Ukázka z knihy Krevní msta (Alyxandra Harveyová)

Teenagerské čtvrtky: Alyxandra Harveyová – Krevní msta

3.5.2012 Tereza Zítková Bez komentáře

Druhý díl o mladých upírech plný dobrodružství je tady. Přečtěte si ukázku, která vás pohltí do té úžasné atmosféry. Láska je přeci tou nejlepší mstou.

Alyxandra Harveyová: Krevní msta

Udělal jsem krok stranou, abych nevrazil do Isabeau, kdyby se rozpoutala bitva.
„To je ten tvůj mladík?“ zašeptala Kala chraptivě. Isabeau na mě kratince pohlédla.
„To je Logan Drake,“ řekla jen. „Logane, tohle je Kala.“
„Rád vás poznávám.“ Dobře mě naučili poklonit se a při tom nespouštět ruku ze zbraně.
Kala zakejhala jako spokojená kachna. Líp se to popsat nedá. „Říkala jsem ti, že kosti nikdy nelžou,“ poznamenala. Přísahal bych, že Isabeau nepatrně zrudla. Magda si ji změřila ostrým pohledem a mě vzápětí taky.
„Co je?“ bránil jsem se.
„Na to teď není správná chvíle,“ zamumlala Isabeau. „A vůbec, tak to přece není.“
Nebyl jsem si jist, co tím myslela, ale silně jsem pochyboval, že bych s ní mohl souhlasit.
Isabeau jemně odhrnula copánek z Kaliny tváře. „Jsi zraněná? Co se stalo?“
Kala zvedla ruku k rameni. „Budu v pořádku. Napila jsem se krve a kotník se už taky usadil na své místo. Nemusela ses kvůli tomu vracet.“
„To jsem tedy musela,“ namítla Isabeau. „Kdo ti to udělal? Věrní?“
Kala vzdychla. „Ano. Šla jsem sbírat houby na posvátný čaj a oni mě přepadli.“
Málem jsem utrousil poznámku, že jestli chtěla houbičkový čaj, mohla si ho klidně koupit od kdekoho v postranních uličkách Violet Hillu nebo dokonce i na některé z farem v okolí. Violet Hill svou povahu pokrokového hippie města vůbec netají.
„A to jsi šla sama?“ zamračila se Isabeau. „Kalo, víš, že bys měla vždycky mít nějaký doprovod. Tobě přece boj zrovna moc nejde.“
Překvapilo mě, že tohle slyším. Předpokládal jsem, že vůdkyně tak bojovného kmene by měla ovládat jakoukoliv zbraň.
„To, že jsem upírka, ještě nemusí nutně znamenat, že musím být taky bojovnice,“ obrátila se Kala ke mně. Bylo jasné, že má talent na jiné věci, například na čtení myšlenek.
„A poznala bys někoho z nich?“ zeptala se Magda.
Kala se pokusila posadit; zády se opřela o obrovského černého psa.
„Ne, bylo jich několik. Měli podivné aury a to mě rozptylovalo. A psi je zahnali dřív, než jsem se po nich stačila pořádně podívat. Ahoj brachu,“ dodala, když jí Velikáš z boku olízl tvář. „Taky mě mohli probodnout. A rozhodli se, že to neudělají.“
Isabeau se posadila na paty. „Merde.“ Zachmuřeně se na mě podívala. Musel jsem potlačit touhu položit jí pro útěchu dlaň na rameno. Asi by mi zlomila ruku, kdybych se o to pokusil. Jenže právě proto mi připadá ještě přitažlivější, sakra! Já už jsem z ní fakt nadranc. „Ale jestli nechtěli Kalu zabít, tak to byla jen lest, aby odvrátili naši pozornost od něčeho jiného.“
„A aby nás dostali ven z královských jeskyní a navedli nás k té pasti s Hel-Blary.“
„To se mi vůbec nelíbí, že se mnou někdo manipuluje jako s loutkou,“ řekla Isabeau ponuře.
„Taky bych se divil, kdybys jásala,“ podotkl jsem suše.
Isabeau vstala. „Víš určitě, že to není nic vážného?“ zeptala se ještě jednou.
Kala přikývla. „Budu v pořádku, neboj se.“
„Tak to budu muset jít a dobře se nad tím zamyslet,“ řekla Isabeau spíš jen sama pro sebe a loudala se zadumaně pryč. Velikáš vedle ní, jako obvykle.
I Magda chtěla jít za ní, ale Kala ji zastavila. „Nech ji být,“ řekla, ale dívala se při tom na mě.
„Páchnete po dobytku,“ ozvala se znovu po krátké odmlce. „Co jste vyváděli?“
„Padli jsme do léčky,“ řekla Magda trpce. Otočila se ke mně a dodala: „…kterou na nás nastražili jeho lidé.“