Charlotte Rocheová: Modlitby klína

Naše seznámení bylo úplně nudný skoro jako u každýho páru, poznali jsme se v práci. On byl galerista a chtěl vystavovat mý fotografie. Jeho žena měla krátce před porodem, já krátce po něm. Takže jsme právě založili rodinu, ovšem každej s jiným partnerem. Tolik ten visutej most. A pak už to šlo rychle. Přitahovali jsme se jako dvě komety. Byla to láska na první pohled. Ale aniž bychom si toho všimli. Běželo nám to v hlavě jako program na pozadí, jako trojskej kůň v počítači, mimo naše vnímání. Prostě jsme si mysleli: Dobře, budeme si rozumět, určitě se musíme spřátelit. Byli jsme jako spřízněný duše, samozřejmě čistě platonicky.

Porod se stal naším visutým mostem. On chtěl o mně a mým porodu vědět úplně všechno, vlastně jsme nemluvili o ničem jiném. Mimochodem jsme začali spolupracovat. Příliš brzy, tedy ještě před koncem mateřský, jsem musela nebo směla vystavovat svý fotografie v Georgově galerii. Kvůli stresu, i když pozitivnímu, jsem po třech měsících kojení přestala mít mlíko. Takže jsem nakonec kvůli tomu mohla zase naplno pracovat a můj tehdejší přítel se konečně zapojil do krmení našeho ptáčátka. Když rodil můj budoucí muž, samozřejmě se svojí tehdejší ženou, byla jsem nervóznější než u svýho vlastního porodu. Měla jsem pocit, jako by se jednalo o mý vlastní dítě, protože jsem se s jeho otcem cítila tolik spjatá. Děti jsou tedy věkově tak blízko sebe, že vypadají jako dvojčata. Všechno vypadá jako předurčený. Jasně, že předurčení neexistuje, ani bůh, ani osud, do prdele, existuje jen náhoda a visutý mosty. Mysleli jsme si, že jsme kamarádi, a nikomu jsme nic nenalhávali, protože jsme jednoduše sami víc nevnímali. Když se narodil jeho syn, komu asi zavolal? Stál před nemocnicí, jak to tak muži dělávají po porodu, a nezavolal vlastní matce nebo sourozencům, ne, zavolal mně! Měla jsem radost za něj. Všechno šlo dobře.

Při našem porodu jsem sledovala svýho tehdejšího manžela a myslela si: No, tohle by ale šlo udělat líp. A můj budoucí muž pozoroval při porodu svou manželku a myslel si: No, tohle by ale šlo udělat líp. A oba jsme věděli, kdo by to všechno mohl udělat líp. My! V okamžiku, kdy se i jemu narodilo vlastní dítě, už naši lásku nešlo zadržet. Myslela jsem si, že je silnější než můj muž. On si myslel, že jsem silnější než jeho žena. Samozřejmě, že později se všechno ukázalo jako omyl, jako se vždycky ukáže být omylem skoro všechno, co si na začátku jeden o druhým myslí, když je zamilovanej. On je chlap, takže má přirozeně syna. Já jsem ženská, samozřejmě mám dceru. Všechno přece perfektně sedí, jen kdyby tady nebyli ti bývalí partneři. Těch se ještě musíme zbavit. Ale jak? Představovala jsem si to všechno hodně jednoduše. Za vzor jsem měla svou matku, která opouštěla absolutně všechno a všechny. On měl za vzor svý poblázněný, skalně věrný křesťanský rodiče, kteří byli už víc než padesát let svoji. V celý rodině nula celá nula rozvodů. Jak z toho vybruslit? Jeho žena si toho ale okamžitě všimla: „Snad se do ní nechceš zamilovat?“

Ženy si něčeho takovýho všimnou rychleji než muži nebo jsou minimálně tak hloupý, že o tom ještě mluví, a nejpozději od tý chvíle jde všechno do kytek. „Miluješ mě ještě?“ „Ach.“ Vteřina zaváhání. Přistižen při činu. Špatnej herec. Ježkovy oči, řekni přece úplně jednoduše: „Samozřejmě, že tě miluju! Co je to za otázky?“ Potom bychom měli trochu víc času na přemýšlení. Takhle to u nich skončilo ještě dřív, než se dalo něco zachránit.

O to se totiž nejdřív snažil. Najednou dostal záchvat křesťanství, rodina a tak, a chtěl svoji starou rodinu uchovat. „Už se nesmíme vídat, právě mi porodila dítě, musím jí a nám dát ještě šanci. Kvůli tomu dítěti.“ Musela jsem čekat. Za celou dobu toho bolestnýho čekání jsem byla přesvědčená, že to zvládnou. Tak to přece funguje, když je člověk skutečně zamilovanej. Není si sám sebou jistej a říká si: Jasně, žádnej problém, stejně se vrátíš. Svýmu tehdejšímu, bývalýmu muži jsem ještě nic říkat nemusela, buď nechtěl o ničem vědět, nebo si opravdu ničeho nevšiml. Ono toho taky ke všímání moc nebylo.

© Piper Verlag gmbh, Mnichov, 2011
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012
translation © Jiří Strážnický, 2012

Související knihy

Rocheová, Charlotte

Jota, 2012

Rocheová, Charlotte

Jota, 2012