Pro začátek tu pro vás máme tip na knížku Osobní poplach Josefa Holcmana, v níž autor zachycuje jedinečnou osobnost svého strýce Jožky Slováka, svérázného řezníka „masára“ oplývajícího humorem takřka drzým.

Osobní poplach

Autor: Josef Holcman

Počet stran: 320
Vazba: vázaná
ISBN: 978-80-7473-330-7
Doporučená cena: 289 Kč

 

Knihu Osobní poplach vydalo nakladatelství Kniha Zlín v edici WALT.

O své spalující touze zaznamenat bohatýrské historky a průpovídky svého strýce Jožky Slováka, řezníka „masára“ z horňácké Velké nad Veličkou, mi Josef Holcman tolik let barvitě vyprávěl, až jsem získal dojem, že už ta knížka vyšla a já jsem ji dávno přečetl a odložil do knihovny. Takže se divím, když teprve teď vychází. Pochopil jsem, že autor text odsouval, vyprávěl přátelům zas a znova, bál se definitivy tisku. Měl strach, aby živoucí, provokující osobnost strýce Jožky nebyla vnímána jenom skrze výkřiky či pod dojmem množství vypitých slivovic či vína. Nechtěl svému strýci ublížit zploštěním jeho vícerozměrné figury na profláknuté pábitelství či laskavý humor v české literatuře tolik populární. Překročit tento stín je vždycky těžké, zvláště v době, kdy nejsme svazováni ideologickým obrazem vzorného socialistického člověka bez chyb a kdy náš veřejný život je zásobován i z nejvyšších politických kruhů nejrůznějšími takzvaně autentickými historkami a výtržnostmi lidí takřka bez skrupulí. Tragikomická postava opilce, dočasně se motajícího nad korunovačními klenoty Pražského hradu, je pouze truchlivou, nechci říci poeticky, třešinkou na dortu, spíše štamprličkou becherovky v českém guláši. Jakoby symbolizoval to malé, nízké a odpudivé z čecháčkovství…

Ukázka z knihy Osobní poplach

Ležím na lůžku v kuchyni a nevím, jestli jsem se narodil, nebo umřel. Postel je mokrá a já taky. Nade mnou se sklání plešatý chlap. Za ním stojí můj dědeček Rusňák v klobouku a v ruce drží prázdný kýbl na vodu. Oba se tváří ustaraně. Potom bílá tma. Nepaměť. Nic.

Ležím na postýlce dětského oddělení kyjovské nemocnice a za oknem se zjevuje dědeček Rusňák v klobouku, černém saku a bílé košili. Vyskočil jsem a začal ječet: „To sú naši stařeček. To sú naši stařeček! Pusťte mě dom, pusťte mě dom!“

Stařeček zamával a musel odejít. Přiběhla sestřička s obvazem, rozmotala ho, na obou koncích udělala suk a uvázala ho na jedné straně ke konstrukci postýlky a na druhém konci za moji nohu pod kotníkem. Pak zase nic.

Mnohem později mně otec vyprávěl, jaký byl tehdy, v tom roce 1955, osel. Na dvoře pumpoval moč z jímky do lajty na voze, v němž byl zapřažen náš kůň Furin. Mě posadil na tu lajtu. Už nevěděl, jestli Furin vozem trhl, nebo mě zaplavila pěna z moče, ale věděl a viděl, jak jsem spadl hlavou na traverzu, ležící vedle vozu, a skončil v prázdném, vyvezeném betonovém hnojišti. Zanesl mě na lůžko do kuchyně, skočil na motocykl a jel pro pomoc. Stařeček Rusňák mě hlídal. Vylil na mě prý dva kýbly vody a při tom druhém jsem se probral. To už nade mnou stál doktor Janíček z Milotic, ten plešatý chlap. „Modlete se, aby to nebyla zlomenina spodiny lebeční a vnitřní krvácení,“ řekl. Tak se modlili.

