Přinášíme vám ukázku z knihy Až úplně dolů, kterou vydalo
nakladatelství Domino v edici Inteligentní romány pro inteligentní ženy.

„Hodně štěstí,“ řekla jsem a mžourala do světla. Zrovna jsem prožívala sen, že ležím ve vaně, vedle mě klečí Dave, omývá mi ramena zahřátou žínkou a vyznává mi lásku.
„Co to mělo znamenat?“ zajímal se.
Mohla jsem mlžit a zeptat se, o čem to mluví. Místo toho jsem požádala: „Co kdybys mi to řekl ty?“
Zíral mým směrem s rukama v pěst vraženýma do kapes oblekových kalhot a se zaťatými zuby.
„No tak,“ vydechla jsem, „L. McIntyreová? Lindsay? Linds? Ta, co si s ní celý den mailuješ?“
Sledovala jsem, jak si dlaní přejel po tváři a začal si ji třít. Když se mu konečně podařilo promluvit, znělo to přidušeně. „Vykládáš si to špatně.“
„Vážně? A jak si to mám vykládat?“
„Povídáme si,“ odpověděl vzdorovitě. Nezdálo se mi, že by lhal. Věděla jsem, jak vypadá, když lže, vždycky se pohupuje na patách a zvýší hlas. Tentokrát žádné vrtění ani změna tónu. Přede mnou stál prostě jen zničený Dave. „Je to kamarádka.“
Nereagovala jsem, ani nedovolila, aby se mi ve tváři objevila úleva.
„Není to pro mě jednoduché.“ Dave na mě upřeně hleděl a v obličeji měl ten výraz chlapečka toužícího po cukrátku, který ve mně obvykle vyvolal soucit.
„A co přesně?“ zajímala jsem se. Slyšela jsem ostří ve svém hlase.
„Žít tady,“ upřesnil Dave.
„Co tím myslíš?“ Byla jsem opravdu zmatená. „Ty ses sem chtěl přestěhovat! Ty sis pořád stěžoval, že žijeme ve startovacím domě, a nechtěls Ellii vychovávat ve městě.“ Já bych byla s radostí zůstala. Milovala jsem náš domeček s točitým schodištěm, krbem, který v kuchyni odhalili instalatéři, když zabudovávali novou myčku, a francouzským oknem, jímž se vycházelo na úzkou dlážděnou pěšinku k dvorečku, kam dokonale zapadl gril a závěsný košík s netýkavkami, který jsem sundávala na zem, když jsme grilovali.
Dave se beze slova otočil, zašel do koupelny a zavřel dveře. Slyšela jsem tekoucí vodu a dovedla jsem si ho představit, jak z prostředka tuby vymačkává víc pasty, než je potřeba, zapomíná zašroubovat víčko a nezajímá se o to, že v umyvadle zůstala po čištění zubů přischlá pasta, protože nákup zubní pasty a čištění umyvadla je přece moje práce. Takovou dohodu jsme uzavřeli, na tom jsme se shodli dřív, než se všechno změnilo.
To není fér, pomyslela jsem si a najednou mě popadl takový vztek, že jsem vyskočila z postele a zaklepala – spíš zabušila – na dveře. „Myslíš si, že mně to takhle vyhovuje? Že jsem na všechno sama?“ zeptala jsem se. „Já musím platit hypotéku, já se starám o Ellii, já musím sledovat její rozvrh, organizovat náš společenský život, uklízet dům a vozit auto na technické kontroly. Nenapadlo tě, že už mě to unavuje? Že bych si možná taky ráda s někým popovídala? Zašla si s někým na oběd?“
Nechutně klidný manželův hlas ke mně přicházel zpoza dveří. „Vypadá to, že to všechno zvládáš dost dobře.“
Zaťala jsem dlaně v pěst. „Takže co? Měla bych si víc stěžovat, aby ti neuniklo, že jsem nešťastná? No, tak tohle ber jako oficiální prohlášení: Jsem nešťastná.“
„Mluv tišeji,“ zasyčel Dave, když otevřel dveře. Měl na sobě boxerky a bílé tričko, vlasy sčesané z čela, takže byly vidět stále větší kouty, ovšem s úzkým obličejem a orlím nosem vypadal přesto tak přitažlivě, až mi bylo jasné, že kdybychom se rozešli, najít za mě náhradu by mu netrvalo dlouho. „Prostě se mi nezdá, že by tě moje řeči nějak zvlášť zajímaly.“
„Jsem jenom… přetížená. Je toho na mě moc. Potřebuji, abys mi pomohl.“ Chtěla jsem mluvit upřímně, ale vyznělo to spíš uraženě. Natáhla jsem se, přejela mu prsty po předloktí, vnímala jemné chloupky i teplou pleť a vybavila jsem si, jak jsem kdysi celé hodiny snívala o tom, že se mě znovu dotkne, i šťastné víkendy, kdy jsme sotva vylezli z postele a kochali se navzájem svými těly.
„Taky mám co dělat.“ Zamířil k posteli, stáhl z ní deku a dva polštáře a s peřinou v ruce se zastavil proti mně. „V podstatě teď dělám za tři. Navíc píšu blog, odpovídám na maily a dělám ty zatracené online chaty.“ Znovu si přejel dlaní po tváři. „Pomůžu ti, jak jen to půjde, ale plný úvazek je plný úvazek.“
„Já takhle nemůžu pokračovat,“ oznámila jsem. Po tvářích mi stékaly slzy. Otřela jsem si je. „Prostě nemůžu. Je tu práce, táta, máma, všechno kolem Ellie, domu, je toho zkrátka moc, Dave.“
