Knihu Biocentrismus vydalo nakladatelství
nakladatelství Barrister & Principal.

 

NEJASNÝ VESMÍR

Vesmír je nejen podivnější, než si představujeme, ale je podivnější, než si vůbec dokážeme představit.
John B. S. Haldane, Possible Worlds (1927)

Svět není celkem vzato tím místem, které popisují naše učebnice.

Už několik století, počínaje zhruba renesancí, ovládá vědecké myšlení, pokud jde o stavbu vesmíru, jediný názorový přístup. Současný model nám přinesl netušené vhledy do povahy vesmíru – a bezpočet aplikací, které změnily každý aspekt našeho života. Ale dospěl již ke konci svého užitečného života a musí být nahrazen radikálně odlišným paradigmatem, které odráží hlubší, až dosud naprosto přehlíženou rovinu reality.

Nový model se tu neobjevil náhle jako dopadající meteorit, který změnil biosféru před 65 miliony lety. Spíše jde o hlubokou, postupnou změnu podobnou pohybu tektonické desky, jejíž základy leží tak hluboko, že když se jednou pohnuly, už se nikdy nevrátí zpět. Jeho geneze se skrývá v pozadí racionálního znepokojení, které dnes palčivě pociťuje každý vzdělaný člověk. Nespočívá v jedné diskreditované teorii, ani v nějaké jediné kontradikci v současné chvályhodné posedlosti vymýšlením Teorie velkého sjednocení, která by mohla vysvětlit vesmír. Jde spíše o problém tak hluboký, že v podstatě si už každý uvědomuje, že ve způsobu, jakým si vizualizujeme vesmír, Je něco absurdního.

Starý model předpokládá, že vesmír byl poměrně donedávna neživou sbírkou navzájem se srážejících částic, které se podřizují předurčeným zákonitostem, jejichž původ je obklopen záhadou. Takový vesmír se podobá hodinkám, které se samy nějak natáhly a s určitou přípustnou mírou kvantové nahodilosti budou tikat poměrně předvídatelným způsobem. Život původně vznikl nějakým neznámým procesem a poté prodělával změny svých forem prostřednictvím darwinovských mechanismů, které fungují podle stejných fyzikálních zákonitostí jako částice.
Život zahrnuje vědomí, ale tomu moc nerozumíme, a v každém případě je výlučně záležitostí biologů.

Zde však nastává problém. Vědomí není jen otázkou pro biology; je to problém fyziky. V moderní fyzice není nic, co by vysvětlovalo, jak skupina molekul v našem mozku vytváří vědomí. Krása západu slunce, zázrak zamilovanosti, chuť lahodného pokrmu – to vše jsou pro moderní vědu záhady. Nic ve vědě nedokáže vysvětlit, jak z hmoty vzniká vědomí. Náš současný model prostě vědomí nepřipouští a naše chápání tohoto nejzákladnějšího fenoménu naší existence je v podstatě nulové. A zajímavé je, že náš současný model fyzikálního světa to ani nepokládá za problém.

Nikoli náhodou vědomí opět vystupuje ještě v naprosto odlišné oblasti fyziky. Je dobře známo, že kvantová teorie, i když matematicky funguje neuvěřitelně dobře, nedává logický smysl. Jak podrobně vysvětlíme v následujících kapitolách, zdá se, že částice reagují na vědomí pozorovatele. Protože to nemůže být pravda, považovali kvantoví fyzikové kvantovou teorii za nevysvětlitelnou nebo ve snaze ji vysvětlit přicházeli s komplikovanými teoriemi (například o nekonečném počtu alternativních vesmírů). Nejprostší vysvětlení – že subatomární částice skutečně na nějaké úrovni reagují s vědomím – zachází příliš daleko za současný model, než aby se o něm vážně uvažovalo. Nicméně je zajímavé, že dvě největší záhady fyziky zahrnují vědomí.

Ale i kdybychom otázky vědomí ponechali stranou, když přijde na vysvětlení základních stavebních kamenů našeho vesmíru, má současný model ještě mnoho dalších nedostatků. Vesmír (podle posledních zdokonalených poznatků) se začal rozpínat z ničeho před 13,7 miliardy let při titánské události humorně nazvané velký třesk. Ve skutečnosti nechápeme, jaký je původ velkého třesku, a neustále tuto teorii drátujeme podrobnostmi, včetně fyzikou dodatečně přidaného inflačního období, kterému sice nerozumíme, ale jehož existence je nezbytná, má-li být teorie ve shodě s našimi pozorováními.

Když žák šesté třídy položí tu nejzákladnější otázku ohledně vesmíru, tedy „Co se dělo před velkým třeskem?“, učitel, je-li dost informovaný, má odpověď hned po ruce: „Před velkým třeskem nebyl čas, protože čas může začít až spolu s hmotou a energií, takže otázka nemá smysl. Je to jako ptát se, co je severněji než severní pól.“ Žák se posadí, zavře ústa a každý předstírá, že mu právě bylo sděleno nějaké skutečné poznání.

