O převedení legendární klasiky Jane Austenové Rozum a cit se postarala oblíbená britská autorka románů pro ženy Joanna Trollopeová, která za svou pětatřicet let dlouhou spisovatelskou kariéru napsala již tři desítky knih (z nichž prvních sedm publikovala pod pseudonymem Caroline Harveyová). Některé z nich vyšly i v českém jazyce, například Španělský milenec, Cesta za štěstím, Vášnivý muž, Druhé líbánky nebo Svatba s milenkou.

Nově převyprávěné vydání Rozumu a citu je pomyslnou první vlaštovkou tzv. The Austen Project, jehož cílem je s pomocí šestice bestsellerových autorů představit současným čtenářům šest nejslavnějších románů Jane Austenové. Kromě Trollopeové se do projektu zapojila také Val McDermidová s Northangerským opatstvím, Alexander McCall Smith s Emmou nebo Curtis Sittenfeldová se svým pojetím Pýchy a předsudku.  Posledními dvěma publikacemi, které v této řadě vyjdou, by měly být Pýcha a přemlouvání (známá také jako Anna Elliotová) a Mansfieldský park.

Slavný příběh žen Dashwoodových zůstal nezměněn – po smrti pana Dashwooda se musí jeho žena Belle společně se svými třemi dcerami (nejstarší a také nejrozumnější Elinor, citlivou Marianne a nejmladší Margaret) přestěhovat z milovaného domu Norlandu, jenž nyní patří synu pana Dashwooda z prvního manželství Johnovi a jeho nenávistné, sobecké manželce Fanny. Naštěstí se o jejich tragické situaci dozvídá vzdálený příbuzný zesnulého pana Dashwooda, sir John Middleton, jenž jim ochotně nabídne podnájem domku ležícího na jeho panství. Zde na Dashwoodovy čeká mnoho nečekaných překvapení, která převrátí jejich dosud poklidné žití úplně naruby…

Romány Jane Austenové jsou víc než jen zamilovanými příběhy pro ženy. Ukazují nám společnost na přelomu 18. a 19. století v celé její kráse – včetně prázdných gest, falešných úsměvů, snobské nadřazenosti, povrchnosti, přetvářky a intrikaření. Austenová prostřednictvím svých děl kritizuje dobu, ve které žila, a s ironickým nadhledem neopomíjí poukázat na nemorální chování pseudomoralistů stejně trefně jako svým hrdinkám, jež všeobecným tendencím tehdejší éry nepodléhají a stále spoléhají na svou inteligenci a dobré srdce, s chutí dopřává vysněného štěstí, o něž se zasloužily přesto, nebo snad i právě proto, že nedisponují velkým majetkem.

K tomu, abychom dílo Jane Austenové aktualizovali, nestačí připsat několik slovíček odkazujících na dnešní dobu, jako jsou Facebook, Twitter, iPod nebo George Clooney. Nedocílíte toho ani tím, že ze sira s obrovským jměním uděláte majitele firmy na dobře se prodávající outdoorové oblečení. A ani vám nepomůže, když jednu z hrdinek necháte studovat architekturu. Tím spíš, když ani použitý jazyk příliš nepřipomíná současnou mluvu.

Ještě v polovině knihy jsem měla pocit, že se děj odehrává ve staré dobré Anglií. Autorka se snaží stylem vyprávění napodobit Jane Austenovou, což však nekoresponduje s myšlenkou aktualizace. Totéž platí i pro příliš škrobené, úzkoprsé projevy postav, s nimiž se dnes nesetkáme ani u nejstarší generace.

Jako největší kámen úrazu však vidím samotnou myšlenku převedení románu, který je založen na kritice společenských pravidel na sklonku 18. století, do současnosti. Následkem toho je jednání postav z pohledu dnešního člověka zcela nesmyslné a jen těžko byste se s jejich způsobem myšlení ztotožňovali.

V dnešní době je velmi málo pravděpodobné, že by čtyři ženy, z nichž tři jsou dospělé, zůstaly bez finančních prostředků a čekaly, až se jich někdo ujme. Přestože Trollopeová pošle Elinor, jakožto nejzodpovědnější ze čtyřlístku Dashwoodových, do práce, její výdělek je spíše směšným příspěvkem do rodinného rozpočtu. Pokud by se příběh skutečně odehrával v současnosti, Belle a Marianne by si musely najít práci, místo toho, aby se celé dny válely doma na kanapi a čekaly, kdo k nim přijde na návštěvu.

Autorka by si však zasloužila uznání, že se s obtížným úkolem porvala, seč jí síly stačily, a spíše doplácí na nepřenositelnost zápletky, jež je velmi závislá na dobových konvencích, než na nedostatečnou empatii k dílu Jane Austenové. Oceňuji také, že postavě Margaret, která v originálním románu zastává spíše doplňkovou roli a Austenová jí nevěnuje téměř žádnou pozornost, dala mnohem více prostoru, a nechala tak vyniknout i její charakter.

I přesto, že převyprávěný Rozum a cit není podle mého názoru titulem, jež nesmí ve vaší knihovničce chybět, nelze říct, že by nakladatelství Leda s vydáním této knihy chybovalo. Pro ty, kteří dílo Jane Austenové neznají a hledají nenáročnou odpočinkovou literaturu na dlouhou chvíli, bude jistě tento román dostačujícím a splňujícím jejich očekávání. Zároveň může výborně posloužit svému primárnímu účelu a přivést nové čtenáře k původním románům od Jane Austenové. Což je určitě jeho největším plusem.

Související knihy

Trollopeová, Joanna

Leda, 2015