Naklonil hlavu a zkoumavě na mě hleděl. „Třeba se pletu, ale nemáš pocit, že ty prášky jsou možná součástí problému?“
Stáhlo se mi hrdlo a ruce se změnily v kus ledu. Nemohla jsem se hnout. Uhodl, jak se to rozjelo, kolik prášků beru, kolik doktorů mi různé pilulky předepisuje a že jsem na prášcích závislá, abych vůbec přežila den? „O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se.
Dlouze se na mě zadíval. Cítila jsem, jak se scvrkávám, dumala jsem, co asi řekne…, ovšem než by mě konfrontoval s tím, co ví nebo co si myslí, raději řekl: „Potřebuju se trochu vyspat.“
„Davide…“ Otočil se ke dveřím. Šla jsem za ním do pokoje pro hosty, natáhla k němu ruku a skoro se dotkla jeho košile. „Je mi to lí…“ začala jsem, ale pak jsem se zarazila, neboť jsem si uvědomila, že vlastně nevím, za co bych se omlouvala. Je mi líto, že si se mnou nechce povídat a sdílet se mnou život? Je mi líto, že beru tolik prášků, nebo jenom lituji, že jsem se nechala načapat?
„Nemyslíš, že bychom měli jít na terapii?“ nadhodila jsem. Nelíbilo se mi, že to vyznělo tak zakřiknutě. „Možná si prostě potřebujeme s někým sednout a dostat to ze sebe.“
Pokrčil rameny a stáhl z postele v pokoji pro hosty přehoz. Ze zásuvky trčela nabíječka od mobilu a na zemi u postele, kam jsem mínila umístit noční stolek, ležela kupa časopisů Sports Illustrated a ESPN: The Magazine. Dopustila jsem, aby se sem manžel víceméně přestěhoval.
„Podívej, omlouvám se, jestli v poslední době působím jako mimoň, ale jsem v obrovském stresu,“ začala jsem. „Všiml sis, co o mně lidé říkají v komentářích k tomu článku?“ Snažila jsem se předstírat, že žertuji, že mi na tom vlastně nesejde. „Ježíši, kdo to dneska vlastně čte noviny? Horda šestnáctiletých paniců, kteří doma u rodičů v suterénu skladují pušky?“ Toužila jsem mu říct, jak moc mě ty poznámky zranily, jak prahnu po tom, aby mě potřeboval, aby mě chtěl ve svém životě, jako jsem to nezažila u rodičů. Chtěla jsem mu vypovědět, jak moc potřebuji prášky, a možná ho i požádat o pomoc…, protože mě to upřímně řečeno začínalo děsit. Brala jsem jich moc a nedovedla jsem si představit, že bych bez nich přežila den.
„To je opravdu povzbudivá představa,“ prohlásil, „s ohledem na to, že já pro čtenáře novin pracuji.“
Stiskla jsem pevně rty. Chtělo se mi plakat, ječet, brát si prášky tak dlouho, až přestanu cokoli cítit. Chtěla jsem ho nenávidět, vztekat se tak, že bych mu do obličeje mrštila něco ostrého a těžkého, ale nešlo to. Možná proto, že jsem ho milovala…, nebo to možná nebyla ani tak láska jako zvyk a společně strávený čas, cosi pevně zakořeněného a nelákavého, čeho se nedá zbavit; emoce jako šváb, který by dokázal přečkat i jadernou válku. Strávili jsme spolu posledních deset let a teď jsem každé místo, každou písničku, všechny oblíbené citáty a vtipy, Elliin uspávací rituál (tři pusinky na čelo a rychlé stříknutí protistrašidlovým sprejem) zažila nebo vytvořila se svým manželem. Věděla jsem, co by si objednal v našich oblíbených restauracích a o co bych ho požádala já se slibem, že si jenom párkrát kousnu, načež bych to všechno spolykala. Věděla jsem, ke které pumpě zajede u čerpací stanice, jakou omáčku má rád ke kuřeti ve Federal Donuts a že vždycky zapomíná na matčiny narozeniny a musí utratit sto dolarů za květiny na poslední chvíli, pokud mu nepřipomenu, aby koupil dárek. Při pohledu na jeho siluetu jsem si uvědomila, že sice jsem sama sebou, ale zároveň tvořím polovinu manželského páru. Jak bych mohla dál žít, když člověk, s nímž jsem svůj život budovala, zakoušela a vytvářela, muž, který mě viděl ve stovce různých nálad, v nejlepších i nejhorších chvílích, při císařském řezu s dělohou čouhající z břicha, by byl pryč?

————————————–

Přečtěte si další ukázku.

Doporučujeme

Nakladatelství Domino vydalo také román Dobrý v posteli, jímž Jennifer Weinerová dosáhla zatím největšího úspěchu. Přečtěte si ukázku z něj a nezapomeňte na článek, v němž najdete informace nejen o tomto románu, ale i o dalších zajímavých knihách pro ženy. Druhým autorčiným příběhem přeloženým do češtiny je Koho miluješ. Nakladatelství jej plánuje vydat
25. 05. 2016 (datum vydání se může změnit).

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Weinerová, Jennifer

Domino, 2015