Finská autorka Minna-Liisa Gabriela Lindgrenová (*1963) sepsala trilogii osudů obyvatel Podzimního háje s názvem Babičky. Po první části s podtitulem Mrtvý kuchař následuje díl Na útěku.

Tentokrát Siiri, Irma a Anna-Liisa neřeší žádné záhadné úmrtí, ale musí čelit neobvyklé nepřízni osudu – jejich bytečky v domě s pečovatelskou službou vzala útokem stavební firma, aby provedla rekonstrukci vodovodních rozvodů. Jenže podle všeho to vypadá, že se nechystá jen výměna trubek, ale demolice všeho, co rusky a polsky mluvícím dělníkům stojí v cestě! Starouškové jsou ponecháni osudu, aby se vypořádali s bydlením v rozbombardovaných bytech bez jídla, vody a toalety.

Není divu, že Siiri, Irma a Anna-Liisa zatouží jít bydlet jinam. Nápad Siiri na bydlení v komuně podle vzoru studentů je přijat s nadšením, přestože budou muset platit bydlení dvakrát – v Podzimním háji i v novém útočišti. Naštěstí manžel Anny-Liisi, pan velvyslanec Ooni, vlastní několik velkých bytů ve městě a jeden se zrovna uvolnil. Do „harému“ přiberou ještě Margit a bláznivý kolotoč veselých i smutných příběhů se může začít roztáčet…

Zvládnou se o sebe postarat, uklidit si, vyprat, vyžehlit, nakoupit a uvařit? Vždyť činnosti, které jsou potřebné k provozu jedné větší domácnosti, nikdo z nich už delší dobu nevykonával, a navíc jim ubývají síly. Siiri ve svých devadesáti šesti letech oprašuje staré recepty a nové získává od nových přátel – imigrantů Muhise a Metuky.

Kniha tak opět zabírá širokou paletu problémů: prapodivné praktiky v péči o seniory, imigraci, černou práci, praní špinavých peněz, přetíženost, ale i nezkušenost pečovatelek, dopady privatizace veřejného sociálního zabezpečení, možnost eutanazie i byrokracii spojenou s posledními věcmi člověka.

Věděli, že nadávat na sociální a zdravotní sféru je v módě. Prý to jsou černé díry, které spolykají všechny peníze světa. Irma našla v novinách pojem optimalizace poskytování zdravotních a sociálních služeb, čemuž se spolu se Siiri u rozpustné kávičky od srdce zasmály. Znělo to tak, že v optimálním případě bude všechno zrušeno. (str. 89)

A já měla při čtení pocit, že autorka nepíše o Finsku, ale o všem, co vidím i já u nás. Globalizovaný svět, nebo přinejmenším Evropa s jejím čím dál více se jednotícím zákonodárstvím, prostě řeší stejné otázky a zřejmě občas špatně… Fakt, že populace stárne, by nás však měl nutit ke zlepšování péče o seniory a ne opačně. Protože pokud si neudržíme do posledních dnů jasnou mysl a fyzickou zdatnost, mohli bychom jednou, jak se říká, splakat nad výdělkem.

Stejně jako první část s názvem Mrtvý kuchař, ani epizoda ze života seniorů Na útěku není v žádném případě knihou k pláči. Naopak spolu s křepkými staroušky se budete především smát. Pravda, většinou jde o černý humor či ironii, ale i tak vám u čtení budou cukat koutky alespoň k mírnému úsměvu. Jak jinak totiž pohlížet na ty největší kalamity života?

Podzimní háj nabízel smutný, ba přímo hrůzný pohled. Obě zažily za války všelijaké katastrofy a dobře si pamatovaly bombardování Helsinek v únoru 1944, ale přesto staveniště, které se před nimi otevřelo, jim připadalo děsivější než kterákoliv z jejich vzpomínek. Ve vestibulu tma a chlad, elektřina byla očividně dlouho odpojená. Stěny rozvrtané, odevšad trčely konce kabelů a různobarevné trubky, podlaha zaházená pytli cementu, míchačkami, žebříky a nejrůznějšími krámy, bez nichž se žádná rekonstrukce neobejde. (str. 201)

Minna Lindgrenová bije na poplach, ale současně své čtenáře baví a vede k zamyšlení. Nevím, zda se každému svým vyprávěním trefí do vkusu, možná by někoho mohlo rozčilovat odkrývání těch nejintimnějších záležitostí stáří, ale na druhou stranu, proč si neuvědomit, že péče o přestárlé spočívá i v umývání zadků?

„Já si myslím, že se lidi nebojí smrti, ale bolesti,“ zapojila se Siiri. Nalila všem kávu do hrnku a přinesla na stůl konvičku se smetanou a cukřenku. „Nebojí se ani tak stáří jako spíš nemoci.“
„Alzheimra! Toho se bojí všichni. To je strašák,“ rozparádila se Irma. „Když si člověk hned nevzpomene, co je za den v týdnu, nebo na nějaký pitomý pin kód, tak hned všichni panikaří: má alzheimra! Bububu!“ Zvedla ruce do vzduch a zašklebila se, aby z ní šel strach. „Já vždycky říkám svým zlatíčkům, že jsem zapomnětlivá babička. Je naprosto přirozené, že v tomhle věku člověk ledacos zapomene. Je to pro jeho dobro. Představte si, kdyby si člověk všecko pamatoval, to by teprve byla hrůza!“ (str. 257)

Otevřete si tedy červené víno a ponořte se spolu se Siiri, Irmou a Annou-Liisou do řešení záhady jedné „povedené“ rekonstrukce domova důchodců. Nechte se jimi provést novými Helsinkami, seznamte se se jmény slovutných architektů, kteří zanechali svůj otisk v jejich tváři, zakuste atmosféru finského tržiště a v neposlední řadě poznejte sílu lásky i nefalšovaného přátelství. A zamyslete se nad tím, kam spějeme, jaké bude to naše stáří. Dokud se umíme ještě sami sobě smát, je to v pořádku. Ale jak dlouho nám to vydrží?

Pokračování Babiček s názvem Na útěku vydalo v českém překladu Vladimíra Piskoře nakladatelství XYZ. Z návštěvy autorky v ČR jsme vám přinesli reportáž.

Související knihy

Lindgren, Minna

XYZ, 2016