Americký spisovatel přijal pozvání Lukáše Hejlíka, s nímž během několika týdnů podnikne turné v rámci projektu LiStOVáNí. V červenci ho čeká účast na ostravském festivalu Colours Of Ostrava, kde se zúčastní diskuzního fóra. Robert Fulghum je mužem mnoha talentů a profesí. Jak přiznal na tiskové konferenci, zdlouhavé fronty na tradičních autogramiádách ho nudí, neboť není čas si se čtenáři popovídat. Tentokrát se tedy rozhodl uspořádat autogramiádu ve stylu šipkované, kdy podle několika vodítek příznivci spisovatele hledali po Praze, aby na závěr usedli u lahve vína a strávili tak s autorem kvalitní, s tradiční autogramiádou nesrovnatelné, odpoledne.

V našem rozhovoru přišla řeč na novou knihu, češství a výrobu bot.

Do České republiky jste přijel mimo jiné jako host projektu LiStOVáNí. Jaké to zatím je?

Šílené! Navštívili jsme dvanáct měst za čtyři dny, ve dvou dnech jsme stihli i čtyři představení v různých městech. Lukáš Hejlík je nespoutaný. Nemám ani čas myslet na to, že jsem unavený. (smích) Ale moc si to užívám. Už jsem viděl kouty Čech, které ani mnozí novináři nikdy nenavštívili.

Během představení předčítáte z knihy?

Sbor kolem projektu shrnuje děj mé knihy o tangu a také jednoho memoáru. Já mezitím předčítám z nové knihy Poprask v sýrové uličce. Většinou se na představení přiřítíme na poslední chvíli, a tak jdu publikum rozehřát, než se herci připraví. Hráli jsme ve velkých sálech, v malých kavárničkách a knihovnách. Všude nás přijali více než vřele. Mnohým připadá zvláštní, že bych přijel do tak malých měst a vesnic. Říkám jim, že oni za mnou přijeli již několikrát, tak je na čase, abych přijel já za nimi. Vyfotíme se, popovídáme si, je to báječné.

Ohledně tance, zabýval jste se jím někdy profesně?

Tanečníkem jsem celý svůj život. Jel jsem i do Argentiny na speciální akademii zabývající se tangem. Co mě na tomto tanci baví, je, že připomíná meditaci nebo bojová umění. Vždy je čemu se učit, člověk není nikdy hotový a vždy může přidávat „nástavbu“ tím, že do své rutiny zahrne nový krok. Stále navštěvuji hodiny a učím se.

Jste také sochař a na svých stránkách zmiňujete, že se chcete naučit vyrábět obuv.

Ano, už jsem se na příští léto zapsal na kurz výroby bot. Rád se učím novým věcem a udržuji si svou kreativitu.

Nejen v nové knize je prominentní dětský hlas, který do povídek zanáší lehkost. Inspirují vás průpovídky vašich vnoučat?

Mnoho mých nejlepších přátel jsou děti. Mám je rád a nemyslím si, že jsou nevinné a hloupoučké. Jsou to jen malí dospělí. Povídky do této knihy vybíral nakladatel a dětský námět v nich převažuje. Kniha je určená pouze pro české čtenáře a v angličtině nevyjde.

Na tiskové konferenci jste zmínil, že váš americký vydavatel nechtěl publikovat povídku, které se točila kolem močení na veřejnosti. Když vezmeme v úvahu vše, co v současné době hýbe americkou, nejen politickou, scénou, zdá se to až hloupé.

(c) Richard Klíčník

To ano. Zdá se mi, že jsme posedlí násilím. Nedomnívám se, že by docházelo k větší míře násilí než v minulosti, jen si toho více všímáme. Padesát lidí je zabito v nočním klubu, dalších padesát lidí je obětmi tam či tam. Nemůžeme sledovat všechny nehody na světě. To je život. Zaměřujeme se však pouze na ty unikátní. Jsme posedlí traumatickým úmrtím. Více lidí zemřelo v loňském roce, protože vypili moc mléka, než při přestřelkách. O tom se ale knihy nepíší.

Kniha Poprask v sýrové uličce je určena pouze českým čtenářům a do naší země se neustále vracíte. Ve Vašich genech bychom ale češství nedohledali.

V genech ne. Ve Státech však dodnes narazíte na české pekárny a podniky emigrantů. Od útlého mládí jsem tak s Čechy přicházel do styku. Poprvé jsem sem přijel v roce 1989 a všichni měli ruce před očima a obávali se vzhlédnout, nevěděli, co je čeká. Nyní je úžasné pozorovat  pokrok, ke kterému došlo. Praha je metropole dvacátého prvního století, všichni rozumí anglicky a je skvělé to pozorovat zvnějšku.

Nejen u nás jste se nejvíce proslavil krátkými eseji a povídkami. Kniha Třetí přání je tak ve Vaší tvorbě výjimkou. Zabývá se navíc mnohem obšírněji tématem filosofie. Byla kniha vůbec určena pro širší publikum?

Je to víceméně má autobiografie. Rád cestuji a všechna místa v knize jsem navštívil. Je v ní více pravdy než v jakékoliv jiné knize povídek. Chtěl jsem napsat něco, co bych si později rád znovu přečetl. Knihu jsem ilustroval a napsal k ní hudbu. Měl jsem také v úmyslu na stránky umístit „čichadlo“, místo, které by po setření vydalo vůni a dotklo se tak dalšího smyslu. Nezáleželo mi na tom, zda bude román někdy vydán.

Uplynulo téměř třicet let od vydání knihy Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Především zde jste známý právě díky této knize a dovedu si představit, že je tomu tak i ve Státech. Obtěžuje Vás toto zaškatulkování?

Tady se to dokonce čte na středních školách! Jedna milá věc na české kultuře je, že autor může psát povídky i romány i poezii a lidi ho budou nadále číst. Ve Státech se musíte zaměřit jen na jednu věc. Pro americké vydavatele je to občas matoucí, když autor přijde se zcela novou formou. „Napište další Školku, o to máme zájem.“ Tak nějak to probíhá.

Má vnoučata mi přezdívají „Kapitán Školka“. Vnučka si myslí, že si na živobytí vydělávám bankovními loupežemi. Jednou se mě zeptala, co dělám, tak jsem prohodil, že přepadávám banky. Teď je jí patnáct, tak už mě asi prokoukla. I nadále ale lidem říká, že její děda je lupič.

Související knihy

Fulghum, Robert

Argo, 2016