Kniha „Holokaust a jiné genocidy“ mluví hned o několika genocidách, ale arménská vybočuje z řady tím, že ani po sto letech není světem uznaná jako taková. Mohl byste pro naše čtenáře krátce shrnout její historii?

Dnes jsme v Knihovně Václava Havla přivítali na svět knihu Holokaust a jiné genocidy. To už je třetí večer, kterého jsem se v této knihovně zúčastnil a který se týkal genocid. Rád bych poděkoval vedení knihovny jak za poskytnutí prostoru, tak i za  jejich snahu uctít oběti zločinů proti lidskosti po celém světě. Dále bych chtěl poděkovat Občanskému sdružení PANT, portálu Moderní dějiny, publicistce a novinářce Monice Horsákové, panu doktoru Martinu Šmokovi, historikovi, dokumentaristovi a předsedovi české větve US Shoah Foundation, za jejich občanské postoje, za snahy představit české společnosti pravdu o genocidách a za vydání této knihy. Je nesmírně důležité, že tato kniha bude také sloužit jako příručka pro učitele. Původně byla vydána v Nizozemí v roce 2012, ale současná česká edice je navíc bohatě rozšířena o materiály, které se staly dostupné až po vydání originálu.

Chtěl bych zdůraznit, že žádná z těchto událostí, těchto knih není zaměřena proti jakékoli zemi, a to včetně Turecka. Jde jen a jen o to, uvést historická fakta na pravou míru a napomoci mezinárodnímu uznání a odsouzení všech genocid.

Arménská genocida byla jednou z největších pohrom 20. století. Přibližně jeden a půl milionu Arménů bylo chladnokrevně deportováno a vyhlazeno jen kvůli tomu, že byli arménského původu a křesťanského vyznání. Takzvaní Mladí Turkové, kteří arménskou genocidu spáchali, už v roce 1911 učinili na tajném kongresu své strany v Thessalonikách rozhodnutí vyhladit celou křesťanskou populaci Otomanské říše, protože křesťané stáli v cestě realizaci takzvaných pantureckých plánů. Veškerá tvrzení současných tureckých politických elit, že se nejednalo o předem naplánovanou genocidu, ale že se jak Arméni, tak i Turkové stali oběťmi deportací během první světové války, nejsou ničím podložená.

Masakr stovek arménských intelektuálů, členů osmanského parlamentu, veřejných činitelů, tureckých vojáků a důstojníků arménského původu, datovaný 24. dubna 1915, značí začátek zločinu, který byl zprvu plánován a páchán na státní úrovni Osmanské říše a který je lidstvu znám jako první genocida 20. století – tak tuto událost nazval papež František během mše ve Vatikánu 12. dubna 2015. Tento zločin zbavil Armény jejich historické vlasti i jejich majetku, který místní muslimští obyvatelé zabavili a spotřebovali.

Jak je možné, že arménská genocida je stále ještě některými zeměmi popírána – zvláště pak Tureckem? Jak jste sám řekl, máme nesmírné množství historických záznamů, které průběh genocidy dokumentují a jasně potvrzují.

Musíme si uvědomit, že je zde obrovský rozdíl mezi popřením a ne-uznáním. Pokud já vím, arménská genocida je doposud oficiálně popírána pouze Tureckem a Azerbajdžánem, ale mnoho dalších zemích ji stále ještě oficiálně neuznalo. Například Česká republika doposud neuznala arménskou genocidu na parlamentní nebo vládní úrovni, ovšem je nutno říci, že byla uznána prezidentem republiky a zahraničním výborem Poslanecké sněmovny. Hlavním důvodem absence uznání arménské genocidy ve světě jsou velice účelové politické zájmy. Do dnešního dne 25 zemí, Rada Evropy, Evropský parlament, několik výborů OSN a mnoho lokálních vlád oficiálně uznalo arménskou genocidu. Jsem si jistý, že jednoho dne se turecké elity spolu s tureckým lidem postaví čelem k vlastní historii tak, jak to dokázali Němci, a tak, jak to mnozí představitelé tureckých občanských sdružení dělají už dnes.

Co se týče historických argumentů, ani několik knih by nestačilo k popsání všech faktů o arménské genocidě. Zmíním tedy jen dvě elementární díla, spojená s dnešní událostí v Knihovně Václava Havla. Kapitola vztahující se k arménské genocidě v „Holokaustu a jiných genocidách“ byla napsána holandským historikem tureckého původu Dr. Uğur Ümit Üngörem, který využil rozsáhlé faktografické materiály. Zvláště bych chtěl zmínit knihu českého cestovatele a spisovatele Karla Hansy „Hrůzy východu“ vydanou v roce 1923, ve které velice detailně popisuje zvěrstva páchaná osmanskými Turky na Arménech.

Ještě jeden postřeh: dle tureckých vládních představitelů, kteří zoufale popírají fakt arménské genocidy, byla „relokace“ arménského obyvatelstva odůvodněna jejich spoluprací s Ruskem během první světové války. Ve stejné době bylo ale v Osmanské říši zabito také kolem dvou milionů Řeků a Asyřanů. Otázka, již kladu těm, kteří genocidu popírají, je čistě rétorická: Byli Řekové a Asyřané také spojeni s Ruskem?

