Naštěstí se tam nikdo už nemusí vypravit osobně, aby to zjistil. Za všechny to udělal před lety skutečný vězeň Alexander Solženicyn (1918-2008). Poté, co vypukla druhá světová válka, se dobrovolně přihlásil do armády a odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva). Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestního tábora a v různých táborech pak strávil celkem osm let. Po propuštění v roce 1953 žil ve vyhnanství a až po rehabilitaci v roce 1957 se mohl vrátit do středního Ruska a pracovat jako učitel. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za literaturu. Po vydání Souostroví Gulag na západě v roce 1974 byl zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu, což je mimořádně významné ocenění každoročně udělované Templetonovou nadací za „pokrok ve výzkumu a objevy týkající se duchovních skutečností“. O udělení ceny rozhoduje porota tvořená devíti představiteli světových náboženství, vybraných na základě nominací, jež předkládají představitelé význačných teologických či vědeckých institucí z celého světa. Občas jí bývá přezdíváno Nobelova cena (za) náboženství. V nakladatelství Leda ve spolupráci s nakladatelstvím Rozmluvy vyšla v roce 2011 opět jeho nesmrtelná novela Jeden den Ivana Děnisoviče.

Právě v ní Alexander Solženicyn s využitím vlastních zkušeností popisuje jeden den kárance v pracovně trestním táboře. Šč 854, občanským jménem Ivan Děnisovič Šuchov, se z hrdiny, který uprchnul z německého zajetí, rázem stal pomocí paragrafů německým špionem, a byl odsouzen na deset let. Novela zachycuje jeden jeho obyčejný den po odsezených osmi letech. Je již protřelým trestancem, který ví, co je třeba, aby mohl v bídě, zimě a buzeraci přežít. Dávno pochopil, že nemá smysl se nějak vzpouzet proti danému režimu, špatné stravě, těžké práci v mínus třiceti stupních, protože to přináší jen další tresty a pobyt v betonových korekcích dovede nenapravitelně podlomit zdraví. Naopak líčí, jak je možné si svůj život co nejvíce ulehčit a že je potřeba mít i trochu štěstí. Z vyprávění vyplývá, jaké povahy měly šanci soustavné týrání přežít a jaké ne, popisuje různé osudy svých spoluvězňů.

Po dočtení Ivana Děnisoviče si kladu několik neodbytných otázek: Kolik staveb za Uralem na Sibiři i v oblastech poloostrovů omývaných Severním ledovým oceánem vyrostlo díky otrocké práci vězňů? A kolik jich tam zahynulo – ať už vlivem počasí, podvýživy nebo při nečekaných haváriích?

Alexander Solženicyn se již ve své prvotině projevuje jako vnímavý pozorovatel, který umně využívá všech dostupných jazykových prostředků, aby co nejvíce přiblížil prostředí, osoby a dobu, v níž se děj odehrává. Jediný den popisuje pomocí přímé řeči, kde se vyskytují i vulgarismy, které zde neruší, naopak dodávají na autenticitě, dále prostřednictvím slangových výrazů odpovídajích prostředí i delších oddílů vnitřních rozmluv hlavního hrdiny. Přesto, že samotný děj není nijak významný – budíček, odchod do práce, pobyt na stavbě, večerní návrat, jídla, nástupy, večerka –, kniha má velký dokumentární význam zejména pro dnešní dobu. A myšlenky obyčejného člověka tomu dodávají tu správnou hloubku a neotřelost.

Jeden den Ivana Děnisoviče se dočkal divadelního zpracování, filmové adaptace, překladů do většiny světových jazyků a určitě si zaslouží, aby zůstal v povědomí současné generace. U nás vychází v překladu Sergeje Machonina (narozen 1918 v Moskvě, zemřel 1995 v Praze), významného divadelního a literárního kritika, dramatika, scénáristy, publicisty a překladatele.

Související knihy

Solženicyn, Alexandr

Leda, 2011