaznamenával svůj život od seznámení se svojí ženou až po nástup do vězení, našel dozorce a poprosil Krause o soukromé přešetření té čtyři roky staré události. Nesrovnalostí je ve spisu dost a nové výslechy starých svědků ukazují, že na případu něco smrdí…

Přiznám se, že po všech knihách Dominika Dána, které mne bavily více (Moucha, Mucholapka, Kráska a zvíře) či méně (Popel všechny zarovná, Rudý kapitán), jsem tentokrát měla od začátku strach, že mě Cela číslo 17 zklame úplně. Netradiční vyprávění příběhu z úst nespravedlivě odsouzeného, líčení vězeňských zážitků a jeho bezvýchodné situace nebyly zrovna tím, co jsem od detektivky očekávala. Naštěstí pak naskočila na „plac“ stará známá parta „mordýřů“ a během jednoho večera objasnila vraždu neznámého muže. To už román dostal svůj obvyklý spád. A když Richard Kraus na žádost poručíka Velického rozjel soukromé vyšetřování uzavřeného případu vraždy Julie Puskailerové, bylo už vše ve starých kolejích. Hledání svědků, rozkrývání nesrovnalostí v jejich výpovědích, mísení faktů a dedukcí, sledování stop a hra s nebezpečným protivníkem, který si je příliš jistý sám sebou – to už byla jiná káva. Dominik Dán ve své nejlepší kondici.

Pochopitelně vyřešení hádanky, kdo vraždil, když ne manžel, je překvapivé, ale že všichni „záporáci“ budou potrestáni, je zřejmé. Ano, pohádka pro dospělé má svůj šťastný konec. A tak to má být. Abychom mohli klidně spát a věřit i dál tomu, že ti, kdo páchají zlo, dojdou své spravedlivé odměny.

Máte-li tedy knihy Dominika Dána rádi, budete možná zaskočeni jiným konceptem knihy, než je obvyklé, ale určitě autorovi malé vybočení rádi prominete, jakmile vás druhá půle knihy odmění za vaši trpělivost klasickou kriminálkou. Jestliže knihy slovenského autora neznáte, pak vám nic nebrání se do knihy začíst bez jakýchkoliv předsudků a udělat si obrázek o literární úrovni a obsahu sami. Námětů na přemýšlení Cela číslo 17 poskytuje dost: o slepé spravedlnosti, soudní mašinérii, o vězení, kde výkřiky, že je někdo nevinný, nikdo nebere vážně, vášni, která oslepuje rozum, přátelství, které dává sílu žít dál, bezmoci a zoufalství, které vede k unáhleným činům. Stačí se začíst…

Související knihy

Dán, Dominik

Slovart, 2016