Jinak si ale pamatuju jenom dobré, pěkné věci. Třeba jak rok nato vstoupil do mého života další muž. Domácnost vesnického kluka v padesátých letech byla zabydlena stálými lidmi, zvířaty, věcmi a zvyky. Aspoň já jsem to tak měl. Maminka Libuše, nosící každý večer od krav z chléva mléko s pěnou. Tatínek Vojtěch, podávající seno našemu koni Furinovi. Na dvoře pes Punťa, marně honící vrabce od krmení pro slípky. Dědeček Rusňák (to jeho příjmení se mně vůbec nelíbilo, kamarádi se mu posmívali), ladící večer co večer Svobodnou Evropu a počátkem padesátých let volající denně, rok co rok, na adresu režimu: Do roka to padne! Čistotná babička Filomena Rusňáková a její bílá světnice. Dědečka a babičku jsem oslovoval stařečku a stařenko, žádné dědo nebo stařo. Maminčina sestra, teta Anežka, říkali jsme jí Anda, která z masny ze Stavěšic jezdila domů jenom na sobotu a neděli. (str. 7–8)

O autorovi

Josef Holcman se narodil 6. 3. 1952 v Kyjově, kde v roce 1970 maturoval na gymnáziu. Vystudoval právnickou fakultu brněnské univerzity a působil jako notář v Hodoníně. Od roku 1978 žije ve Zlíně, kde pracuje jako soudce. Hrál divadlo na Malé scéně a spolupracoval s Městským divadlem Zlín. Publikuje v časopisech ZVUK a Malovaný kraj, v Literárních novinách, MF Dnes, Národopisné revui, Psím vínu a Rozrazilu. V rodných Skoronicích se věnuje vinařství a folkloru.
Bibliografie (významnější práce): Týden co týden (Ottobre 12, Velehrad, 2001), O slivovici (Tigris Zlín, 2002), Sváry (Ottobre 12, Velehrad, 2003), Trvalá bydliště (Archa Zlín, 2006), Hýlom hálom (Kulturní a vlast. sdružení Skoronice, 2007)
Josef Holcman je autorem knih Osobní poplach a Cena facky.

Informace o autorovi byly čerpány ze stránek nakladatelství Kniha Zlín.

————————————————

Ve druhém tipu se s námi můžete vrátit do malebného  městečka Mitfordu, kde, jak název knihy napovídá, je stejně nejlíp. Jan Karonová přináší nový příběh se starými známými hrdiny. Příběh o lidech sice ustaraných, ale vlídných, a proto tolik oblíbených.

V Mitfordu je nejlíp

Autorka: Jan Karonová
Přeložila: Vlasta Hesounová

Počet stran: 432
Vazba: vázaná
Formát: 130×200 mm
ISBN: 978-80-7429-520-1
Doporučená cena: 398 Kč

 

Knihu V Mitfordu je nejlíp vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Pravda, ten poznávací zájezd do země Timových předků se moc nevydařil. Kde jinde se tedy zotavit a nabrat síly než ve známém prostředí domova – v bezpečném Mitfordu, kde už na Tima a Cynthii čeká nejen pes Barnabáš a kočka Violeta, ale i všichni staří přátelé a známí.
Není však všechno tak poklidné a růžové, jak by se mohlo zdát. Hned po návratu Tima čeká nemilá zpráva: jeho dlouholetý přítel a rodinný lékař Hoppy Harper se rozhodl odejít za prací do Jižního Súdánu.
Timův adoptivní syn Dooley řeší závažné dilema, zda dát přednost vztahu s krásnou a nadanou Lace Turnerovou, nebo svému snu stát se uznávaným veterinářem. Ani sympatická majitelka knihkupectví Hope Murphyová nemá na růžích ustláno, určité napětí panuje i mezi Dooleyho sourozenci a jejich matkou.
Přesto se čtenáři jistě rádi vrátí do onoho vlídného městečka, po němž se jim už nepochybně stýskalo. Nyní se mohou těšit, že prožijí s našimi hrdiny i s často komickými vedlejšími postavičkami nejednu šťastnou chvíli.

