Přinášíme vám ukázku z knihy Můj psí život, kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

PÁN SI HRAJE NA KOCOURKA

Říká se mi to velice těžko, ale mám pocit, že se můj páníček zbláznil. Jak jsem na to přišel? Jednoduše. Začíná to už ráno.

Obvykle ho musela s námahou budit ta jeho mobilní mluvící kost, bez níž neudělá ani ránu, a když zazvoní, tak do ní mluví, jako by měl před sebou jiného dvounoháče. Ale poslední týden je jako vyměněný. Vstává dokonce ještě dříve, než mluvící kost zazvoní, a ve tváři má výraz, jako by vyhrál milion. Uznáte sami, že to není normální. Ale to není všechno.

Pak jde do koupelny, pouští na sebe ve sprše studenou vodu a zpívá si při tom dávný hit: … mám vodu rád, a proto si na její chlad zvykám, plavu si s kapry i s lososy a tykám štikám… Když vyjde, září jako sluníčko v srpnu a sleduje hodiny, jako by bylo těsně před jeho popravou a on měl ještě spoustu nevyřízených, neodkladných záležitostí. Jak udeří čtvrt na devět, začne hovořit do té své mluvící kosti. Ale to byste ho museli vidět: najednou celý zjihne, ostré rysy v jeho obličeji se otupí, oči se upírají k jednomu místu a žvatlá nesmysly jako dítě. Jen posuďte sami:

„A jakpak se moje kočenka vyspinkala bez svého kocourka? No, kocourek také nemohl usnout, protože mu rovněž bylo smutno a chladno v jeho pelíšku.“

Napřed jsem měl vztek, že nejen volá nějaké zatracené kočce, ale ještě se stará o nějakého opelichaného kocoura, kterému je smutno a zima. O mě se má starat, když si mě pořídil, rozčiloval jsem se. Nehledě k tomu, že bez nejmenšího uzardění lhal, jako když tiskne. Páníček poklimbával už na kanapi u televize. Krk dám na to, že když zalehl do postele, usnul ještě dřív, než se stačil přikrýt. A to se prosím diskrétně nerozšiřuji o tom, že chrápal takovým způsobem, že jsem nemohl usnout!

To ale nebyly nejhorší příznaky jeho choroby. Začal zkracovat naše společné procházky a ihned po nich odcházel pryč. Někdy si ani nevšiml, že mi nedoplnil vodu. Nechával mě celé dlouhé večery samotného, jako bych něco provedl. Když se vrátil, měl nepřítomný pohled, ale zpíval si: … že se mi hlava točí, za to může šeřík snad…

Teď v lednu se mu točí hlava ze šeříku! No, to přece nemůže zkoušet ani na tu vymaštěnou kočku, která málem sama vlezla do tlamy rotvailerovi Bradovi (ano, jmenuje se podle toho známého herce). Naštěstí pro tu kočku je Brad už tak starý, že nezavětří pečenou husu na dva metry.

Při první příležitosti jsem se se vším svěřil Benovi.

„No jo. No jo, to jsou věci,“ mudroval, jako bych po něm chtěl vysvětlit teorii relativity.

„Tvůj pán tím kocourrrkem s největší pravděpodobností myslí sám sebe.“

Cože? Když už se páníček chtěl k něčemu přirovnávat, měl přece tolik jiných neotřelých příležitostí. Třeba k mexickému naháčovi, kdyby chtěl vzbudit soucit a lítost nad zimou v  ložnici. Nebo k rhodéskému ridgebakovi, kdyby chtěl ohromit ladností tvarů, mohutností a silou, či k pointrovi, chtěl-li udělat narážku na svoji inteligenci. Anebo k bíglovi, chtěl-li upozornit na všechny výše zmiňované vlastnosti najednou. Ale ke kočce? To může za chvíli dopadnout tak, že mě bude nutit šplhat po stromech, mňoukat a chytat myši.

„Nevyšiluj,“ uklidňoval mě Ben. „To se zas sprrraví. I můj pán se choval podobně asi přřřed devíti lety.“

Jeho pána znám a myslím si, že je to uvážlivý

„A co způsobuje u dvou noháčů tohle šílenství?“

„Láska.“

„Láska?“ podivil jsem se. To jsem neznal. „A čím se projevuje?“

„Podobným třřřeštěním. Žvatláním jako mimino, zcela nepřřředvídatelnými změnami nálad a chování,“ informoval mě Ben zasvěceně.

To přesně na mého páníčka sedělo. Jo, Ben se v životě vyznal.

„To se mám na co těšit,“ povzdechl jsem si. „A je to nebezpečné?“

„Jak kdy. Nejlepší je v těchto přřřípadech zaujmout stanovisko nezúčastněného pozorrrovatele.“

„A trrrvá ten zvláštní stav u dvounoháčů dlouho?“

„Jak u koho… U někoho láska vydrrrží celý život,“ pravil Ben a já měl pocit, jako by na mě vylil vědro ledové vody. Už takhle se s páníčkem nedalo vydržet.

„Ale to jsou spíše výjimky.“

To mě trochu uklidnilo.

„U většiny párrrů láska vyprrrchává, čím déle spolu jsou.“

U všech bláznivých dalmatinů, co to ten Ben zas plete dohromady o párech. Pochopil jsem, že láska je u dvounoháče stav poblouznění mysli, který nastává za určitých podmínek a pak zas mizí. Ale kde se tam vzaly ty páry? Než páníčka postihla Láska, byly jsme dva, tedy pár, my.

„Cos myslel těmi párrry?“ zaskučel jsem nešťastně, protože jsem v tom měl vážně maglajs.

„To jsem ti neřřřekl?“ podivil se Ben. „Když má dvounoháč lásku, většinou si opatří družku a žije s ní v páru.“

„Tak to mě čekají pěkné věci,“ poklesla mi dušička, protože i já jsem se rád ohlédl za hezkou fenkou a cítil jsem při tom takový nesmírně divný a přitom příjemný pocit.

Zatím jsme pár pán a já. Jen nevím, co bude se mnou, až přijde ta družka…

 ————————–

Pobavila vás dnešní ukázka? Prolistujte si další stránky humorného dobrodružství bígla Alberta.

Nakladatelský dům Grada, největší vydavatel odborné literatury, rozšířil v roce 2015 své portfolio o značku Cosmopolis. Tato značka vám přináší kvalitní světovou a českou beletrii. Nabízí všem čtenářům ty nejlepší knihy z celého světa, strhující příběhy, napínavá dramata, ale i romantiku a zábavu.

Související knihy

Čáp, Martin

Cosmopolis, 2015