Každých čtrnáct dní s nimi sdílí domácnost Borisovy dvě děti, které má ve střídavé péči. Berušky, trpaslíci, vdolečci… jak je láskyplně oslovuje Marie. Miluje Bělu a Adama, jako by byly její vlastní. Svého vlastního dítěte se už nejspíš nedočká, protože Boris se právě nehrne k tomu, aby se stal opět otcem. Boris se totiž ve skutečnosti poslední dobou, vlastně už hodně dlouho, nehrne vůbec k ničemu, co se týče rodiny. O děti se stará výhradně Marie. Boris si libuje v alkoholu a svých aktivitách, které skrývá za různé pracovní povinnosti. Jednoho dne Marie dostane zprávu, že z účtu neodešla platba za telefon pro nedostatek prostředků. Marie zjistí, že nešlo jen o jednu platbu. Boris, místo aby na účet zaslal svou část peněz na provoz domácnosti, určitý obnos z účtu navíc ještě vybral.

A Marie konečně pomalu odkládá růžové brýle. Boris na víkend údajně odjede na školení, ale ona už mu nevěří. Skládá si různé střípky událostí posledních týdnů a měsíců a začíná konečně vše vidět jasně. Kdy se vůbec Boris tak změnil? Kdy propadl alkoholu a začal zanedbávat ji i svoje vlastní děti? Jak to, že to neviděla dřív, když všichni okolo, kamarádky i matka, jí to dávaly dost jasně najevo? Navíc se už asi nikdy nedočká vlastního dítěte…

Marie se konečně rozhoupe a sbalí Borisovi kufry, zatímco je na onom důležitém školení. Tedy vlastně pytle…

Pravidlo průšvihu Petry Vernerové je klasický román ze života, nic neotřelého, co by už někdo nenapsal, ale četl se mi dobře. Marie mi sice nebyla dvakrát sympatická, nejspíš i díky svému velmi kladnému vztahu k vínu, kterého vypila v průběhu příběhu na můj vkus až příliš. Ale je pravda, že bez problémů své povinnosti v životě zvládala, nikde se neválela opilá a podobně. Přesto mi jako kladná hrdinka moc nesedla svým naturelem.

Jak jsem zmínila, námět není originální, podobných příběhů už bylo napsáno mnoho, ale autorčin styl mě bavil. Píše s lehkostí, vtipem, nebojí se sarkasmu a někdy je až cynická. Nejde o žádnou červenou knihovnu. Jako oddechovou četbu po náročném dni určitě můžu s klidným svědomím doporučit.

Obálka knihy je líbivá, řekla bych. Alespoň mně padla do oka hned. Zde určitě platí, že v jednoduchosti je krása.

Ukázka z knihy:

Na dno pytle letí Borisův oblíbený polštářek, kterým si podkládá hlavu při čtení. Hodinky, šup, naštěstí přistály na měkkém. Jsem vlastně ohleduplná, kamaráde, říkám si s nadhledem. Taky bych ti nemusela dát nic. Nebo všechno vyhodit. Nebo všechno roztřískat.

Začíná mě to bavit. Občas si utřu vzteklou slzu, ale neztrácím tempo. Beru všechno, co vidím, co najdu v přihrádkách a na policích, sklízím ty přezrálé plody našeho vztahu a házím je rovnou na kompost, i když původně mi měly osladit celý život. Čert tě vem, Borisi. Postupně ve mně přes zoufalství přebublá spalující, nelítostný vztek. Ach bože, s jakou rozkoší cpu do pytlů čisté oblečení dohromady s věcmi vytaženými z prádelního koše, chuchvalce textilu, zmačkané a smotané do koule, k špinavým ponožkám a boxerkám naházím teplé pulovry, džíny a pyžama a bundu a do dalšího pytle nasypu cédéčka a boty a navrch pár knih a batoh, tenisky… Zakážu si udělat pauzu. Nechci váhat.

Hodnocení: 4/5

Související knihy

Vernerová, Petra

Alpress, 2016