Je mi devatenáct let.
Blíží se maturita.
Základní školu jsem opustila se samými jedničkami. Se střední už to tak jednoznačné nebude. Máme spoustu předmětů, které mi otravují život. Například politická ekonomie, hospodářské plánování. Taky ruština, kterou nás učí děsný rapl. Má z nějakého důvodu na každé ruce jen čtyři prsty. Nemá palce. Moc rád vztyčí ruku a ukazuje celé třídě, že žák, který právě neuměl, dostává pětku. Ukatuje své čtyři prsty a křičí nenávistně: „Je to pětice! Je to pětice.“
Mám z něj kopřivku.
Někdo říká, že je postižený z koncentráku. Nevím. Ale rozhodně mi dělá velký problém se na něho podívat.
Čeká mě maturita z češtiny, z matiky a volitelného jazyka. U mne se jedná o španělštinu.
Češtinu celkem zvládám. Až na to, že jsem se nenaučila o nějakém spisovateli. Co všechno napsal. Vypadá to bledě. Musím zabrat. Matika mi nedělá problémy. Do pololetí samé jedničky. Pak jsem přijatá na JAMU. Přestávám se učit novu látku z matiky. Vypadá to celkově na trojku.
Na španělštině si dávám záležet.
„Jedná se i o vizitku profesora, nejen o mou známku. Nikdo jiný než náš profesor tady španělsky neumí. Když bude nejhůř, začnu říkat slova nějaké španělské písně. Jsem si téměř jistá, že mě profesor neshodí. Pak by se začalo říkat, že nás nic nenaučil. Je to hodný člověk,“ uvažuju.
Přesto na něho nespoléhám. Vytipuju si tři možná témata k maturitě. Napíšu si ke každému elaborát podle učebnice. Jedno téma se mi zdá velmi vhodné. Nechám si ho opravit od známého. Pak si ho tužkou vepíšu do slovníku mezi řádky.
Mám velké štěstí.
Dvě z mých témat jsou zvolena k maturitě. Je mezi nimi i moje opravené. Opíšu vše ze slovníku. Písemná práce vyšla na jedna mínus.
Mám tam jednu chybu. Jak je to možné? Tu chybu udělal ten, kdo mi článek opravoval. Nevadí.
Přichází ústní zkouška.
Profesor mi zadá téma.
Článek drží v ruce. Sedí proti mně.
Umím číst vzhůru nohama.
Celý článek mu přečtu.
Maturita ze španělštiny za jedna. Hurá!
Stejně jdu na podzim na JAMU. Vysvědčení už není důležité.
Ještě mě čeká jedna velká událost.
Léta už se zúčastňuju Soutěže tvořivosti mládeže v uměleckém přednesu.
Poprvé jsem vystoupila s básničkou v první třídě. Můj o čtyři roky starší bratr si stále dokola četl nějaký text nahlas. Byla to báseň Křišťálová studánka Josefa Václava Sládka. Nějak mu to nelezlo do hlavy. Bratr nakonec zoufale zmlkl.
Hrála jsem si s figurkami šachů. Můj pěšák předstoupil, uklonil se.
Spustila jsem básničku, jako když bičem mrská.
Moje máma domluvila, abych mohla báseň přednést ve škole.
Umožnili mi to.
Byla to moje první recitace na veřejnosti.
Neexistovala však tenkrát kategorie, do které by byla zahrnuta první třída. Nemohli mě tedy nominovat do dalšího kola. V maturitním ročníku na ekonomce postupuji do okresního kola, pak do krajského. Nakonec mě čeká celostátní kolo neboli Wolkerův Prostějov.

Účastníci finále Wolkerova Prostějova

Píše se rok 1969.
Cenzura není tak bdělá, jako dřív.
Recituji povídku Vajíčko Ludvíka Aškenázyho.
Pro celostátní kolo mi však je doporučeno, abych se této povídky vzdala.
Cenzura přece jen trochu bdí.
Jako alternativu mám vybranou báseň ze sbírky Zpěvy staré Číny – Dopis ženy. S touto básní mám úspěch.
Rozhoduje se vítězství mezi jedním klukem a mnou.
Básník Pavel Janský v porotě prohlašuje, že mám krásný kozy.
Herečka Julie Charvátová se s pochopením usmívá. První místo je moje. Vyhrávám Wolkerův Prostějov 1969.
Myslím si, že jsem byla dobrá. Moje recitace mi vyšla krásně. Procítěně. Doufám.
Porotce básník Pavel Janský mě zve na večeři. Celá nadšená přijímám.

Zleva básník Pavel Janský, Hana Militká, Miroslav Holub.

