Čtení ke kávě: povídka Jaroslavy Černé Já takový nejsem

Já takový nejsem

12.1.2016 Jaroslava Černá Bez komentáře

Pondělní ráno, 9. 30, nejmenovaný supermarket. „Šéfe, dochází rohlíky!“ „Šéfe, našla jsem plesnivou okurku, jo a kasy jedou naplno, to je tím zlevněným mlíkem a nestíháme péct buchty a lidi chtějí ten prací prášek v akci, jenže už je pryč!“

Na vedoucího se valila jedna informace za druhou, ostatně jako každé pondělí, pátek, taky čtvrtek, vlastně jako každý den. S mobilem u ucha a s přehledem hasil to, co hořelo nejvíce, snažil se nevnímat hlad a zhluboka a klidně dýchat. Je narváno, budou tržby, dobré výsledky…hlavně vydržet.
Pavel se blížil ke vchodu do supermarketu šouravým pomalým krokem, opíral se o košík. Bylo mu šedesát a bylo mu už od rána divně. „Nezdržujte, jo?“ Žena za ním mu netrpělivě najela vozíkem na obě paty.
„Promiňte,“ zašeptal muž a pokusil se zhluboka nadechnout. To nic, to přejde, nakoupit musím, manželku bolí nohy a dnes přijede dcera a vnučka… Pavel se bezděčně usmál, jenže hned když prošel dveřmi a zajel mezi regály, zatmělo se mu před očima. Dnes je tady úplně vydýcháno, pomyslel si a zalapal po kyslíku.
„Jéžiš, tak uhněte! Nezavazejte tady…zase jeden, co neví, co chce!“ Neslo se k němu jakoby z dálky a on pouze věděl, že potřebuje dýchat, nakoupit a žít… A v tom stejném okamžiku mu projela hrudí ochromující prudká bolest, srazila ho na kolena a pak ho nechala pomaloučku padnout na bok. Chtěl jsem žít… byla Pavlova poslední myšlenka a pak už bolest nedokázal snášet.
„Šéfe! Rychle, někdo nám na place zkolaboval!“ Zástupce vedoucího vlétla do skladu.
Vedoucí přiběhl okamžitě, sklonil se k bledému muži ležícímu na zemi. Jeho první pocit byl, že nedýchá, že je snad po smrti. „Volejte sanitku, rychle!“ zařval na přihlížející, muže položil na záda, zaklonil mu hlavu, otevřel ústa a zručně začal provádět umělé dýchání, vzápětí masáž srdce.
„To ho tady nechají ležet?“ Ozvalo se z davu. „To je nechutné! Jak asi projedu k jogurtům?“ Vedoucí se snažil poznámky nevnímat, dokud mu starší žena nevrazila před oči leták. „Chci tady tu polívku! Ve slevě!“
Vedoucí zaťal zuby, počítal stlačení hrudníku, byl rád, že nedokáže promluvit. Nadechl se, vydechl. Vzduch z jeho plic jemně nadzvedl hrudník muže ve věku jeho otce.
„A došly vám rohlíky! Už před desátou!“ Ozvalo se mu nad skloněnou hlavou.
„Šéfe, sanitka už jede,“ sklonila se k němu jedna z pokladních. „Vystřídám vás, umím to.“
„Musíme zavřít obchod,“ pronesl vedoucí rezignovaně, protože tušil… „Zařiďte to, obrátil se na zástupkyni a znova poklekl k ležícímu muži. Snažil se nahmatat pulz.
„To si děláte legraci? Jak můžete teď zavřít?“ Rozběhla se jedna z důchodkyň pro poslední dva čerstvé rohlíky, jenže jí je před nosem vyfoukla mladší slečna. „Huso sobecká!“ Vyjelo z ní, „to je úcta ke stáří? A ten zlevněný prášek už taky není!“
„A já nemám nakoupeno a do dalšího obchodu nejdu!“ Přidal se muž středního věku. „A maso má datum spotřeby jen do zítřka! Já to tak nenechám!“
„Nakoupíte si hned, jak znova otevřeme,“ uklidňoval rozezlený nákupuchtivý dav vedoucí.
„Nikam nejdu, potřebuju tu polívku!“ Vřískla žena a vedoucí už se neudržel: „Všimli jste si, že tady leží mrtvý muž? To nedokážete počkat, až si pro něho přijedou?!“
Na chvíli bylo ticho, někteří odcházeli rychle, jiní se bez svého zboží zatrženého v letáku z obchodu hnout nechtěli.
Od muže na zemi se zvedla pokladní. „Šéfe…“ v očích měla slzy.
„Já vím,“ pronesl vedoucí zastřeným hlasem a uvědomil si, že se mu roztřásly ruce. Lítostí nad mužem ve věku jeho otce, vztekem nad bezohledností nakupujících, smutkem nad všemi okolnostmi…

„Nedalo se nic dělat, vypadá to na rozsáhlý infarkt, udělal jste, co jste mohl, ale pomoct už se mu nedalo,“ oznámil stručně lékař a vrátil se do modře blikající sanitky.

