Lela Geislerová stojí nejen za půvabnými ilustracemi, ale také za výzdobou stolů, u něhož pokřtila knihu s autorkou Aňou Geislerovou. Tu samozřejmě známe především z filmových placů. Jak ale prokázala vydáním domácího srdečného deníku, za spisovatelským stolem se rovněž cítí jako doma. Svou spisovatelskou dráhu nastartovala pravidelnými sloupky v časopise Elle, odkud už byla jen krátká cesta právě k sólovému literárnímu počinu. P.S. se pohybuje na hranici fejetonů a deníkových zápisků a příjemný je nejen jeho vnitřek, ale také vnějšek.

Psala si Aňa deník i v dětství, kdy ještě netušila, že právě její zápisky by se mohly ocitnout na policích knihkupectví?

U nás to byla vždy Lela, která si kreslila a zapisovala zážitky. Já jsem se po ní v lecčem opičila. Jsem ráda, že tu Lela je, protože mám podivnou selektivní paměť, která mi dovoluje si pamatovat jen určité věci.

Se sestrou chodila česká herečka do skautského oddílu, kde se psaly deníky a zápisy v nich byly povinné. Sama si však doma po večerech v okamžicích emočních přetlaků do deníku zapisovala, co ji zrovna extrémně trápí, či extrémně těší. Potřeba přetransformovat pocity do psané podoby se tedy začala hlásit o slovo již v mládí. P.S. deník si přečetly a přečtou stovky až tisíce čtenářů, avšak deníky z mládí nespatřila ani sestra, ani rodiče.

Netrvalo dlouho a o zápiscích Ani Geislerové se začalo povídat i v hereckých kuloárech. S nápadem zařadit ukázku z deníků do filmu přišel Jan Hřebejk během natáčení filmu Nevinnost. Sešli se u režiséru na houseboatu, trochu popili a pak mu herečka začala předčítat básničky, které sama napsala. Vzhledem k intimní povaze veršů jejich autorka nikdy nepočítala s jejich zveřejněním.

Čím dál tím častějším úkazem bývají deníkové zápisky herců, které však líčí právě prostředí zákulisí a maskéren. V tomto aspektu se kniha P.S. vymyká stereotypům, neboť se zabývá výhradně rodinným, domáckým, životem, který je nám všem tolik známý a velice snadno se v něm zrcadlíme. Počínaje nelehkými vztahy s maminkami, konče výrobou marmelády, čtenářky i čtenáři se bez větších potíží najdou v řádcích zmíněného deníku.

Řeč již byla o přispívání do časopisu. Kdy ale nastal právě tento přerod od amatérského psaní do šuplíku ke psaní téměř profesionálnímu?

Bydlela jsem sama a věděla jsem, že se musím nějak živit. Znala jsem kamaráda vydavatele a tak jsem mu řekla, že mám nápad. Budu psát rozhovory s kamarády herci na zadní stránku časopisu o filmech. Kamarád na můj formát přistoupil. Následovalo psaní textů, v čemž jsem se opět trochu opičila po Lele, která v té době už psala texty pro své kapely, ve kterých i zpívala.

Po spolupráci s Romanem Holým a skupinou Sexy Dancers přišla nabídka od šéfredaktorky časopisu Elle. Aňa Geislerová nabídku přijala, aniž by věděla, o čem a jak bude vlastně psát. Právě s producentem skupiny J.A.R. se jim cesty zkřížily znovu při přípravě audioverze vydané knihy, za jejíž hudbou stojí právě Roman Holý.

Osobitosti by však nebylo bez ilustrací, které deník dotváří. Sestru má prý Lela dostatečně nakoukanou a nemusela ji tedy žádat, aby pro kresby seděla modelem. Ilustrace se rodily spolu s četbou jednotlivých kapitol. Do práce ilustrátorky herečka nezasahovala, pouze ji parkrát požádala, aby nebyla všude vyobrazována se skleničkou vína v ruce. Nevyhnutelným úskalím každého ilustrátora jsou obavy, které panují pokaždé, když si ilustrace převezme nakladatelství a nastane čekání na výsledek, které se může a nemusí lišit od autorovy vize. Právě proto je Lela Geislerová velmi vděčná nakladatelům, kteří jí v tomto ohledu dali volnou ruku. Tu jí dává i redakce Lidových novin, do kterých ilustrátorka svými kresbami přispívá a pro které dokonce vyhrála mezinárodním cenu novinových příloh.

Z pera Ani Geislerové se k nám dostává průřez dětstvím a dospíváním, strastmi dětskými i dospělými. Jak si uchovat radostné, bezstarostné vzpomínky? Je důležité nezapomínat?

Když člověk nezapomíná, může se stát, že uvízne. Mým oblíbeným tématem je, zda to, čím si přejeme být jako děti, je reálnější než to, čím se staneme. Vzpomínám si na některé představy z dětství, které byly hodně podivné, a nejsem schopná posoudit, zda byly autentické.

Jednou takovou představou byl život robota. Bílý holý byt, žádné děti, žádný manžel. Právě při vzpomínkách na podobné dětské předpovědi vyvstává otázka, zda není lepší některé vzpomínky a ideály z paměti vytěsnit.

Co se autorské tvorby týče, P.S. deníkem to rozhodně neskončí. V hlavě nosí Aňa Geislerová náměty na nejméně dvě další knihy. V psaní našla zalíbení, ačkoliv si původně připadala jako ve filmu v roli spisovatelky. Tvůrčí proces si však zamilovala a vize tří knih v sérii se začala rýsovat. Do budoucna se tedy už můžeme těšit na dvě další knížky, jež budou koncepčně navazovat právě na tu, která byla v prosinci pokřtěna v Paláci Luxor.

Nakladatelství Ikar je orientováno především na ženské čtenářky, kterým nabízí romance, společenské romány a memoáry, kuchařky nebo rádce. Zajímavým projektem je i řada historických biografií z Habsburské monarchie.
Mezi zavedené a celosvětově úspěšné autory Ikaru patří Danielle Steel, Joy Fieldingová, Rosamunde Pilcherová, Barbara Woodová, Erich Maria Remarque, Lion Feuchtwanger či Johannes Mario Simmel; z českých autorů např. Klára Janečková, Hana Marie Körnerová.

Související knihy

Geislerová, Aňa

Ikar, 2015