Za posledních sto let už lidstvo bohužel zažilo mnoho různých genocid.  Co považujete za společnou motivaci, která vede k vyvražďování odlišných národů či etnik?

Asi to nemohu říci přesněji než polsko-židovský právník Raphael Lemkin, který v roce 1944 zavedl termín „genocida“. Popsal ji jako „koordinovanou strategii, jejímž cílem je zničení skupiny lidí, proces, který je završen jednak totálním vyhlazením cílené populace a jednak strategiemi, jež eliminují stavební kameny samotné existence dané skupiny, kromě jiného i jazyk, kulturu a ekonomickou infrastrukturu.“ Nemám k tomu co dodat. Snad jen to, že všechny genocidy mají společnou motivaci, ale přesto každá jedna z nich je unikátní svým historickým pozadím, svými prostředky, strategií a taktikou své realizace, rozsahem atd.

Myslíte si, že je možné, aby k něčemu takovému došlo i dnes?

Ano. Většina pachatelů genocid zůstává kvůli politickým zájmům nepotrestána, většina genocid navíc proběhla poměrně nenápadně. Uznání a odsouzení genocid je zárukou toho, že se takové zločiny už nebudou opakovat. Neznalost či zamlčování přináší nechtěné důsledky. Ignorování arménské genocidy vyústilo v holokaust a mnohé další genocidy. Pan Raphel Lemkin řekl: „Začal jsem se zajímat o genocidy právě kvůli tomu, kolik se jich událo. Stalo se to Arménům, a hned po genocidě Arménů začal jednat Hitler“. Takzvaný „Islámský stát“ a další extremistické skupiny podporované některými státy páchají nové genocidy. Hodnota lidského života bohužel klesá. Jedním z důvodů je zanedbávání a ignorování lidských práv, historických faktů, jejich analýz a všeobecného odsouzení takovýchto zločinů.

Arménie vždy byla křesťanskou zemí, vlastně jednou z těch nejstarších a nejpůvodnějších – zároveň vždy byla obklopena zeměmi muslimskými. Jak se během historie vztahy těchto dvou velkých náboženství vyvíjely?

Nejsem profesionálním historikem, abych mohl poskytnout odbornou odpověď na tuto otázku, ale je obecně známo, že v lidské historii najdeme mnoho jak temných, tak i světlých stránek nejen v mezináboženských, ale i v mezi-etnických, mezi-politických nebo mezi-skupinových vztazích. Arménský národ musel v průběhu dějin snášet agresi nejen muslimských, ale také římských a byzantských dobyvatelů. A naopak – najdeme období, kdy jsme jak s muslimskými, tak i křesťanskými a pohanskými sousedy žili v míru. Naše dnešní obtížné vztahy s Turky a Azery nejsou způsobeny náboženskými nebo etnickými rozdíly, ale spíše naší touhou nalézt a uznat pravdu o našich dějinách a naší snahou uplatnit základní právo na sebeurčení národů.

Myslíte si, že je možné, aby tato dvě velká náboženství mohla v míru žít vedle sebe?

Nejen křesťané a muslimové, ale také zástupci dalších náboženských vyznání mohou a musí spolu žít v míru. Lze najít mnoho zemí, které mohou posloužit jako dobré příklady takovéto koexistence, a to nejen v Evropě, ale také na Středním východě či v jiných oblastech světa. Během mé diplomatické kariéry jsem pracoval v Íránu, který je – jak dobře víte – islámskou zemí. Muslimové, křesťané – včetně Arménů –, Židé a Zoroastriáni zde žijí v míru pohromadě. A co víc, každá náboženská skupina je proporcionálně zastoupena v parlamentu. Stejný obrázek nabízejí Spojené státy americké, kde je celý národ tvořen početnou směsicí etnických, rasových a náboženských skupin.

Naneštěstí je dnešní realita velice vzdálená ideálnímu stavu. Islámský extremismus vyvolává reakci na opačné straně spektra. Právě tu můžeme nyní pozorovat v Evropě. Když se taková reakce dostane na špatné koleje, může vést k dalšímu extremismu. Civilizovaný svět by se měl sjednotit v globálním boji proti extremismu.

Dnes jsme sem přišli uvést do světa novou knihu. Co podle vás dělá tuto knihu tak výjimečnou? Máte pocit, že Češi by měli být o arménské genocidě více informováni?

Myslím, že ano, v České republice je nedostatečné povědomí o arménské genocidě. Samozřejmě, že většina politiků a intelektuálů je více či méně seznámena s touto historickou událostí, někteří mají dokonce v této oblasti detailní a hluboké znalosti. Kniha, kterou jsme dnes uvedli mezi čtenáře, je velice důležitým krokem k vzdělávání společnosti, zvláště proto, že je určena i pro školní výuku. Ve vzdělanější společnosti je daleko menší šance, že by se takováto tragédie mohla opakovat.

Související knihy

kol.

Edice Moderní dějiny, 2015