A tak jsem se rozhodla, že letos bude všechno jinak.
Letos v létě budu štíhlá. Nebudu „v toleranci“, jak odpověděl na otázku ohledně atraktivnosti mé postavy můj bratr. Nebudu už ani „Nejsi tlustá, prosím tě, máš jenom velký prsa no a ty ti dělají ty varhánky na břiše, na, vem si ještě kousek, jsem se s tím dělala…“ podle mámy.
Letos si léto užiju jinak!
K narozeninám jsem si přála nové běžecké boty. K svátku jsem si přála, aby mi nikdo nedal žádný dort. Lednici jsem přála, aby ji odnesl čert, a v hospodě jsem si přála, aby měli na jídelníčku jenom vodu. Ty boty jsem dostala, dort taky, lednice chladí a vodu mají všude, jenom mi k ní vždycky přinesou ještě dvojku bílého. Které ale objednává moje druhé já, to horší!
Došla jsem k poznání číslo jedna, když se budu hýbat, zhubnu do kalhot s útlým pasem, a navíc budu moci sníst a vypít cokoliv!
A tak jsem se rozběhla do světa, přesněji teda do okolí řeky Aire, která protéká městem Leeds, kde momentálně žiju. Jenomže při přesunu ze Španělska (kde jsem žila dřív) do Anglie jsem zapomněla přibalit jednu zásadní věc. Slunce. Takže můj pohyb byl sice od začátku nadmíru motivovaný, ale taky do poslední nitě promočený. V Leeds běhají všichni. V dešti, ve sněhové vánici, ve větru… řekla jsem si, že nebudu srab. Obula jsem si nové boty a vyběhla. Lomcoval se mnou vítr, který profukoval elasťáky, přesto jsem doběhla do cíle vytyčené trasy.
Na vlasech se mi rozpouštěly sněhové vločky a pletená bambule mě plácala střídavě do uší a čela. Doběhla jsem do cíle vytyčené trasy. Pršelo, přeskakovala jsem šneky, kteří se plazili po stezce, a mokrým rukávem si utírala kapky, které mi běhaly kolem očí. Ani tehdy jsem to nevzdala. Vysvitlo slunce, doběhla jsem do cíle a můj slovník neobohatilo ani jedno neslušné nebo i přímo sprosté slovo.
Běhala jsem, a tak jsem sama sobě odpustila malou Colu, dva proužky čokolády s mentolovou náplní, kterou neměl nikdy nikdo vymyslet, i večerní kakao s tím, že teď hodně pracuju na další knize, jsem psychicky vyčerpaná a s tím kakajíčkem zkrátka usnu rychleji a lépe. A hlavně, ráno půjdu zase běhat.
Přijela jsem na návštěvu k rodině mého bratra, protože se jim narodila druhá dcerka. Bylo hezky, sluníčko pálilo a ve vzduchu bylo cítit už trochu léta, takže plavky a lehátko na zahradě.
„Prosím tě, rozmaž tetě krém ještě tam na tom špíčku,“ slyšela jsem instrukci, kterou dal můj bratr své starší dceři. To nebude na mě, já nemám špíčky. Já běhám. Tady bude v okolí ještě nějaká jiná teta. Hmmm není, tak to už musela odejít.
A potom se stala věc, která definitivně rozhodla nastolit plán číslo dvě. Seděli jsme s bratrem na pohotovosti, protože se mu stal úraz. Zavolali ho do ordinace. Doktorka odešla z ordinace pro výsledky. Nakoukla jsem dovnitř.
„Tak co?“
„Ještě nevím.“
„Ty jo, to je pěkná ordinace. Hele, tady mají váhu.“
„Tak já se zvážím. Zhubnul jsem. Teď ty.“
„Tak jo…“
„Kam jdeš?“
„Jdu se zabít.“
Plán číslo dvě měl naprosto jiná pravidla. Přečetla jsem si článek, který měl někdo napsat o tři měsíce dřív, že pohyb má na hubnutí jen pramalý vliv. Důležitá je změna jídelníčku. A nejzdravější varianta je samozřejmě kombinace obojího. Rozhodla jsem se, že zdravá budu až potom, co zhubnu. Vynechám běh a vynechám kakao.
Koupila jsem mrkev, růžičkovou kapustu, rýži, cuketu, lusky a brokolici, zelený a bílý čaj, kilo citrónů, borůvky a mango, avokádo a krevety, vlašské oříšky a jogurt. A potom nad tím jogurtem snila o vanilkovém pudinku. Růžičková kapusta mi připomínala marcipánové bonbóny, zabalené v zeleném staniolu v bonboniéře Orient. U krevet jsem byla ráda, že je někdo aspoň zbavil toho vyděšeného výrazu. Místo vína – voda s citrónem, místo čokolády – borůvky a vlašský ořech, místo latté – sójové mléko. Pak následovalo několik dnů, kdy člověku nechutná ani ten hlad. A vyústěním byl okamžik, kdy jsem si dala bavorskou klobásu ve stánku s tím, že to neřeknu ani sama sobě.
Varianta číslo dvě mi přišla náročnější než varianta číslo jedna.
A tak jsem se rozhodla pro variantu tři. Užiju si léto, protože je léto. Místo článku o tom, jak zhubnout, si přečtu ve Forbesu o jednom ze třiceti schopných lidí pod třicet. Dám si kafe, nohu na stůl a třeba i kousek dortu. Večer si půjdu zaběhat, protože chci, a ráno si dám k snídani jogurt, když na něj budu mít chuť. A přestanu se stresovat tlaky, protože jediný tlak, který je potřeba vyvinout, je ten, umět si svůj život trochu víc užít! Krásné léto.

Ivana Chřibková

Ivana Chřibková se narodila ve Štěpánkovicích na severu Moravy. Po studiích na střední škole začala pracovat pro kulturní rubriku opavského týdeníku Kamelot. Později pro deník Svoboda v Ostravě. Po práci na několika charitativních projektech se rozhodla přestěhovat do Prahy. Dostala místo redaktorky týdeníku Ano televize Nova. Na Nově potom zůstala ještě dalších deset let.
Z pozice redaktorky printového týdeníku postoupila na pozici redaktor webových stránek televize, které úspěšně spolu rozvíjela až k dnešní podobě. Z pozice redaktorky povýšila na pozici editorky, která online zpracovávala první reality show České a později ČeskoSlovenské SuperStar a také ostatních pěveckých show. Později se stala šéfredaktorkou redakce webu nova.cz. Po online kariéře dostala nabídku pracovat jako producent a scenárista pořadu Volejte Novu. Vytvořila novou podobu pořadu tak, jak jej znáte z televizní obrazovky dnes. Po všech těchto zkušenostech se rozhodla kariéru na Nově ukončit a změnit svůj dosavadní život. Přestěhovala se do španělské Andalusie, kde napsala svou první knihu. Dnes žije ve městě Leeds v Anglii a momentálně se věnuje práci na další knize. Je autorkou knihy Suchý hadr na dně mořském (2015).

Související knihy

Chřibková, Ivana

Bookmedia, 2015