David Lagercrantz v rozhovoru s Českou televizí.

David Lagercrantz promluvil k českému publiku celkem dvakrát. Svou návštěvu zahájil ve středu dopoledne na švédském velvyslanectví, kde usedl před skupinku reportérů na své tiskové konferenci. Hned v úvodu se omluvil za své případné pomalejší vystupování, neboť několikatýdenní cestování po světě si nutně vybírá svou daň. Nezbývá však než podotknout, že na autorovi se únava ani v nejmenším neprojevila, působil velice uvolněně, přátelsky a nenuceně.

David Lagercrantz však nepředstoupil před novináře sám. Na konferenci vedle autora usedli Martin Severýn, referent pro informace a kulturu a překladatel, a Annika Jagander, která v České republice působí jako velvyslankyně. Nejdůležitějšími přítomnými dámami, zejména v překonávání jazykové bariéry, však byly Azita Haidarová, překladatelka, díky níž si čeští čtenáři mohli Dívku v pavoučí síti přečíst, a  Linda Kaprová, díky jejímuž tlumočení se mohli tiskové konference účastnit i tací, kteří švédštinu neovládají.

David Lagercrantz s tlumočnicí Lindou Kaprovou

V úvodu konference byla zmíněna neskutečná bezpečnostní opatření, která doprovázela psaní knihy. David Lagercrantz psal knihu o samotě na počítači, který neměl připojení k internetu. Pokud komunikoval se svými vydavateli, komunikoval výhradně v kódech. Jak sám autor podotknul, neustále panovala hrůza, že se tam někde venku objeví skutečná Lisbeth Salanderová a náčrtu knihy se zmocní. Tato situace působí velmi paradoxně, neboť autor ve své knize píše o NSA, americké agentuře, která neustále někoho sleduje. Autor tedy knížku sepisoval v podobné realitě, ve které žijí jeho postavy, což mu v tvorbě rozhodně pomohlo.

Zatímco v časech Larssona měli na svědomí hackerské útoky lidé mimo zákon, tak dnes ty hackerské útoky vedou celé státy a špionážní organizace. A já jsem si uvědomil, že to je právě svět, který skutečně potřebuje Lisbeth mnohem víc než kdykoliv předtím. Říkal jsem si, co se stane, až přijdou na to, že se jim Lisbeh nabourala do systému, a že po ní asi docela půjdou. Celé je to samozřejmě lehce inspirovánou aférou Snowdena.

Nárůst množství bezpečnostních pravidel a rostoucí panika přispěly velkou měrou k neklidu autora. Jak sám přiznává, již od samotného začátku byl nervózní a obával se reakce veřejnosti. Bylo mu totiž jasné, že se komunita čtenářů a kritiků nevyhnutelně rozdělí na dva tábory a jeden z nich ho bude chtít ukamenovat. Jak se vypořádal s dlouhodobým stresem, zákazem s kýmkoliv komunikovat, a jak tento rozruch snášela jeho rodina?

Já jsem byl k smrti vyděšený od začátku až do konce, když jsem tuto knihu psal, protože jsem věděl, že to bude pád z velké výšky, pokud se mi to nepodaří. Věděl jsem, že mě prostě oběsí kritikové i fanoušci. Cítil jsem, že touží po krvi. Být k smrti vyděšený není zrovna fajn pocit, ale nicméně má to své výhody. Pokud má člověk pevné nervy a má dvě hodiny na napsání článku, tak výsledkem je, že začnete pracovat velmi intenzivně. Já jsem vstával ve čtyři hodiny ráno a pracoval jsem do úmoru. A co se týče rodiny, když jsem se hroutil, tak se o mě postarali.

Martin Severýn a Azita Haidarová, překladatelka české verze.

Rozjitřená atmosféra kolem knihy a nevídaná opatrnost se však nedotkly pouze autora knihy, ale také její překladatelky. Azita Haidarová zmínila, že v jejím případě se samozřejmě nejednalo o tak přísná nařízení, ale i přesto se neodvážila nerozvážně „poflakovat“ s knížkou po místních lokálech.

