Knihu Buchenwaldské bestie od Flinta Whitlocka vydalo
nakladatelství Cosmopolis.

 

Kurt Glass, bývalý vězeň, který pracoval ve Ville Koch jako zahradník, uvedl, že Ilse Koch „napadlo, že by se jí líbila stínítka na lampy vyrobená z lidské kůže, a tak jednoho dne jsme na apelplacu dostali rozkaz se všichni svléknout do půl těla. Ti, kteří měli nějaké zajímavé tetování, k ní byli přivedeni a ona si vybrala ta, která se jí líbila. Tito lidé byli zavražděni a z jejich kůže pro ni byla vyrobena stínítka na lampy. Ve svém domě také jako vypínače používala mumifikované lidské palce.“ (I kdyby však vypínače z lidských palců skutečně existovaly, jako důkazy ve všech třech procesech s Ilse Kochovou předloženy nebyly.)

Kurt Sitte, německý lékař internovaný několik let navrchu Ettersbergu, po válce vypovídal před podvýborem amerického Senátu, že byl pověřen prací na patologii a že je tudíž osobně obeznámen s tím, jak to bylo s tetovanými vězni. Prohlásil: „Tetování pro naši sbírku muselo být barevné, v jiných ohledech nemuselo být nijak výrazně zajímavé; tohoto materiálu jsme však měli dostatečné zásoby. SS přiváděla do tábora mnoho návštěvníků, kteří byli vždycky celí nadšení, když se mimo jiné mohli jít podívat na oddělení patologie na tyto kůže. Museli jsme tedy mít v našich sbírkách vždycky k dispozici asi sto těchto tetování a mezi nimi pokud možno nějaké obscénní motivy. Myslím, že pro normálně fungující mozek na tom [na potetované kůži] není nic fascinujícího; pro tyto lidi, pro esesáky to však fascinující bylo… Museli jsme vysvětlovat, co všechno s kůžemi děláme; vždycky se u této sbírky dlouho zdrželi.“

Dr. Sitte byl přesvědčený o tom, že esesáky zajímala výhradně ornamentální stránka tetování a že tedy nešlo o žádné vědecké bádání. „Pro vědecké účely byste takových kůží nepotřebovali stovky a stovky,“ prohlásil před senátory.

Další z vězňů, Gustav Wegerer, si vzpomíná na okamžik, kdy „velitel tábora Koch a esesácký chirurg Müller přišli během mé pracovní směny na oddělení patologie. Zrovna se tam vyráběla stínítka na lampy z vyčiněné potetované lidské kůže. Koch a Müller si z vyčiněných, jako pergamen tenkých lidských usní, které tam byly vyskládané, vybrali motivy, které byly podle nich na stínítka lamp vhodné. Z jejich konverzace bylo zřejmé, že Ilse Kochová nebyla s motivy, které vybrali posledně, spokojená. Stínítka jsme pak dokončili a dodali Kochovi. Při této návštěvě si Koch také pro svou ženu objednal pouzdro na kapesní nožík z jemně vyčiněné lidské kůže a také pouzdra na manikúru, která Ilse Kochová postrádala. Tato pouzdra jsme také měli zhotovit z lidské kůže.“

Andreas Pfaffenberger, německý vězeň v Buchenwaldu, po válce vypověděl, že jednoho dne se „všichni vězni, kteří měli tetování, museli ohlásit na ošetřovně… Vězni byli vyšetřeni a ti s nejlepšími a nejlépe vyvedenými vzory byli potom zavražděni injekcí. Těla byla následně předána oddělení patologie, kde byly požadované části tetované kůže staženy z těl a dále zpracovány. Výsledná produkce byla pak předána Ilse Kochové, která z kůží vyrobila stínítka na lampy a další ozdobné předměty do domácnosti.“

Petr Zenkl, o kterém již byla řeč, uvedl, že si vzpomíná, že jednoho dne za Kochovy vlády se z amplionů ozval rozkaz, že všichni vězni, kteří mají tetování, se mají hlásit na ošetřovně. Dále vypověděl, že od ostatních vězňů zaslechl, že Ilse Kochová má stínítka na lampy z tetované kůže, ale protože v domě rodiny Kochovy nikdy nebyl, nemůže potvrdit pravdivost takových tvrzení. Prohlásil: „Na vlastní oči jsem však v koncentračním táboře viděl takové výrobky jako obálky knih, pouzdra na kapesní nože a podobně… Pamatuji si, že jsme tyto předměty ukazovali po našem osvobození americkým vojákům.“

„V tom takzvaném patologickém oddělení,“ pokračoval Zenkl, „jsem viděl rozsáhlou sbírku patologických preparátů – jako například hlavu vězně, komplikovanými metodami zmenšenou na velikost sevřené pěsti, a celou sbírku jednobarevných nebo i vícebarevných tetování. Mnohé [ze vzorků tetované kůže], zejména ty, na kterých byly obscénní motivy, si rozebrali členové správy tábora a jejich prominentní hosté.“

Zenkl vznesl mnoho nezodpovězených otázek: „Kdo ví, zda si Ilse Kochová objednávala tato stínítka pro sebe? Koho by přímo požádala? Informovala o tom svého muže? Koho velitel tábora pověřil, aby tato stínítka nechal vyrobit? Pokud popře, že by měla taková stínítka doma, může připustit, že by je objednala? Nebo je dostala darem? Uvědomuji si však, samozřejmě, že není valného rozdílu mezi tím objednat si výsledek tak odporného sadismu anebo v něm nalézat jisté zalíbení a používat ho jako domácí dekoraci.“

Údajné propojení s těmito hrůznými artefakty Ilse Kochové velmi pomohlo k zisku neoficiálního titulu „buchenwaldská čubka“.

---

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Buchenwaldské bestie
Karl a Ilse Kochovi a lampy se stínítkem z lidské kůže

Whitlock, Flint

Cosmopolis, 2015