Slavíme s porotou až do rána. Několik dní a nocí.
Doma nepiju. Neflámuju. Vůbec nejím smažená přepálená jídla.
Papám jen zdravé jídlo od maminky.
Začíná mi být po oslavách trochu těžko.
Bolí mě na pravé straně pod hrudníkem.
Na gala večeru zanechám všechny bolesti a problémy v zákulisí.
Hrdě vstupuji na scénu. Přednes básně Dopis ženy jsem vystřihla.
S velkou slávou jedu domů.
Máma si hned všimne, že chodím trošku v předklonu.
Když zjistí, že mám bolesti v břiše na pravé straně, jedeme k doktorovi.
Končím v nemocnici.
Zánět žlučníku.
Nehrozí hned operace.
Rozhánějí mi zánět ledem, přiloženým na břicho.
Z toho mám zánět průdušek.
Po čtrnácti dnech mě propouští.
Za dva dny odjíždím se svou sestřenicí Líbou do Jugoslávie. Máme tam domluvený pobyt.
Moji rodiče přijedou za námi asi za čtrnáct dní.
Hned ve vlaku zkouším sníst sardinky. Říkám tomu zatěžkávací zkouška žlučníku.
Obstál.
Jsem v pořádku.
Jen trochu kašlu.
V Jugoslávii se zanícené průdušky zbláznily.
Jezdím na pohotovost na injekce.
Kamarádím se tam s jedním doktorem. Je i trochu veselo.
Když přijedou naši, vidí, v jakém jsem stavu. Nemohu dýchat.
Táta mě odváží vlakem domů.
To už je ale jiná povídka.
Během krátké doby prožívám velké opojné vítězství celostátní soutěže Wolkerův Prostějov.
Zanedlouho mi málem hrozí operace žlučníku.
Za pár týdnů pak proběhne operace kvůli dýchacím potížím.
Takový je život.
Nic netrvá věčně.
Proto je nádherný.
Neopakovatelný.
Jedinečný.

Vítězka Wolkerova Prostějova 1969

MgA. Hana Militká

Pocházím ze čtyř dětí. Vystudovala jsem základní školu se samými jedničkami, pak Střední ekonomickou školu, byla to vyšší škola, měla jsem i vyšší známky. V devatenácti letech jsem vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla jsem přijata na JAMU, obor herectví. Na studiích jsem si užila se svou nejbližší kamarádkou, se kterou jsme se zprvu půl roku nesnášely. Od té doby se máme rády. Nic na našem vztahu čas nezměnil. Nastoupila jsem do angažmá Divadla na provázku. V roce 1981 jsem s manželem odešla do Prahy. Měla jsem velké štěstí, že jsem hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Od roku 1985 hostuji v Národním divadle. V současnosti ve hře Naši furianti.
Moje psaní začalo, když zemřel můj táta, poslední z té generace v naší rodině. Mně se dostalo do ruky stařičké album mojí babičky a dědy. Některé fotky z alba jsem nikdy neviděla. Dalo mi velkou práci určit, kdo na nich je. Tenkrát mě napadlo: „Pokud naše generace neudělá nějaký popis všech fotografií, další generace je vyhodí do smetí. Budou to pro ni fotky neznámých lidí.“ Pustila jsem se do Kroniky rodu Hudousků, která má 360 stránek. Velikost A4. Vydala jsem ji vlastním nákladem jen pro soukromé účely. Pak jsem napsala Povídky z povětří. Podařilo se mi najít čistě náhodou vynikající lidi v nakladatelství Krigl. Pan Vladimír Krigl a jeho rodina mě velmi podpořili v mé tvorbě. Pracovala jsem na povídkách se šéfredaktorem tohoto nakladatelství, panem Jiřím Halberštátem. Splnil se můj sen najít přátele v této branži. Další můj sen byl splněn, když vyšly Povídky z povětří na jaře roku 2013. Vydání mé oficiálně druhé knihy, detektivního románu Záhadný šepot zjara roku 2015 je pro mne neuvěřitelné. Naplňuje mě štěstím. Jedná se o zcela jiný žánr. Lásku k detektivkám jsem zdědila po svém tátovi a jeho babičce. Na detektivním románu jsem opět pracovala s panem Jiřím Halberštátem. Spolupráce s ním je pro mne velkou spisovatelskou školou.
Další detektivka nazvaná Pronikavý smích se objeví na knižních pultech v půlce května 2016. Vyjde v nakladatelství Krigl. V poslední době jsem začala spolupracovat s elektronickým vydavatelstvím Martina Koláčka E-knihy jedou. V únoru tohoto roku vyšla elektronicky moje prvotina Povídky z povětří. Během měsíce června by měl vyjít napínavý román nazvaný Vilma.

Přeji čtenářům krásné chvíle strávené s knihou.

Související knihy

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2016