Já jsem samozřejmě knihu nedostala v elektronické podobě, ale vytištenou s vodoznakem z nakladatelství. Dokonce jsem díky Davidovi začala věnovat více péče ochraně počítače a dokonce svého mobilního telefonu.

Azita Haidarová také stačila připomenout, že autorovi nekomplikovala tvůrčí proces pouze paranoia a úzkost, ale také neustálá přítomnost Lisbeth Salanderové, která, když se člověku dostane do hlavy, jen těžko se odtamtud dostává. Je tedy, přes všechny tyto komplikace, možné říci, že celý sáhodlouhý proces autora nezabil, leč posílil? (Švédský název knihy je Co nás nezabije, pozn. red.)

Před několika staletími žena čekala ve věži, až ji vysvobodí princ na bílém koni, a Lisbeth nemůže být tomuto stereotypu vzdálenější. Rozhodla se vzít osud do vlastních rukou a pomstít se otci. To, co si prožila, ji neustále posiluje. To, co jsem si prožil já, mě také možná posílilo. Věděl jsem, že to bude hrozně obtížné. Teď už vím, že jsem přežil, protože kniha si našla nejen své kritiky, ale i své fanoušky.

Pokračovat v naraci takového miláčka publika, jakým je Lisbeth, není lehký úkol. Zejména v případě Lisbeth, jejíž předchozí příběhy nastolily jakýsi standard. Autor věděl, že některé prvky musí a chce zachovat. S čím novým se naopak rozhodl přijít?

Určitě jsem chtěl, aby zůstala drsňačkou. Nemohl jsem jí na krk pověsit tři děti. Co jsem zdědil, byl fakt, že Lisbeth je geniální osobnost. Zdědil jsem však také její minulost, která její osobnost zformovala. Říkal jsem si tedy, že bych se mohl trochu více ponořit do její minulosti a přijít s odpovědmi na některé palčivé otázky. Proč je tak skvělá hackerka? Co se vlastně stalo během těch šílených, bolestných let?

Čtenáře po celém světě zajímají samozřejmě nejvíce dvě věci. Dočkáme se pátého dílu a filmové verze? Na obé autor odpovídá diplomaticky, protože to jinak samozřejmě ani nemá dovoleno. Nevidí důvod, proč by v sérii neměl pokračovat, ale také se nechce stát novým Larssonem a zabývat se pouze jedním tématem. Rád by se věnoval i dalším věcem, zatímco bude ve strhujícím putování pokračovat. O film je bez pochyb obrovský zájem a vše je zatím v jednání.

Celá tisková konference probíhala ve velmi uvolněné atmosféře a autor vykládání o knize často prokládal úsměvnými střípky ze svého života. Jedna z otázek, které během dopoledne zazněly z publika, směřovala na audioknihy a zda autor sám audioknihy poslouchá.

Audioknihy neposlouchám, jsem spíš člověk, který čte. Nicméně dost často musím poslouchat sám sebe, když píšu. Tady úplně odbočím s jednou historkou. Jednou mi má bývalá žena řekla, že jsem už překročil veškeré hranice a že už jsem se dočista zbláznil. Bylo to po našem telefonátu, a tak jsem si pustil telefonní záznamník a zjistil jsem, že když jsme domluvili, tak jsem nezavěsil a na záznamu bylo slyšet opakované „hů hů hů“. Uvědomil jsem si, že to jsou zvuky, které vydávám, když píšu. Pro mou ženu to tehdy asi musel být opravdu šok.

Svou návštěvu v Praze David Lagercrantz zakončil návštěvou Paláce knih Luxor, kde se uskutečnila autogramiáda. I přes zpočátku malý a trochu rozpačitý hlouček čtenářů se prostory kavárny rychle zaplnily příznivci severského thrilleru a autor měl plné ruce práce. I přes pracovní vytížení však rozdával úsměvy a se všemi příchozími prohodil pár švédských či anglických slov.

Zda se dočkáme pátého pokračování příběhu Lisbeth a Mikaela a zda k nám sympatický autor ze Švédska znovu zavítá, je však momentálně ve hvězdách.

Související knihy

Lagercrantz, David

Host, 2015