Pohřební vozy přijely vzápětí – dva. Kšeft je kšeft.
„Snad se nějak dohodnou,“ prohodil vedoucí a vrazil si ruce do kapes. Ten třes rukou mu byl nepříjemný.
„Tak snad už otevřete, ne?“ probralo ho bouchání na dveře.
„Rohlíky nejsou, chleba dochází, ten jogurt má ve víčku díru, zboží z letáku je vyprodané…“
„Ujměte se toho, já jdu nahlásit na ředitelství mimořádnou situaci,“ obrátil se vedoucí k prodavačkám. Zavřel se v kanceláři, vytočil číslo….
„No, takže jste museli zavřít, jo? To je průser. To je blbý, tak co nejdříve spočítejte ztráty a hned mi je hlaste, pořádně to vypište…“ vedoucí hovor bezmyšlenkovitě přerušil. Už to nemohl, nedokázal dále poslouchat. „Ztráty? Jeden lidský život! Do jaké kolonky ho mám asi vypsat?“ Prsty se mu znova roztřásly.
„Pane Bože!“ zařval do skladu, „zajímá nás taky něco jiného než kus žvance? Čerstvý rohlík, tržby, výsledky, slevy v letácích, ztráty, výdělky… Kde se v nás bere ta bezohlednost, necitelnost a obžerství…“
„Šéfe,“ ozvalo se mu zády, „jen se vykřičte, až zjistíte, co se během té doby nakradlo, budete řvát ještě více.“
„Už nebudu,“ slíbil vedoucí Pepa tiše spíše sám sobě a vrátil se do prodejny. Bylo mu, jako by dostal od života pořádnou facku, pěstí přímo do žaludku. Cvrkot mezi regály ho vrátil během několika minut do reality. Až do konce otevírací doby se snažil s nadhledem řešit všechny stížnosti, požadavky a jízlivá doporučení nakupujících. Pouze neustálý třes prstů mu pořád připomínal, že se stalo něco, na co zapomenout nemůže. A když se pohledem setkal se svojí zástupkyní Maruškou a pokladní Aničkou, věděl, že jsou na tom stejně.
„Děvčata, za všechno vám děkuju,“ Pepa se opřel zády o dveře, které úderem sedmé zamkl.
„Šéfe, udělali jsme dost?“ Ptala se Anička se slzami v očích.
„Udělali jsme, co jsme mohli, ale jsou věci, které nezměníme.“
„Jsou lidi, kteří se nezmění nikdy, nemůžou, nechtějí, neumí to, jsou pokřivení…“ vyjelo navztekaně z jindy mírné a vstřícné Marušky.
„Šéfe, potřebujete panáka,“ povzdechla Anička.
„Panáka potřebujeme všichni,“ souhlasil Pepa. „Jenže po tom průseru se taky může stát…“
Všechny překvapilo zaklepání na zamčené dveře.
„A je to! Přijel oblastní vedoucí, to si vyslechneme…“
„Myslím, že vím, co jste si všichni dnes prožili.“ Oblastní vedoucí Tonda dlouho hledal slova. Hleděl na lítostivé, smutné a dojaté tváře zaměstnanců supermarketu a pak polkl. „Pojďte do skladu.“
Sotva za skupinkou zapadly dveře, vytáhl z tašky láhev koňaku a skleničky. „Nevím, co víc pro vás můžu udělat, zvládli jste to skvěle. Na takovou situaci školení nejste.“
Láhev vyschla rychle. Stejně rychle se všichni rozmluvili, potřebovali ze sebe ten hrozný zážitek dostat alespoň v nekontrolovaných spontánních slovech.
„Ten chlap byl ve věku mého otce,“ breptal Pepa a vůbec si nevšiml, že prsty, ve kterých drží skleničku, už se mu netřesou.
„A lidi se chovali jak hyeny, jen to žrádlo, rohlíky a polívka!“ Ulevovala si hodná a slušná Anička.
„Já takový nejsem, nikdy nebudu!“ Pepa pozvedl svou skleničku a přiťukl si s Tondou.
„Já taková taky nejsem! Ani já ne!“ Maruška a Anička se vděčně přidaly.
Jenže v tom pokřiveném konzumním systému jedeme všichni, pomyslel si Tonda a vhodil prázdnou láhev od koňaku do odpadků.

O autorce

Jaroslava Černá se narodila v roce 1959 v Hranicích na Moravě, kde absolvovala gymnázium, poté vystudovala Sociálně právní školu v Ostravě. Více než deset let byla zaměstnána jako sociální pracovnice na MÚ v Hranicích. Po doplnění kvalifikace na PF v Olomouci a stážích v zahraničí učila na soukromé střední škole, později se věnovala soukromé výuce angličtiny a zároveň vydala svůj první román (2006). Zajímá se o historii, ezoteriku, psychologii, sociologii, záhady zaniklých civilizací. V současné době se věnuje především psaní historicko-ezoterických románů, výkladu karet, čínského orákula I ť-ing. Je regresní psychoterapeut. Jaroslava Černá je vdaná, má dva dospělé syny Jakuba a Jana, žije v lázních Teplice nad Bečvou u Hranic na Moravě.