Autorem knihy T. G. Masaryk a židovství, kterou vydalo nakladatelství Academia roku 2016, je český spisovatel, historik a bývalý diplomat Miloš Pojar. Miloš Pojar, vlastním jménem Popper, byl prvním československým porevolučním a následně prvním českým velvyslancem v Izraeli. Pojar vystudoval orientalistiku a filosofii na Univerzitě Karlově a poté angličtinu na Columbia University. V letech 1966 až 1990 působil v nakladatelství Academia jako redaktor pro filosofii a výrobní referent. Působil rovněž jako ředitel Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze, člen Česko-německého fondu budoucnosti a hostující pedagog na New York University in Prague.

Miloš Pojar napsal řadu knih s židovskou a izraelskou tematikou. Zabýval se českými dějinami, osobností Tomáše Garrigua Masaryka, česko-německými vztahy a dějinami českých Židů. Mezi jeho díla patří například publikace Izrael – stručná historie států, Stín šoa nad Evropou a Moje setkání s židovstvím. Jeho nejnověji vydaná kniha T. G. Masaryk a židovství se věnuje Masarykovu vztahu k Židům a židovské otázce, které se náš první prezident věnoval prakticky po celý život již od útlého mládí. V knize najdeme mnoho citací z Masarykových textů, dokládajících mimo jiné jeho velmi nevyrovnaný vztah k této problematice, například:

„V letech padesátých (…) na Hodonínsku každý ten Slováček byl vychováván k antisemitismu; vychováván rodinou, školou, kostelem, celou společností. Maminka nám zakázala přibližovat se k Lechnerovým, židé potřebují prý křesťanské krve, krve dětské. (…) Pověra o křesťanské krvi se mně tak vžila, že jsem pokaždé, když jsem se náhodou dostal poblíž nějakému židovi (…) okukoval jeho prsty, nelpí-li na nich krev. Ten hloupý zvyk jsem měl dlouho.“ (str. 17–18);

„A vidíte, po celý život jsem se snažil dávat pozor, abych nebyl k Židům nespravedlivý; proto se říkalo, že s nimi držím. Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“ (str. 20–21)

Publikace je rozdělena na deset kapitol, věnujících se jednotlivým subtématům hlavní problematiky. Těmito kapitolami jsou například „Masaryk a českožidovské hnutí“, „Masaryk a Židé za první republiky“, „Masaryk a sociální otázka; Marx a Masaryk k židovské otázce“, „Masarykova návštěva Palestiny v roce 1927“ a nebo kapitola, která se jeví z mého pohledu nejzajímavější, jmenovitě „Masaryk a antisemitismus. Hilsneriáda“. Tato část bude pro čtenáře zajímavá i z toho důvodu, že letos měl premiéru film Viktora Polesného Zločin v Polné. Čtenář tedy bude moci sám zhodnotit, nakolik se film drží historické pravdy.

Celá kniha je protkána výňatky z textů T. G. Masaryka, které místy převažují nad samotným odborným textem. To klade zvýšené nároky na čtenáře, jenž se musí velmi často „přepínat“ do jiného čtenářského režimu, aby mohl bez problémů zpracovat poněkud archaicky psané citace. Odměnou za snahu budou čtenáři nadčasové myšlenky, aplikovatelné i na současné krizové situace. Jako příklad uvedu citaci o židovské emancipaci:

„(…) Nedej se ošiditi, nedělej lehkomyslně dluhy, buď opatrný: to jsou skoro všechna pravidla, s kterými se ubráníme, a proto považuji všechny řeči, jako by emancipace židů mohla všem ostatním tak velice uškoditi, za marné a přepjaté. Jestli jsme skutečně tak bídný a ničemný národ, aby nás několik tisíc židů ve všech obchodech atd. předehnalo a předstihlo: věru nestojíme ani za politování! Avšak není tomu tak a přesvědčíme se brzy, že emancipace židů v celku nám ani dost málo neuškodila, nýbrž prospěla ještě, jakož musí prospěti každá spravedlivá věc. A ať si mluví kdo chce co chce, nespravedlivé jest každé politické utiskování.“ (str. 140)

Kniha seznamuje čtenáře s pohledem, jaký měl Masaryk na Židy a židovskou otázku. Jak autor rekapituluje v závěru knihy, Masaryk považoval Židy za národ na základě jejich víry a historické tradice. Podporoval myšlenku, aby Židé byli uznáni jako národnostní skupina v Rakousku, ale nebyl pro to, aby Židé získali českou nebo německou národnost, pokud si podrží židovské náboženství. Židé se tedy neměli stát Čechy nebo Němci, ale zvolit si vlastní židovskou národnost (nesouhlasil tedy s českožidovským hnutím, na rozdíl od jeho vlastní realistické strany). Židé vnímali Masaryka pozitivně kvůli jeho boji proti antisemitismu a za podporu sionismu, Masaryk ale nebyl prost některých předsudků obecně vlastních antisemitismu. Šlo mu více o zlepšení postavení Židů než o boj proti antisemitismu. Autor rovněž cituje Hillela Kievala, který říká, že „Masarykovy názory vůči Židům vykazují dichotomii mezi jeho citovou povahou a jeho rozumovými a ideologickými důvody. Citově Masaryk nikdy zcela nepřekonal svou nedůvěru a podezřívavost vůči Židům, které se naučil v dětství.“ (str. 226)

Knihu Masaryk a židovství doporučuji především čtenářům zajímajícím se o problematiku českožidovského hnutí a antisemitismu a o osobu Tomáše Garrigua Masaryka hlouběji než pouze povrchně. Jde o velmi přínosný příspěvek k tomuto tématu.

Související knihy

Pojar, Miloš

Academia, 2016