O Ladislavu Ziburovi jsem slyšel už dávno. Už nevím jak ani proč, ale zato si pamatuji, že když jsem poprvé spatřil obálku jeho chystané knihy, nebylo mi jeho jméno neznámé. Doslechl jsem se o jeho pěších poutích – do Santiaga de Compostella, do Říma i do Izraele. Z krátkého klipu z televizní show AZ kvíz jsem znal jeho recesistický smysl pro humor. A z facebookového profilu, kde pravidelně publikuje krátké fejetony, nebylo těžké odhalit jeho spisovatelský talent.

Příležitost zúčastnit se představení jeho první knihy nazvané 40 dní pěšky do Jeruzaléma jsem si nemohl nechat ujít. Když jsem vycházel z domu, skoro nic jsem o knize nevěděl. Místo, abych si na ni předem udělal jasný názor, jsem šel na setkání s otevřenou myslí a čekal, co mi o ní řekne sám autor. A to bylo dobře.

Setkání se konalo v příjemném salónku patřícím společnosti 2Media v Pařížské ulici, v samém srdci Prahy. Hned po příchodu se mi dostalo vřelého uvítání jak od zástupce nakladatelství BizBooks, tak i od samotného autora. Novopečený spisovatel seděl u malého stolku pečlivě pokrytého skleničkami od vína a dalšími, pro knižní akci nepostradatelnými, předměty – knihami. Měl úsměv na tváři, povídal si s novináři, kteří mě ve svém příchodu předešli, a neuvěřitelná radost ze života z něj zářila na všechny strany. Je neuvěřitelné, jak přítomnost jednoho jediného člověka dokáže pozitivně naladit celou společnost.

A přesně tato vlastnost je Ziburovým poselstvím světu. Předává jej skrz svá promítání, která pořádá a vyprodává po celé republice, skrz svou novou knihu, ale i skrze krátké osobní popovídání, jehož jsem se měl možnost zúčastnit. Když dostal otázku, co si myslí, že je jeho cestou k úspěchu, co se lidem na jeho přednáškách tak líbí, nemusel přemýšlet. Svět je zvyklý na negativitu. I teď kolem nás nevědomky proudí stovky a tisíce zpráv v médiích, jedna hroznější než druhá. Jen si vzpomeňte na nejčastější témata posledních let: terorismus, korupce, přírodní katastrofy, letecká neštěstí… A pokud náhodou v médiích narazíme na něco vtipného, pak je to pravděpodobně sestřih nejhloupějších způsobů, kterými se nějací nešikové zabili. Proto je pro lidi přímo fascinující, když si před ně stoupne někdo, kdo jim vtipně a přesvědčivě říká, že svět, ve kterém žijí, je lepší, než si mysleli. Že lidé spolu mohou žít v míru a že v médiích fobiizovaní muslimové jsou ve skutečnosti normální lidé, kteří vás nechají přespat u sebe doma a rozdělí se s vámi o večeři.

A přesně taková je i Ziburova kniha: vtipná a přesvědčivá. Není to cestopis. Sám autor říká, že když byl na cestě, neměl mapu a ani pořádně nevěděl, kudy jde. Dílo je daleko více soupisem vtipných příhod a událostí, které pěší poutník na své cestě prožívá než souvislým vyprávěním.

„Ta kniha není příběhem mě, ale je příběhem poutníka a především těch, které cestou potkává.“

Moc často se mi nestává, že bych slyšel někoho mluvit a sám se ztotožňoval se vším, co říká. S Ladislavem Ziburou lze ale nesouhlasit jen těžko. Pokud za ním přijdete s otevřenou myslí a zbaveni předsudků, poznáte, že náš svět není tak zkažený, jak se zdá, a nebo naopak, že je ještě zkaženější právě v pohledu sama na sebe. A pokud náhodou nemáte příležitost zúčastnit se jednoho z mnohých setkání s Ladislavem Ziburou, nahlédněte alespoň do jeho knihy a třeba z ní vedle vůně čerstvě potištěného papíru ucítíte i trochu radosti a vtipu, které do ní autor vložil.

„Pěší chůze je život společně s lidmi procházené země, člověk je tolerantní, přestane se divit. Odhodí evropskou touhu všechno zhodnotit. Co je v pořádku a co není v pořádku. Evropané jezdí do světa hodnotit. Přijet do Thajska a říct si tohle se mi líbí, to je prima, tohle se mi nelíbí, to je špatný. Vrátit se domů a říct Thajsku dávám 6 bodů z 10. Myslím si, že jsme přestali cestovat s pokorou.“

Pokud vás kniha zaujala, můžete se podívat na speciální knižní trailer.

Související knihy

Zibura, Ladislav

BizBooks, 2015