Ukázka z knihy V Mitfordu je nejlíp

PRVNÍ KAPITOLA

Smoking

Jeho žena si usmyslela, že ho tuto sobotu večer dostane do country klubu. A nedosti na tom, bude si muset kvůli tomu obléct starý smokink, v němž si připadá naditý jako klobása ve střívku. Vinu na tom samozřejmě nesou irské snídaně – tedy spíš by měl říct ty báječné hostiny na jednom talíři. Umínil si, že během jejich pobytu v hrabství Sligo si tento pokrm dopřeje jenom třikrát, ale ve skutečnosti jich zhltl sedm, z toho dvě bez vědomí své ženy. O svatém Pavlovi to samozřejmě nevěděl, ale myslel si, že i jeho téměř jistě trápila cukrovka.

„Ještě pořád trpím časovým posunem,“ namítal.
„Ale prosím tě! Po deseti dnech? Vymysli si něco lepšího, můj milý.“
Rozhostilo se ticho. Seděli v jeho pracovně a dopíjeli druhý šálek kávy. Listy javoru před obrovským oknem se leskly deštěm, hory v dálce se halily do mlžného oparu. „Naše observatoř,“ argumentoval, když se dozvěděl, kolik bude stát zasklení.

„Je to mimořádná událost, Timothy. Tvůj doktor odchází po celých desetiletích, kdy se pořádně nevyspal a pacienti nedbali jeho doporučení.“
No a? Zrovna tak skoro nikdo nikdy nedělá, co mu doporučuje jeho duchovní.
„A ještě jde teď sloužit jako dobrovolník do jedné z oblastí nejhůř postižených hladomorem.“

Jeho žena dál naléhala, zatímco on se vyrovnával se zneklidňující skutečností – jakmile zmizí Hoppy Harper, padne do rukou doktora Wilsona, který je podle jeho názoru v medicíně ještě holobrádek.
„A otec Timothy Kavanagh,“ pokračovala, „vysoce vážený přítel a dlouholetý duchovní čestného hosta, chce zůstat sedět doma.“ Naklonila hlavu, zvedla obočí, z jejího tónu zavanul chlad.
„Svatá pravda,“ řekl.
„Takže půjdeš!“
„Cynthie, Cynthie. Neřekl jsem, že půjdu. Řekl jsem, že je svatá pravda, že chci zůstat sedět doma.“ (str. 11–12)

Pokračujte ve čtení ukázky!

 

Další knihy Jan Karonové

     

  

  

O autorce

Americké autorce Jan Karonové se podařilo to, co se před ní nepodařilo hned tak někomu. Její román U nás v Mitfordu se stal první knihou vydanou křesťanským nakladatelem, renomovaným nakladatelstvím Lion, která získala cenu ABBY – Cenu amerického svazu knihkupců za nejlépe prodávaný titul. Jan Karonová opustila dlouholetou kariéru v reklamě, natrvalo se odstěhovala do městečka Blowing Rock v Severní Karolíně a zazářila na literárním nebi jako nečekaný a překvapivý talent. Narodila se v roce 1937 v Lenoiru v Severní Karolíně. Vyrostla na farmě a podle vlastních slov to bylo to nejlepší, co ji mohlo potkat, a i když se jako mladá dívka nemohla dočkat, až bude moct odejít do Hollywoodu a New Yorku, je vděčná, že mohla vyrůstat v prostředí tak blahodárném pro kreativní myšlení. Vždycky chtěla být spisovatelkou a první román sepsala už v deseti letech. První příležitost stát se spisovatelkou dostala v osmnácti, kdy se stala recepční v reklamní agentuře a tak dlouho vnucovala své texty šéfovi agentury, až si všiml jejích schopností. Tak začalo čtyřicet úspěšných let Jan Karonové v reklamě, které jí vynesly i nejrůznější ocenění. Poté se odstěhovala do městečka Blowing Rock v Severní Karolíně, které se stalo předobrazem Mitfordu. V posledních letech se věnuje pouze literatuře, a že rovněž úspěšně, o tom svědčí nejen mitfordská sága, ale i další řada románů s otcem Timem.

Informace o autorce byly čerpány ze stránek nakladatelství Vyšehrad.

---

Zapojte se do našich aukcí, kde najdete mnoho skvělých knih.

Zaujaly vás dnešní knižní tipy? Napište nám svůj názor v komentářích.

Související knihy

Osobní poplach

Holcman, Josef

Kniha Zlín, 2015

V Mitfordu je nejlíp

Karonová, Jan

Vyšehrad, 2015