Někdo se bude ptát: „Co to je, do čeho se rozpínající se vesmír rozpíná?“ A opět, profesor je připraven: „Nemůžeš mít prostor bez objektů, které ho definují, takže si musíme představit vesmír nesoucí s sebou svůj vlastní prostor do stále větší vzdálenosti. A zase, je chybné představovat si, jak by vesmír vypadal ,zvenčí‘, protože vně vesmíru nic neexistuje, takže ani tato otázka nedává smysl.“

„Dobrá, můžete mi alespoň říci, co tedy byl velký třesk? Je pro něj nějaké vysvětlení?“ Když byl můj spoluautor líný, svým vysokoškolským studentům po léta odříkával jako záznamník, ozývající se po skončení pracovní doby, standardní odpověď: „Pozorujeme částice, které se materializují v prázdném prostoru a pak zanikají; to jsou kvantově mechanické fluktuace. Nuže, při dostatečném čase lze očekávat takovou fluktuaci, která bude zahrnovat tolik částic, že vznikne celý vesmír. Je-li vesmír skutečně kvantovou fluktuací, bude vykazovat právě ty vlastnosti, které pozorujeme.“

Ale i tento profesor si v okamžicích klidu, kdy bude sám, alespoň na chvilku položí otázku, jak mohly vypadat takové věci, jako je třeba úterý před velkým třeskem. I on si do morku kostí uvědomuje, že nikdy nemůžeme dostat něco z ničeho a že velký třesk není vůbec žádným vysvětlením původu všeho, ale přinejlepším pouze částečným popisem jednotlivé události v kontinuu, které je pravděpodobně bezčasové. Krátce řečeno, jedno z nejznámějších a nejoblíbenějších „vysvětlení“ původu a povahy vesmíru tvrdě naráží na slepou zeď právě v tom okamžiku, kdy se zdá, že dospívá ke svému ústřednímu bodu.

Během celé této přehlídky si samozřejmě několik lidí z davu náhodou všimne, že císař ve svém rozpočtu zřejmě škudlil na šatech. Jedna věc je respektovat autoritu a uznávat, že teoretičtí fyzikové jsou vynikající lidé, přestože u švédského stolu se většinou pobryndají. Ale v určitém bodě si začnou vlastně všichni myslet nebo alespoň cítit: „Reálně to nefunguje. Nevysvětluje to nic zásadního. Celé to od A do Z není uspokojivé. Nezní to pravdivě. Nevzbuzuje to takový pocit. Není to odpověď na mé otázky. Za těmito břečťanem porostlými zdmi má kořeny něco jiného a ty sahají hlouběji než sirovodík uvolňovaný těmi, kdo ukvapeně vstupují do tohoto bratrstva.“

V současném modelu vycházejí na povrch jako krysy hemžící se na palubě potápějící se lodi další a další problémy. Nyní vychází najevo, že celé to množství naší milované, důvěrně známé baryonové hmoty – tj. všeho, co vidíme, a všeho, co má formu – plus všechny známé energie musíme prudce redukovat na pouhá čtyři procenta vesmíru, kdežto dvacet čtyři procenta tvoří temná hmota. Ale opravdu podstatnou částí vesmíru se náhle stává temná energie – a tímto termínem se označuje něco nanejvýš záhadného. A mimochodem, expanze vesmíru se nezpomaluje, ale zrychluje. Za několik málo let se základní povaha vesmíru obrátila naruby, patrně aniž si toho na úřadu studené sprchy všiml.

V posledních několika desetiletích proběhla závažná diskuse o základním paradoxu ve stavbě vesmíru, jak ho známe. Proč jsou fyzikální zákony vyladěny přesně tak, aby existoval život? Kdyby byl například velký třesk jen o jednu miliontinu mohutnější, vesmír by se rozpínal příliš rychle a nevytvořily by se galaxie, a tedy by se ani nevyvinul život. Kdyby silná jaderná síla poklesla o dvě procenta, atomová jádra těžších prvků by nedržela pohromadě a jediným druhem atomů ve vesmíru by byl nejjednodušší vodík. Kdyby byla jen o vlas slabší gravitační síla, hvězdy (včetně Slunce) by se nezažehly. To jsou jen tři z více než dvou set fyzikálních parametrů ve sluneční soustavě a ve vesmíru, které jsou tak přesné, že to zásadně zpochybňuje věrohodnost názoru, že jsou náhodné – i když právě to otevřeně tvrdí současná standardní fyzika. Tyto základní konstanty vesmíru – konstanty, které nepředpovídá žádná teorie – se všechny zdají být pečlivě vybrané, často s velkou přesností, aby umožnily existenci života a vědomí (ano, vědomí zvedá svou znepokojivou paradoxní hlavu už potřetí). Starý model pro to nemá absolutně žádné rozumné vysvětlení. Ale odpovědi, jak uvidíme, nabízí biocentrismus.

————————————–

Jestliže vás ukázka zaujala, můžete pokračovat ve čtení delší ukázky.

---

Nakladatelství Barrister & Principal bylo založeno v roce 1994 a vydává původní i překladovou prózu a poezii včetně dětské literatury, knihy z dějin a teorie umění, z českých a světových dějin, náboženství a teologie, psychologie, sociologie, politologie a politiky, médií, filozofie, ekonomiky, literární vědy, dále jazykové příručky, obrazové publikace a průvodce se zaměřením na výtvarné umění a architekturu.

Související knihy

Biocentrismus
Život a vědomí jako klíče k pochopení opravdové povahy vesmíru

Berman, Bob – Lanza, Robert

Lukáš a syn, 2016