Vydala jste více než sedmdesát knih, z nichž se šedesát stalo bestsellery. Ze začátku rapidní tempo se zpomalilo.

Musela jsem vydávání zredukovat. V současné době vydávám přibližně jednu knihu ročně. Když jsem začínala, psala jsem ryze romantické knihy, které byly kratší a tak jsem jich stihla za rok více. Teď se však pohybuji ve světě záhady a zločinu v kombinaci s romancí, takže mě jedna kniha bohatě zaměstná.

V kanceláři mám dva zaměstnance, jejichž náplní práce je vše kromě psaní knih. To mi umožňuje pracovat každý den a soustředit se na knihu. Když jsem psát začínala, měla jsem malé děti a musela jsem si vše naplánovat v harmonii s rodinným životem. To se vyvinulo v silnou sebedisciplínu.

Někteří autoři pocházejí ze žurnalistického prostředí, čímž narážím i na tématiku románu Reportér, který u nás vychází. Vy jste ale započala kariéru čtením milostných románů.

Strávila jsem dobu prací v televizi v pořadech. Můj otec byl editorem a matka vášnivá čtenářka. spolu se sestrami jsme byly vedeny k četbě a povídkářství. to, že bych se měla do psaní pustit, mě napadlo, až když mě z televize vyhodili. (smích) Nebyla jsem si jistá, zda mi to vůbec půjde. Ale lákalo mě to natolik, že jsem byla ochotna to zkusit.

A vyšlo to.

Vyšlo.

Existují knihy, které jste nikdy nedopsala?

Těch bylo. (smích) Po pár kapitolách si řeknu, že to vlastně zase tak super nápad nebyl, a už se k němu nevracím. Některé myšlenky se nechtějí stát příběhy. Musí nutně dojít k tomu „aha!“ momentu.

Fanouškovská báze se rozšířila po celé planetě. Fanoušky máte i v Japonsku.

Nemůžu tomu stále věřit. V Japonsku jsem byla před pár lety a byli tak pohostinní. Texas je i pro Američany vzdálenou zemí, natož Japonsko. Všechny náměty jsou však obecné a platí všude. Ať už se jedná o bolest či lásku, tomu rozumí všichni.

Na stránkách Goodreads jsem se dozvěděla, že si ráda přečtete Kena Folletta a další žánry, které se poměrně vymykají vašemu zaměření.

Záleží na naládě. Přečtu si bestsellery, které čte v současné době každý, ale také populárně naučnou literaturu. Člověk se mnohému přiučí. Asi před měsícem jsem se dostala do populárně naučné nálady, byly to knihy o tématech, které mě velice zajímají. Sama jsem si však vytyčila cíl psát knihy, které se budou dobře číst. Nikdy jsem neusilovala o literární ceny či akademická uznání.

Při množství postav, které romány projdou, nutností je sada povahových rysů. Čerpáte z reality?

Vůbec ne. Neinspiruji se skutečnými lidmi. Mnoho fanoušků se mě ptá, koho si představuju v roli té a té postavy. A já si nepředstavuji určitou tvář či herce. Později si uvědomím, že ten či onen herec by byl pro tu roli fajn. Při psaní románu však začínám s výchozí, základní charakteristikou a postupně se mi samy postavy odkrývají a navazujeme spolu vztah. Při druhém přepisování a editování se musím ujistit, že příběh plyne a charakteristika postav je věrohodná. Při druhém čtení už své postavy znám docela dobře. Několikrát už jsem v minulosti změnila jména postav, protože mi k jejich povaze neseděla. Svým postavám naslouchám.

Fanoušci se často na sociálních sítích dožadují nejen odpovědí, ale také neutuchající pozornosti.

Je to velice časově náročné. Na sociální komunikaci jsem si najala asistentku, i tak mi to ovšem ukrajuje velkou porci volného času. Navíc se od vás očekává, že vaše příspěvky budou osvětou. Začínajícím spisovatelům tak vždy říkám, ať především napíší dobrou knihu. Zbytek se už dostaví, ale člověk nemůže získat status statusy.

Ačkoliv jste ve vydávání knih zpomalila, rozhodně nezahálíte. Reportér vyšel v originále pod názvem Deadline a není vaší nejnovější knihou. Pracujete na něčem novém?

Právě jsem knihu dokončila. Jmenuje se Sting, což je slangový výraz pro policejní zátah. Odevzdala jsem první verzi manuskriptu. už za pár týdnů budu ale muset začít přemýšlet o novém titulu. (smích)

Související knihy